„Ty si nevezmeš sobí oblek?“ zeptá se Isku suše.
Myslí tím kabátek. Chystáme se na slavnostní večeři do jídelny a já si připravil oblek, co mi poslala máma. Isku mě nespokojeně pozoruje.
„Samueli, to nepomůže, když se takhle vystrojíš,“ řekne kysele. „Všichni tady vědí, kdo ve skutečnosti jsi.“ Zakaboní se a řekne: „Nemysli si, že lidi začnou mít rádi někoho, jako jsi ty, jen proto, že jsi vyhrál!“
Hlas ale nemá tak tvrdý jako obvykle. Ztratil na síle. Pak jen tak stojí, zírá před sebe a bez přestání tiše kleje, protože skončil až na čtvrtém místě. Člověku je Iska skoro líto. Ale jen skoro.
Navlíknu si šaty a podívám se do zrcadla. V šatech od mámy vypadám jako pravý, světově proslulý supersprinter.
„No ne, tobě to teda sekne,“ řekne mi Anton.
Jídelna je k nepoznání. Vyzdobená kytkami a s ubrusy na všech dlouhých stolech, které vypadají jindy tak holé. Všichni si vzali na sebe to nejlepší, co našli ve skříni. Lidi si šeptají, když je míjím: „Ten je rychlý!“ „Jak to dokázal?“ „Od začátku se držel!“ „To je teda dost dobrý!“ Stala se ze mě hvězda. Se zlatou medailí pověšenou na krku. Je sice jen nakreslená na kusu lepenky, ale to nevadí. Hodnotu má stejnou.
Dojdu k Elle a k ostatním ze třídy.
„Tobě to sluší!“ řekne Ella.
Podívá se směrem k učitelům a nenápadně zažvýká. Rodiče ji donutili vzít si na sebe něco jako vánoční šaty. Zapletli jí vlasy pevněji než jindy. Ella pořád tahá za gumičky, aby je uvolnila.
„Gratuluju ti k druhému místu,“ řeknu.
„Ale tys jim ukázal,“ řekne. „Škoda, že tu nebyl Pedersen. Ten by skákal radostí.“ „Ano,“ říkám a v duchu ho vidím.
Pedersen by tleskal a plácal by mě po zádech, možná by dokonce uronil slzu. Při té myšlence se usmívám, i když je to i smutné. Samozřejmě tu chybí. Ten den je dokonalý, ale jen skoro.
„Ano!“ „Tvůj otec a matka jsou taky strašně pyšný,“ říká Ella.
Usmívám se.
„Ano, to jistě… ale co myslíš, bude dort? Jako by tu voněl.“
Venku svítí jarní slunce. Je teplo, i když do léta je ještě daleko.
Stojíme v malém hloučku u velkého okna a čekáme, až se začne podávat slavnostní večeře. Děti z jiných škol ve svátečních košilích stojí kolem nás. Připadá mi, jako by byly zároveň Vánoce a já měl narozeniny. Milé pohledy a hřejivé úsměvy. Úplný opak toho, co bylo, když jsem tu začínal. Tresku mě pohladí po rameni, když projde kolem nás otevřít okno. Je tu vydýchaný vzduch. Tresku zašeptá: „Dobrá práce, Samueli!“ Zářím a děkuju jí.
V tu chvíli se setkám s modrým pohledem slečny Steenové.
Stojí na druhém konci místnosti. Neusmívá se, a už vůbec ne sladce. Nevzpomínám si, že bych už někdy viděl její obličej takhle. Bez úsměvu, rty pevně semknuté. Pohled tvrdší než rozzlobené Iskuovy pohledy, co na mě vrhal. To je smrtící. A když se naše pohledy setkají, vydá se směrem ke mně. Slyším ostatní, že si povídají. Ella vypráví vtip, ale já se nedokážu smát. Z pohledu na slečnu Steenovou mám pusu suchou jako poušť. Kráčí rozhodným krokem. A s každým dalším krokem je její pohled tvrdší. Prodere se mezi dětmi, co stojí kolem mě. Všechny překvapeně ucouvnou. Nechápou. Slečna Steenová ale pokračuje, až je přímo u mě. Cítím na tváři její dech.
„Ty,“ vyštěkne.
Neosloví mě ani jménem.
Polknu. Děti kolem udělají další krok dozadu. Pokračují v hovoru. O slečnu Steenovou se nijak zvlášť nezajímají. Jejím cílem jsem jen já.
„Ty myslíš, že ti to projde… Myslíš, že nechápu, co máš za lubem,“ sykne zlověstně.
Její hlas se nechvěje proto, že je dojatá, ale protože je rozčilená. Na čele jí vystoupila žíla, které jsem si nikdy předtím nevšiml. Pohled na ni mě děsí. Zkřížím si ruce na hrudi, abych se chránil. Chvěju se.
„Přijela jsem sem, abych pomáhala takovým, jako jsi ty. Abych takové, jako jsi ty, zachránila. Dala jsem ti šanci. Neměla jsem to dělat. Měla jsem tě vyškrtnout ze startovní listiny. Myslíš, že jsem neslyšela, jak v tom svém primitivním jazyku kleješ? Kolikrát jsem ti říkala, že to nesmíš! Že si to musíš vštípit! Ty ale vůbec nechápeš, co je pro tebe dobrý, ty laponskej šmejde…“
Pak napřáhne třesoucí se paži a popadne mě. To znamená: Popadne mou pěknou košili, co mi máma poslala, a ruce má tak plné zloby a síly, že košili rozškubne. Medaile se utrhne. Zlato na lepenkovém papíře spadne na zem. Slečnu Steenovou už nevidím, i když stojí přímo přede mnou, je rudá ve tváři a zuřivě dští, že nechápu, co je moje dobro, že jsem nevyužil příležitosti, kterou jsem měl, jak můžu být tak zatraceně nevděčný. Slyším, že dva horní knoflíky košile se utrhly a spadly na podlahu, a vím, že slečna Steenová stojí přede mnou, žíla na čele jí tepe, hlas má zuřivý, ale už ji nevidím. Vidím v duchu maminku. Utratila všechny našetřené peníze, abych mohl mít na sobě tuhle košili. Slyším maminčina slova a pamatuju si je: „Stála hodně peněz, tak mi slib, že na ni dáš pozor.“ Teď mě slečna Steenová ještě silněji popadne za košili, další knoflíky upadnou a další kus košile se natrhne. To se nesmí, prolétne mi hlavou. To nemůžete dělat! Rozhlédnu se kolem, ale všichni se starají o sebe. Nikdo nás nesleduje. „Ty laponskej šmejde!“ zasyčí slečna Steenová znovu.
Jak tu nadávku nenávidím! Nenávidím, nenávidím, nenávidím. Dívám se na zem. Moje zlato a půlka košile leží na podlaze. Dneska ne. Dneska se něco takového nemělo stát. Dneska měl být konec hanlivého pokřikování a trestání. Dneska jsem přece vyhrál. Dneska jsem získal vítězství pro naši školu, pro sebe a pro nás v poslední lavici ve třídě. Znovu se rozhlédnu kolem, ale nikdo se nedívá. Nikdo neřekne ani „oj“.
Zase tam stojím sám jako tenkrát první den ve škole.
Ale už to odmítám. Nechci si zase připadat jak malý. Dneska ne.
Pak se to stane samo. Sevřu pravou pěst. Ani mě nenapadne pomyslet na to, k čemu to povede, rychle ji zvednu a praštím do rozzlobeného rudého obličeje před sebou. Rup. Zvuk zlámané kosti. Slečna Steenová několik kroků ucouvne.
Krev.
Vidím tváře kolem sebe. Žáci, učitelé, knoflíky sváteční košile a zlatá medaile leží na zemi. Všechno je zničené.
Nemůžu tu zůstat jen tak stát.
Musím něco udělat. Otočím se a hledám možnost úniku, cestu odsud. Ale k hlavním dveřím je daleko a v cestě mám spoustu učitelů a ředitel. Okno za mnou je otevřené dokořán. Jediná možnost. Musím pryč. Uhodil jsem slečnu Steenovou. Rychle se rozběhnu, letím k oknu a vrhnu se jím ven.
Dolů nemůže být víc než metr a půl. Připadá mi ale, že jsem ve vzduchu mnohem delší dobu.
Přistanu.
Bum.
Na chvilku vidím černo. Pak přijdu k sobě.
„Samueli!“ „Co to dělá?“ „Zastav ho!“, „Pojď zpátky!“, „Přiveďte ho zpátky!“ „Chytněte ho!“
Slyším výkřiky z jídelny. Paní z kuchyně, ředitel Rygh, slečna Steenová, spousta dětí. Tak velký rámus jsem ještě nezažil.
Jinak to nejde. Celé tělo mě bolí, ale teď se zastavit nemůžu. Mířím ke školní bráně, k plotu, už tak dávno jsem nebyl venku. Teď, řeknu si. Teď musíš ven. Doběhnu k bráně. Klika povolí. Brána se otevře. Údolím vede silnice, po které jsme přišli s tátou. Nestihnu na nic pomyslet, jen se po ní rozběhnu a doufám, že je to správná cesta.

Z norského originálu vybrala a přeložila Jarka Vrbová. 

Kathrine Nedrejord (1987), norsko-sámská dramatička, spisovatelka a divadelní umělkyně z Kjollefjordu ve Finsku, od roku 2011 žije v Paříži a píše v norštině. Jako spisovatelka debutovala v roce 2010 románem Transitt.

Poznámka k názvu ukázky: označení Laponec a laponský je hanlivé; politicky korektní pojmenování tohoto ugrofinského národa je Sámové, přídavné jméno sámský. Po mnoho let byly děti v nejsevernější provincii Finnmarce nuceny chodit do internátních škol, jak odpovídalo tehdejší norské politice. Kathrine Nedrejordová se ve své tvorbě věnuje právě tomuto období norské historie, o němž se příliš nemluví. Samuel nastoupí na internátní školu a hned se ocitne na dolní příčce neoblíbenosti, protože je Sám. Stýská se mu po rodičích, zároveň se snaží zapomenout na ně i na to, že je ze sámské rodiny. Zanedlouho nepatří nikam. Šikanují ho spolužáci, ale i učitelé. Až jednoho dne si řekne dost – a uteče. Ale kam má jít? Co je pro něj doma – kam vlastně patří?