Vážení čtenáři

pro prázdninové vydání Babylonu jsme připravili rozhovor s Janou Horváthovou, která pochází ze staroslavného rodu moravských Romů, je to dcera Karla Holomka, kterému jsme před lety udělili Cenu Ferdinanda Dobrotivého coby pretendentu na český trůn ze strany královské revue Babylon, a mimo jiné dala k dobru, že když se její rodiče v roce 1959 brali, Rom s bílou nevěstou, tak se ta romská a neromská rodina na svatbě popraly, protože její strýc z otcovy strany byl zarytý komunista, zatímco strýc z máminy strany byl zarytý antikomunista. To byla cikánská svatba…

Ruský, carský, sovětský nebo putinovský mesianismus je ve své podstatě stejný, a i jeho projevy jsou si velmi podobné, tvrdí na straně tři rumunský dramatik Vlad Zografi. Ano, problém je jen v tom, že jej měl Západ celou dobu za literaturu.

Na straně čtyři atd. jsme se vrátili k pandemii, kterou nás tady média krmila dva roky, den co den, od rána do večera, což bylo na palici, než se vrhla na jinou aktualitu – válku na Ukrajině. Z České republiky se během chvíle stala jedna velká psychiatrická léčebna, ve které se fóbie neléčily, ale naopak pěstovaly, vzájemně umocňovaly – všichni v zamřížovaném baráku totiž měli pravdu: vaxeři a antivaxeři, pacienti a psychiatři, lapiduši a uklízečky, ti druzí se snažili zbavit bludu ty první se stejnou utkvělou představou jako ti první ty druhý, kteří jim šli po krku, jeden druhému, třetí prvnímu, přičemž všichni vespolek byli součástí té samé procedury – kyberválky v myslích lidí, kteří jsou on-line, kde se nehraje na to, kdo má pravdu, lepší pravdu, zaručenou pravdu, a kdo se mýlí, lže či sdílí dezinformace, ale bank berou emoce, strach a pocit ohrožení, protože pak se ten třetí směje, ať už jde o mediální (internetový) byznys a příjem z reklamy, nebo o Putinovo Rusko. Čeká nás na podzim repete?

Tohle číslo je ale především romský. Vedle paní Jany jsme udělali rozhovor s Patrikem Bangou, s kterým jsme si notovali, protože jsme zjistili, že coby druhdy sousedi na Žižkově máme obdobné zkušenosti – byli jsme minimálně třicetkrát zatčený, nejvíc jsme v životě dostali do huby od českých policajtů a oba důvěrně známe služebnu VB v Lupáčovce – byť jednou to bylo před listopadem a po druhý po listopadu, což ale vyjde nastejno, protože fízlové tam byli pořád stejní… O tom viz na str. III úryvek z Patrikovy nové knihy, která má vyjít na podzim.

Na straně následující píše Maria Siváková o tom našem kapitalismu – je ale náš, není ve skutečnosti tamtěch?

Na protější straně Gejza Horváth popisuje svou anabázi na komunistické vojně: Na vycházku chodil rád, ale tu si musel zasloužit, a když ji nedostal, tak aby nezahálel a neměl roupy, musel přenášet písek, kamení a jiný materiál z místa na místo, a i když byl na práci zvyklý z domova, tohle byly galeje, kterým se říkalo příprava na mobilizaci. A opravdu přišla, v srpnu 1968. Armáda byla přenášením písku z místa na místo na boj připravena, v plné výzbroji čekali vojáci na rozkaz, ale žádný nepřišel. „Americký agresor, na kterého nás celou dobu připravovali, taky nepřišel. Tak jsme byli rádi, že přišel alespoň náš bratr Ivan,“ píše Gejza o Československé lidové armádě v roce 1968, což mělo ten efekt, že bojoví velitelé, kteří měli bránit vlast, si přestali hrát na vojáky i v jídelně, stavěli se do fronty tak, jak přišli, dělali i rajony, sami si čistili kanady, sami stlali postele. Rázem skončila buzerace. Jak dlouho jim to, bílým, vydrželo? Viz Gejzova povídka My a oni na str. V.

To Romové, kteří nejsou přes politiku, v roce 1968 tajně krmili sovětský vojáky, protože jim jich bylo líto, píše o stranu dál Olga Fečová. To je boží.

Eva Danišová v povídce Být či nebýt – tedy in i po šedesátce – má občas chuť, možná nejen v téhle povídce, vzít koště a jít se proletět. Má k tomu všechny předpoklady: velký nos i věk, krásy taky moc nepobrala, jak píše, takže ideální – do nějakého čarodějnického reje by prý skvěle zapadla: pěkně si užít svůj nemoderní, neatraktivní vzhled, starat se jen o své koště a vařit lektvary, nečesat se, koupat se jen v případě, že by špatně rejdila na koštěti a spadla do nějaké vody… Konečně nějaká normální ženská.

Na straně šest píše Stáňa Mikova: Duje kurkenca avel o Maškarutno khere, u leskeri daj zmukel: ,,Dikh ko avľa o princos.“ Rakinel leske gravčinel u mek kajso lačho učo hangos e romňi pekľa, kaj pes na delas te ľikerel avri.

Nevím, co to znamená, ale zní to hezky. Každopádně se na str. VII přílohy podívejte na její reportáž z Osvětimi:

„Na konci je veliká stěna, na které jsou vyfocené zubožené děti. Vyhladovělé na kost se strachem v očích, čekající na smrt. Na tuto fotogalerii již sílu nemám. Trhá mi to srdce na milion kousíčků. Odcházím. Vstupuje do mne silný pocit zlosti. Kdybych mohla sebrala bych všechny nadřazeně cítící se lidi, ostříhala je do hola, oblékla jim stejné hadry jako měli nebozí před sedmdesáti lety. Zavřela je do plynové komory, ve které by všude na stěnách byly fotografie vyhublých zbídačených těl vězňů. O chlebu o vodě. Vrcholem mé krutosti by bylo občasné vhazování prázdné plechovky s cyklonem B, po dobu jednoho měsíce. Teď se nabízí otázka, či by je tato metoda vyléčila. A nepostavila bych se na úroveň SS? Určitě ne, já bych nezabíjela!“

To je nevinný mučení, stejně jako její rozhovor s matkou romského kandidáta na prezidenta v roce 2060 hned nad tím.

Výtvarně toto číslo doprovází reprodukce obrazů slovinského poustevníka židovského původu Boruta Hollanda, který měl nedávno výstavu v libeňské synagoze a Jana Šteflíčková pak U Budyho promítala film, který o něm natočila při cestách do Celje, kde v lesích nad městem žije.

Takže pěkné léto, pokud je to na planetě, kde vládnou lidé, vůbec možné, a v září neviděnou.