Ivo, napsal jsem text, o který jsi mne požádal, posílám v příloze, týká se mé biografie z vězení. Doufám, že se máte celá rodina dobře. Viděl jsem video, kolik Čechů přišlo na setkání s Dalajlámou před Hradem, někteří drželi nad hlavou Havlovy portréty, mám radost!

Kéž Havlův odkaz nikdy nezanikne.

Liao Moje vězeňské vzpomínky dostaly v německém i anglickém překladu velmi romantický název: Kvůli jedné písni a kvůli stovce písní (Für ein Lied und hundert Lieder; For a song and a hundred songs). Vymyslel ho redaktor nakladatelství Fischer Hans Peter Hoffmann a vychází z následujícího příběhu o vězeňském násilí.

Jednoho dne jsem si jen tak začal zpívat. Seděl jsem v kriminále v Čchung-čchingu a kolem mne bylo ještě něco přes dvacet vězňů. Upřeně jsem se díval na železné mříže, venku bylo vidět nebe zarámované čtvercem betonu. Už několik měsíců jsem nespatřil celou oblohu. Proto jsem si začal prozpěvovat písničku, kterou mě naučila máma, když jsem byl malý: „Jehňátka, jehňátka, otevřete vrátka, honem, honem pospěšte, své babičce otevřte.“ Všechny čínské maminky i děti dobře vědí, že babička, o níž se zde zpívá, je vlčí babička, která se chystá využít nepřítomnosti maminky ovečky a jehňátka ošálit.

Tím jsem však porušil zákaz zpěvu, který byl ve „vězeňském řádu“, a bachař si mě proto vyvolal ven z cely. Venku, ve městě Čchung-čching rozloženém na kopcích a zvaném „rozpálená pec“, vrcholilo léto, zdi byly sálajícím sluncem tak rozpálené, že se o ně člověk mohl spálit a stejně sálala i zem. Musel jsem si sednout do podřepu na dvoře kousek od vězeňské budovy; přede mnou stál bachař schovaný pod převisem střechy. S úsměvem říká: „Když si tak rád zpíváš, tak mi zazpívej, chci sto písniček.“ Strašně jsem se potil, měl jsem sucho v krku, ale nic se nedalo dělat, musel jsem zpívat. Hrozně jsem se snažil, protože jsem si myslel, že si tak získám bachařovy sympatie. Jedna písnička střídala druhou, už jsem jich zazpíval skoro třicet – a najednou jsem ztratil hlas. Zkoušel jsem to, div mi hrdlo neprasklo, ale nic. Bachař se zeptal, proč nezpívám; odpověděl jsem, že už nemůžu. Sotva mě ale mohl slyšet, sípal jsem jako komár. Bachař se doširoka usmál, blýskl silnými zuby a povídá: „Dal jsem ti příležitost, aby ses předvedl, ale tys to takhle odbyl, teď se na mě nemůžeš zlobit.“ V tu chvíli se na mě vrhlo několik bachařů, povalili mě na zem, stáhli kalhoty a odhalili zadek. Na ten pak zaútočili dvěma půlmetrovými elektrickými obušky. Rány padaly souběžně z obou stran. Řval jsem bolestí.

Bachař s širokým úsměvem říká: „Nepřišel jsi snad o hlas? Cože se ti najednou vrátil?“ Zařičel jsem: „Nic jsem neudělal!“ „Tak zpívej,“ zařval. Bolestí jsem se nemohl ani hnout, měl jsem pocit, jako by mi ze zad zaživa stáhli kus kůže. Vzápětí se na mne opět snesla sprcha elektrických úderů a jeden z bachařů mi vrazil obušek do řitního otvoru. Zazmítal jsem se a vymrštil se vzhůru podoben ropuše nakopnuté nohou v kožené botě. Obušek mi stále trčel z řiti a já za strašlivých bolestí zcela deformovaným hlasem zanotoval protiamerickou písničku z dob kulturní revoluce: „Zadul vítr z východu, zaduněly bubny, kdo je tady srab? Čínský lid se imperialistů nebojí, to Amíci se bojí čínského lidu.“ Pak jsem definitivně ztratil hlas a na mnoho měsíců chuť zpívat.

Až když mě převezli do jiného vězení, kam posílali lidi na tzv. pracovní převýchovu, setkal jsem se tam se starým mnichem, který mě učil hrát na bambusovou flétnu. Opatrně jsem zkoušel dechová cvičení, ale zpěv byl pro mě stále noční můrou. Jeden starý vězeň mi vysvětloval, že zákaz zpěvu ve vězeňském řádu je vlastně správný – jednou tady byl vězeň, který za pomoci zpěvu předával tajná znamení svému komplicovi zavřenému ve vedlejší cele. Oponoval jsem mu: „Už podruhé mi něco vrazili do řiti, poprvé se to stalo hned po příchodu, vrazili mi tam jídelní hůlky – copak to je taky správné?“ „Samozřejmě to je správné,“ řekl ten mukl, „jednou jsme tady měli Vietnamce, ten přišel s hřebíkem schovaným v řiti, a tím pak vydlabal do zdi velkou díru.“

Všechno, co dělají bachaři, je správné. Autokracie a surovost jsou také správné. Jenom touha po svobodě správná není. Před masakrem na náměstí Tchienanmen jsem byl anarchistický básník, miloval jsem Allena Ginsberga, autora Kvílení, a jel jsem třeba několik dní vlakem, abych se setkal s jiným anarchistickým básníkem – jako když se Allen Ginsberg setkal s Kerouacem, autorem románu Na cestě, anebo s Bobem Dylanem, který zpíval Blowing in the Wind, a všichni společně se pak vydávali na literární toulky. Jenomže potom se stal ten masakr, při kterém zemřely téměř tři tisíce lidí. Té noci jsem napsal své Kvílení -báseň Krveprolití, po níž jsem se stal nepřítelem státu a můj hlas byl zcela umlčen. Potom jsem začal psát vzpomínky z vězení, rozepsaný rukopis mi dvakrát sebrali a v roce 2011 jsem dostal policejní oznámení, že pokud knihu vydám v zahraničí, čeká mě dalších deset let vězení. Šlo právě o knihu Kvůli jedné písni a kvůli stovce písní. O knihu, kvůli které jsem byl téměř umlčen a zničen. O knihu, která na první pohled vypadá jako noční můra, ale ve skutečnosti pojednává o něžnostech z druhého břehu.

Z čínského originálu přeložili Olga Lomová a Ivo Hucl