Kdy nastal tvůj čas rozhodnutí dát básním hlas?

Čas nastal, když.

A nebyl můj.

Hlas básně, s níž.

Buď! Stůj! Co stůj?

Provozuješ Klub Ferenc Futurista, kam zavítá mnohý soused, malérista, zvídavec, turista i kulturista. Jaké jsou tvé dramaturgické záměry a plány mezi všednědenními krámy?

Plány mívá moje žena.

Já jsem v klubu FF barman,

jehož nejlepším drinkem je,

že nemá žádné plány.

Jaká je nabídka na baru? Máš hnědku napařenou v lihovém oparu?

Nemáme fernet,

nemáme vodku,

nemáme plzeň,

nemáme colu a tak dál.

Rád hostům říkám,

co nemáme. Taky

nemáme tonic.

Bavorák nebude,

říkám s radostí!

 

Ohledně oparu

ticho po pěšině.

Tak to není bar, ale lihuprostý suchopár! Promítáte filmy, stínové divadlo, i co by nikoho jaktěživ nenapadlo?

Jasně: skupinové žehlení

s djs; večery o ropě;

oslavy finské nezávislosti

se saunou u Berounky;

přednášky polárníků;

filmy jen s režiséry;

kontrabasové kvarteto,

vietnamské obědy a tak.

Teď chystám maltský večer.

Víš, co se na Maltě obvykle peče?

Králík. Tak dlouho, až teče.

A pak se promíchá s mečounem.

A servíruje s melounem!

Krom poesie, filmu, gastronomie jaké jsou v Klubu Ferenc Futurista ještě k seznání pitekantropské alotrie? Co klub živí – když to není tajemství – mana se snáší z nebes, kouzelný hrneček, bo mnohočetná filantropie?

Poezie není, nebo jen místní.

Povídky taky jen o lovu srnců

v brdských lesích. Nebo

o tahitských plážích a dívkách

z pera A. V. Nováka,

který v Černošicích žil.

Tolik literatura.

 

Byl tu Kyšperský,

www, Palacký, B4,

Biháry, Zuby nehty, Kutya,

Štindl, Hvížďala, Mareček,

Bambušek, Glanc, spoustu ruských básníků

a Hlavenková, Klusák, Faix atd.

….

Otevíráme večer, tak pětkrát do měsíce,

jen tehdy, když máme program.

Do klubu může přijít kdokoli

(zaplatí si jednodenní členství a je to).

 

Všechno, co se v klubu vydělá za pití a jídlo,

a všechno, co se vybere od členů, jde zpátky:

na nájem, na elektřinu a na další nákupy;

my, co klub děláme, si žádné peníze nebereme.

….

Maloměsto je náš les!

 

Zdrobněliny

Petra Borkovce

 

FILMY

 

Všechny ty filmy s bordelem

a kamerou v každém pokoji,

s tajnou komorou plnou televizí,

v níž padouch píchá palcem u nohy

svou milou; každý otočený jinam.

Už dlouho jsem žádný neviděl.

Až mě opustíš, chci právě tohle

(za otočnou knihovnou na knoflík),

jen místo bordelu slušný malý hotel

na hezkém místě, u cyklistické trasy.

Už teď sedíme – každý mezi svými –

černobílými milostnými steny

a záběry skrytých kamer skrytých všude;

jenom to dotáhnu po svém, až mě opustíš.

 

 

KDYŽ JSEM SE VRÁTIL

                                    M.B.

 

Když jsem se vrátil, v rohu

pokoje vybuchovala sopka,

ve druhém se potápěla loď,

kterou opouštěly krysy.

Uprostřed bytu slábla bouře

a roj tygřích komárů, opilých

malárií, se nehybně nadýmal

v odlesněné kuchyni.

Nové zemědělství už kvetlo

a všudypřítomní králíci

žrali poslední nektar. Hemžilo se to tu

ovcemi, kozami, psy a prasaty.

A štíhlými kočkami, které

se lísaly k němým náčelníkům

v čelenkách a pestrých pláštích,

důstojně sedícím na židlích.

Tebe jsem tu už nenašel.

 

 

BAJKA O KOČCE A HADU HOSPODÁŘÍČKOVI

 

Jednou v sobotu, kdy v rozlehlém a krásném domě nebyla ani noha, se kočka a had hospodáříček potkali v jídelně. A kočka hned, že mezi nimi nesmí zůstávat jen u zdvořilých pozdravů, jaká že je to škoda, a zmínila to a dodala tamto a uchichtla se nad tímhle, zkrátka dala se s hadem hospodáříčkem do řeči tak nevybíravě, že byste se divili. Had hospodáříček to snášel. Kočka – jak to u takových povah chodí – hada hospodáříčka vychvalovala a nenápadně vynášela také sebe a zbytek světa okatě očerňovala. „Říká se,“ lísala se, „že spodek tvého těla je bílý a hladký a lesklý jako vnitřek mušle. Vím, že je to pravda, ale – je to pravda?“ Had hospodáříček se jen tak zlehka převinul a neříkal nic. Ale kočka naléhala: „Víš, přece jen, chtěla bych se přesvědčit, jestli se to s tou mušlí nepřehání. A ostatně, mušli jsem nikdy neviděla – jen škebli. Kdybys svolil a ukázal mi břicho, tolik by se toho v mém životě změnilo!“ Had hospodáříček se zase jen tak stydlivě proplazil sám sebou a mlčky se obrátil na záda. Kočka v tu ránu zkameněla, chlupy se jí zježily a pomalu, pomalu tlapkou pohladila spodek hadího těla, který byl bílý a hladký a lesklý a suchý jako vnitřek mušle. Jenže, při bozích (odveďte děti!), ta ničemnice nezatáhla prostřední dráp a rozpárala hada hospodáříčka od hlavy až ke konečku. Rozhlédla se po jídelně, protáhla hřbet, chlupy klesly, pravila: „Jakýpak had hospodáříček – had hostina!“ A opravdu, před kočkou stála podlouhlá alabastrová miska plná umně nastrojených dobrot: střívka a karmínové vnitřnosti, vedle nich macerovaný rejsek, zelená paštika z rosničky a nakonec hrstka průsvitných vajíček obalených v ještě průsvitnější bláně, která se lákavě chvěla. Kočka si pochutnala a šla po svých.

Bajka se dobře hodí na ty, o nichž se říká: „Líná huba, holé neštěstí.“

 

 

DEMINUTIVUM

 

Všechny ty zdrobněliny v restauraci:

stoleček, pivíčko, meníčko, penízky.

Jednou tý servíře řeknu svý,

svou zdrobnělinu, svoje deminutivum!

 

A až ho řeknu, dám si pivo u stolu,

mrknu na menu a pak jí dám prachy.

Jednou jí to řeknu, to moje deminutivum,

jednou jí řeknu: šukací akcička!

 

 

JARO RÁŽE PĚTAČTYŘICET

 

„Radím ti dobře, synku, měj

výhon plný vody (ten sval, ten dráp)

pořád u sebe a denně miř:

na vypínač, skobu, kytku na zácloně.

 

Sžij se s výrůstky tak,

abys pokaždé, když zamíříš,

věděl přesně, kam to poletí.

Posloucháš, co ti říkám?

 

Výmladky jsou ideální

pro úkladnou vraždu, to si pamatuj.

Pupenům sluší skryté nošení,

míza tě nesmí prozradit,

 

keř není slyšet. Pokud máš

dost času mířit, zabiješ spolehlivě.

Když už vytáhneš výhon, vystřel a zabij.

Neplánuješ-li to, nech vlky v pouzdře!“

 

Připravil Vít Kremlička