Vezměme náměstí. Osázejme je legovými figurkami dějin.

Je tu panáček s papírovou čepicí, která bude hořet stejně jako on sám. Panáček, který býval hrdý na své panictví, mívá obvykle na hlavě holuba, a jak to měl ve zvyku za života, řeční: s výhledem na Pannu Marii na růžovém sloupu a na křídla ďábla, která ďábel bezostyšně roztahuje pod jejíma nohama.

Pak jsou tu panáčci z lega, je jich dvacet sedm, mají odendávací hlavičky. Jeden má odendávací i jazyk – návrháři to dalo docela fušku, než přišel, jak na to. Jazyk se ale v dětském pokoji snadno ztratí, a dokoupit nový není možné, není na skladě; návrhář ovšem nevěděl, že mečem popravili jenom dvacet čtyři českých pánů, zbylé tři pověsili, snad aby si meče odpočaly. Nikomu toto pochybení ale, zdá se, nevadí.

Dále je tu nevzhledná, robustní figura Golema a vedle něho drobná postava s čapkou a v černém plášti skoro na paty: jeho stvořitel rabbi Löw. Golem se dvěma svítícíma červenýma očima na hlavě má uprostřed čela odendávací šém – a rezervní, jak jinak, není na skladě; ale když se ztratí (a ztratí se vždycky), docela dobře funguje žlutá nebo oranžová plastelína.

A pak jsou tu ještě další dva panáčci, oblečení do pánských obleků a docela šik, i s kravatami, holemi a klobouky: kdo jiný než naši pražští němečtí velikáni Einstein a Kafka! Oba míří k domu s jednorožcem, kde visí logo čaje a kávy a kam chodí do salónu k dalším dobře oblečeným dámám a pánům volně rozprávět. V ruce mají rolovací papírové bločky: velká inovace, o kterou se v ateliérech svedl boj, nakonec ale rolovací papírový bloček vyhrál. Je dokonce nahraditelný a dokoupitelný. „Někde jim musíme dát šanci, že můžou taky něco dostat znovu,“ řekl Vrchní manažer, „samozřejmě za peníze. Nějaký náhradní díly prostě být musí. A tyhle jsou nejlevnější.“

Pozor: orloj není součástí sady, prodává se samostatně, z komerčních důvodů – jak jinak.

V noci, když děti usnou, figurky z lega ožijí a začnou vést rozhovory; jako první začne řečnit panáček s papírovou čepicí:

„Vězte zajisté, že jsem měl veliký boj se sny, abych se k nim nepřichýlil. Vždyť předem se mi ve snu zdálo o úniku papežově; a všechna vězení, kam budu odveden a jak, objasnila se mi předem. Častěji se mi zjevilo mnoho hadů, majících hlavy i na ocase, ale žádný mne nemohl kousnouti.

A pak mne taky Páleč navštívil v mé nejtěžší nemoci v žaláři. Před komisaři mne pozdravil takto: Od narození Kristova nevyvstal mimo Wyklefa nebezpečnější kacíř než ty.“

Nato se ozve Jindřich Otta z Losu, popravený český bratr, otáčí se ze strany na stranu, má tu přece obecenstvo, dalších dvacet šest setnutých panáčků: „Tak vám všem povím, že než na to došlo, sedl jsem si tuhle na stoličku a počal tesklivě mysliti na to, že jsem žádného z svých správců míti nemohl, který by mi svátostí velebnou posloužil. A v tom přemyšlování zdřímnul jsem, a aj, ukázal se Spasitel můj, kterýž řekl: Dosti máš na mé milosti; nebo já tebe krví svou očisťuji! Tu pak na mé srdce krůpěji krve pustil, a já v tom procítil a vzchytil jsem se. A věřte mně, že mne ta krůpěj čistě na srdci chladí a občerstvuje, cítím to i teď.“

U domu s jednorožcem a logem čaje a kávy je ale slyšet jiné rozhovory. Kafka, s kloboukem v ruce, vysvětluje Einsteinovi: „Jenom podle našeho pojetí času tomu říkáme Poslední soud, vlastně je to stanné právo. To je přece jasné, vám i mně. Stejně tak zlu nemůžeme splácet po částech – není část tam, kde je jenom celek – a stejně to pořád zkoušíme. Jako hlupáci si myslíme, že před zlem můžeme mít tajnosti. A víte vůbec, že v naší synagoze žije zvíře, které vypadá jako kuna?“

„Nevím, protože do synagogy nechodím,“ odpoví Einstein a pak je ticho, do kterého se znovu ozve papírová čepice:

„Z vězení vysvobodit i zavřenou Pán může husu,

i když ho nedovedla kdys ušetřit hříšného trusu.“

Golem nemluví, ale jedná: svýma hliněnýma prackama bere kytičky, takový maličký, a přesazuje je na trávníku zleva doprava a pak zprava doleva; k tomu mu potichounku vrká holoubek na hlavě Mistra Jana: „Hořiž, hořiž, Jene Huse, ať nehoří naše duše!“ A pak si to Golem dá znovu, kytičky zleva doprava, zprava doleva, jsou to macešky, žlutý a fialový, ale furt ho svrbí pazoury, nenechavce, neví co s nima, do čeho drknout, a hele co nevidí: v rohu náměstí kašna se třema kamennýma rybama, tak hned hrr k ní a už to napálí do jedné z ryb, dá jí pecku čenichovku do tý její rybí tlamy –

jenomže v tu chvíli se rybí tlama roztlemí na ultimum a slupne ho jako malinu, a po něm ještě jako nášup, jako rýžový košer nákyp se skořicí a rozinkama slupne i Kafku s Einsteinem a s jejich bločky –

pak jako na povel se roztlemí i druhá kamenná ryba a pozře všechny popravené pány,

načež se roztlemí tlama třetí ryby, aby pohltila mistra Jana i s jeho papírovou čepicí, spolyká i všechna slova jeho řeči, i všechny hady s hlavama na ocasu (fujtajbl);

v tu chvíli ale rabbi Löw – rabbi ben Becalel – napřáhne ruku a naráz první rybí tlama vyplivne nazpátek Golema a Einsteina s Kafkou a s jejich bločky,

pak rabbi napřáhne ruku podruhé a druhá tlama začne plivat, jednu po druhé, dává si načas, hlavy popravených pánů, potom jejich těla a nakonec vyplivne jeden plonkovní jazyk, nikdy si ho nenechá v sobě a pro sebe,

a rabbi Löw napřahuje ruku potřetí, ale nic se neděje – nic, v pokoji je nehybno a dusno – v tu chvíli Maria Panna ze sloupu jen pokyne hlavou, ověnčenou zlatými hvězdami –

a tu třetí rybí hlava vyplivne mistra Jana i s nedotčenou papírovou čepicí a s hříšné husy trusy

a pak jdou figurky spát, divadlo skončilo a je pozdě, měsíc už zašel, chlapec se na posteli převaluje, něco se mu zdá.

Ráno se chlapec v pokoji probudí, promne si oči a jde se do kuchyně nasnídat, houska s medem, čaj, jogurt, má rád jahodovej nebo meruňkovej, až se vrátí od snídaně, vezme blok Einsteina nebo Kafky, je mu to jedno; hlavně je rád, že prodávají náhradní, už má asi pátý, i když dnes nějak divně smrdí, snad rybama, ale to je určitě tím snem, co se mu zdál, píše:

Dnes se mně zdálo o pirátech, unesly mně na lodi úplně pryč. Ta loď se menovala Perla. Pily hrozně moc rumu a spívali: Loupení je život, loupení je život, plachty na severovíchod. Spívali falešně. Byl sem spocenej, dyš sem se probudil.

(Tento text psala Sylva Fischerová pro literární večer U Budyho, kterého se nakonec nemohla zúčastnit.)