Snad může budit údiv a překvapení, že ještě v době globální provázanosti světa a postmoderní relativity pojmů centra a periferie je pro život Norska – pro tamější postavení umění včetně literatury i pro norskou uměleckou tvorbu – zcela zásadní poloha země na samém okraji Evropy.

Určujícími jsou pocity izolovanosti, tu vyzdvihované, jindy zatracované, které se však neustále mísí se skrytou touhou ocitnout se uprostřed všeho dění. Rovnováha mezi bytím uvnitř a komunikací s okolím se řídí spletí psaných i nepsaných pravidel obestřených rouškou vzrušených vlasteneckých emocí. Vzhledem k nim nebudeme přehánět podotýkaje, že bárka norského národního obrození, která na rozbouřené Norské moře národního sebeurčení vyplula počátkem 19. století, zřejmě ještě dlouho v klidném přístavu nezakotví. Argument „mladého národa“ či „mladého státu“, jenž se objevil hned po nabytí samostatnosti v roce 1905, stále věrně slouží k prosazování odměřeného postoje vůči cizím vlivům, které by mohly narušit ústavní i kulturní pořádky země. Zároveň nicméně tentýž argument, úzce spojený s touhou po novosti a modernosti, představuje jakýsi motor neutuchající modernizace a s ní souvisejícím otevřeným přijímáním externích vlivů, byť dobře vybraných, profiltrovaných a reflektovaných, či přímo adaptovaných. Právě v průsečíku ryzího vlasteneckého tradicionalismu a globálního relativismu je třeba hledat charakteristiku specificky norské postmoderní situace; linie obou proudů jsou velmi ostré, průsečík toť hrot jehly. Proto nikoho nezaskočí, až si v Oslu 17. května 2008, při oslavách národního svátku, budou Norové vystrojení do národních krojů, ať už děděných po mnoho generací, či nově ušitých, v nekonečných zástupech vykračovat po ultramoderním plášti tou dobou právě otevřené budovy národní Opery.

Literatura tvoří v Norsku úhelný kámen veškerého tvůrčího dění, žádný jiný umělecký obor není na domácí scéně tak sledován, komentován, veleben atd. Mezi čtenáři a spisovateli se na stránkách knih i jiných tiskovin očividně cosi dnes a denně odehrává, někdy epicky, emotivně, někdy lyricky, poeticky, jindy politicky, či drasticky a extrémně. Není vůbec od věci pohlédnout na současné Norsko skrze jeho literaturu, neboť nám v krystalicky čisté formě může ukázat podoby dnešní norské kultury. Podívejme se zde blíže na několik současných norských spisovatelů a všímejme si, jak se každý osobitým způsobem vyrovnává s norskou literární tradicí a zároveň v mnoha směrech usilují o ozvláštnění románu.

V devadesátých letech se na literární scéně objevila celá řada mladých spisovatelů, dětí bouřlivých osmašedesátníků, které spojuje zájem o obyčejného člověka, o každodennost a nezájem o politiku, o ideologii. Jejich literární hrdinové se často bezcílně pohybují světem, necítí žádnou přináležitost, nenavazují vztahy dlouhodobějšího rázu, kategorie rodiny se pro ně rozpadla, reflexivně vstřebávají veškeré podněty a jsou flexibilně připraveni změnit svá stanoviska. Nesnaží se již svět nějak uchopit a porozumět mu, snaží se najít způsob, jak v něm přežít a uchovat si ucelenou představu o sobě samém. Exkluzivní spisovatelkou v tomto smyslu je Hanne Örstavik (nar. 1969) a její román Láska (1997, č.2002, překl. Miluše Juříčková).

Odehrává se na malém městečku v severním Norsku, hlavními hrdiny jsou svobodná matka Vilma a její syn Jon. Děj je časově vměstnán do jedné zimní noci, do předvečera Jonových devátých narozenin. Jazyk Örstavikové je minimalistický, vyjadřuje jen vše nezbytně nutné pro vykreslení pocitů postav a děje. Tento jazyk zrcadlí minimální komunikaci mezi matkou a synem, netečnost, kterou matka projevuje vůči synovi, jejich hledání přátelství a lásky, lásky, která je však pouze v názvu románu, jenž ve skutečnosti pojednává o nenaplněné touze po ní.

Dalším výrazným autorem konce tisíciletí je romanopisec a scenárista Erlend Loe (nar. 1969). Proslavil se nejdříve ilustrovanými knihami pro děti, později romány a v neposlední řadě i filmovými scénáři. Do češtiny byla přeložena jeho nevýraznější kniha Naivní. Super (1996, č. 2005, překl. Kateřina Krištůfková).

Minimalistický výraz a jemnou, leckdy černou ironii okořenil Loe naivním pohledem hlavního hrdiny na realitu. Pětadvacetiletému vypravěči se při zcela obyčejné hře v kroket rozpadne pojem o sobě samém. Ztratí veškeré iluze o světě a o své osobní úloze v něm. Román je vyprávěním rázem zdětinštělého dospívajícího jedince hledajícího vlastní identitu, její základní obrysy. Seznamy, které si začne vytvářet, vzpomínky na dětství, zatloukačka a komunikace s kamarádem jakož i návštěva u bratra v New Yorku mu pomáhají získat odstup od každodennosti a uvědomovat si vlastní já v širších souvislostech. Samotný příběh však není tím hlavním, co na knížce zaujme. Tím je zvolený minimalistický výraz, který trefně pasuje ke zvolené perspektivě, k naivnímu popisu skutečnosti. Erlend Loe nalezl pro svůj obsah vhodnou formu a výsledkem je neotřelý a podmanivý styl naivního minimalismu. Tematickým volným pokračováním je Doppler (2004, č. 2007, překl. Kateřina Krištůfková), v němž se hlavní hrdina na útěku před lidmi uchyluje na kraj Osla, do hvozdů, kde soužije s okolní zvěří. Örstaviková i Loe v jistém smyslu představují svou tvorbou onen bodavý průsečík současné norské kultury. Přestože základní životní pocit překypuje relativismem, navazují však i tito mladí rebelové vědomě na své literární předchůdce, Örstaviková scenérií a ženskými tématy například na Herbjorg Wassmo (viz níže), Loe návratem k přírodě třeba na Matku zemi Knuta Hamsuna.

Mezi přední norské autory všech dob bezpochyby patří dramatik, romanopisec a esejista Jon Fosse (nar. 1959). Do češtiny byla přeložena řada jeho her – knižně vyšly Jméno (1995, č. 2002) a Noc zpívá své písně (1998, č. 2002, překl. obojí Karolína Stehlíková), další jsou v českém překladu k dispozici v rukopisu a občas se objeví v inscenované podobě. Letos v češtině vyšla první část dvojrománu Melancholie I., II. (1995, 1996, č. Melancholie I., 2007, překl. Barbora Závodská) inspirovaného osudem norského romantického malíře Larse Herteviga. Vyšel též útlý avšak intenzivní román Ráno a večer (2000, č. 2007, překl. Ondřej Vimr), jež bývá označován za jeden z jeho nejvýznamnějších nedramatických textů. Jon Fosse neobyčejně osobitě spájí domácí duchovní tradici – norský pietismus – s osobní reflexí novějšího evropského myšlení, především s Bachtinem, Wittgensteinem a Derridou (o tom Fosseho esej „Negativní mystika“ ve Tvaru 17/2007). Pro veškerou beletristickou tvorbu Jona Fosseho je charakteristický zájem o prosté a paradoxně nesdělitelné stránky existence, který se promítá jednak do zájmu o věci denní potřeby, které dokážou vypovídat mnohé o svém majiteli, a jednak do formy, již Fosse oprošťuje od všech ozdob, nevyjímaje ani interpunkci, a utváří ji obecně tak, aby co nejvěrněji odrážela přirozenou lidskou řeč a mysl. Román Ráno a večer líčí jednoduchý životní příběh rybáře, zdánlivě prostý, bez velkých zvratů a veletočů. Johannes se narodí do chudé rybářské rodiny, ožení se, vychová děti a nakonec již jako vdovec zemře ve spánku ve své posteli. Jak je však pro Fosseho charakteristické, to hlavní se neodehrává na povrchové dějové linii, ale v rovině mezi textem a čtenářem. Všední filosofování obyčejného rybáře vedené skromným jazykem a protkané stále se vracejícími i zbloudilými myšlenkami se kromě zdánlivých maličkostí dotýká i zásadních témat lidské existence.

V polovině sedmdesátých let debutovala řada spisovatelů, kteří se výrazně prosadili v průběhu let osmdesátých a dodneška významnou měrou spoluurčují literární klima; krom toho jsou hojně překládáni, a to i do češtiny, mezi nimi Lars Saabye Christensen a Herbjorg Wassmo. Lars Saabye Christensen (nar. 1953) se v Norsku poprvé proslavil románem Beatles (1984), který vypráví o zážitcích party kluků v Oslu šedesátých let. Do češtiny byly přeloženy dva romány. Poloviční bratr (2001, č. 2004, překl. Jarka Vrbová), ověnčený Literární cenou Severské rady, zachycuje příhody Barnuma Nilsena a jeho široké rodiny napříč čtyřmi generacemi – s těžištěm v Christensenových oblíbených 60. letech vypráví román též příběh Norska dvacátého století. Pro chabý vzrůst a podivné křestní jméno se chlapec stává terčem posměchu a fackovacím panákem vrstevníků. Vyrůstá se svým starším nevlastním, rozuměj polovičním bratrem a postupně si uvědomuje, že i on sám je poloviční člověk, a to nejen vzezřením, ale i v myšlenkách. Polovičatost se v románu násobí, a mohutné epické vyprávění tak pojednává o strategiích, pomocí nichž se lidé s vlastní nedostatečností vyrovnávají. Všeobecná polovičatost, klam, lež se objevují i v dalším jeho románu přeloženém do češtiny. Model (2005, č. 2006, překl. Jarka Vrbová) je příběhem stárnoucího malíře, jenž se dozví, že přichází o zrak. Setkáváme se s novou variantou christensenovského polovičatého člověka, jehož fyzický handicap má svůj protipól v duševním mrzáctví. Christensen se snaží podat nově poněkud vyčpělou a mnohokrát ozkoušenou zápletku: Velký umělec musí volit mezi uměním a životem pro ostatní, pro rodinu a své blízké. Četné aluze na Ibsenovu Divokou kachnu akcentují ústřední téma románu, jež se počínaje Ibsenem táhne norskou literaturou jako červená nit: téma životní lži, životního sebeklamu, jímž si sobci dodávají sebevědomí a jehož jménem obětovávají své okolí.

Herbjorg Wassmo (nar. 1942) se prosadila na začátku osmdesátých let románem Dům se slepou verandou (1981, č. 2006, překl. Jana Svatošová). Autorka je představitelkou naturalisticky pojatého protestu proti útlaku žen společností. Nejedná se však o prvoplánový feminismus, její příběhy jsou otřesné, ale velmi čtivé, prodchnuté atmosférou severního Norska, kde se zpravidla odehrávají. V románu, který se dočkal dvou pokračování, se vrací do padesátých let Norska, a to daleko kritičtěji, než poněkud sentimentální Christensen. Na mušku si bere tolik diskutovaný problém žen, které za války měly poměr s německými vojáky. Wassmoová vypráví příběh Tory, „německého parchanta“, jež vyrůstá pouze s matkou a s otčímem (německého otce nikdy nepoznala) v malé rybářské osadě na severu Norska. Kromě všeobecného opovržení, které jí mnoho obyvatel osady dává najevo, musí snášet i pravidelné sexuální zneužívání otčíma. Wassmoová nevypráví však jen drastický příběh Tory, značnou pozornost věnuje i dalším lidem žijícím v osadě, a píše tak vlastně román kolektivní: Před zrakem čtenáře se rýsuje úchvatný a zdrcující obraz života v malé přímořské komunitě, jenž ale může představovat i synekdochu nehostinného života na zemi obecně. Česky vyšla též Kniha Dinina (1989, č. 2005, překl. Jana Svatošová), melodramatický, naturalisticky detailně vyprávěný tragický příběh ženy zakoušené osudem, přírodou a lidmi opět ukotvený především do přímořského severního Norska, tentokrát do 19. století.

Tvorba obou těchto spisovatelů se vyznačuje sázkou na tradiční velká vyprávění, jež jsou postavena na silném příběhu, své místo v nich má humor, vážnost, zklamání i naděje apod. Ať už přímo, tematickými aluzemi v textech, či nepřímo, stylem, tito spisovatelé s obdivem navazují na nejvěhlasnější norské spisovatele. U Christensena je patrný obdiv k Ibsenovi a Hamsunovi, Wassmoová se řadí po bok spisovatelek jako např. Amalie Skramové, Sigrid Undsetové či Torborg Nedreaasové, které líčí nelítostné osudy silných ženských hrdinek, často zasazené do drsných společenských i přírodních podmínek. Tvorba v tomto tradičním duchu však skýtá mnohá úskalí, z nichž nejošemetnější přestavuje klišé. Posledním rokem probíhá v norském tisku lítá debata nad tím, co výrazný představitel střední spisovatelské generace Jonny Halberg (nar. 1962) nazval „meziromán“, neboli román, který se tváří jako vysoká literatura, ale ve skutečnosti hraničí s brakem, líbivou směsicí výstředních postav a zápletek se snaží přeplatit tematickou plytkost a povšechnou šablonovitost. Ošidnost mezirománu pak spočívá především v tom, že současná norská zkratkovitá literární kritika jej není s to odhalit a často ho vydává za kvalitní literaturu. Halberg, jenž vrchol současné norské literatury spatřuje mj. právě ve výše zmíněném Jonu Fossem, cílí na v Norsku dnes velmi populární autorku Anne B. Ragdeovou, avšak nadbíháním čtenářovi a naplňováním stereotypů (např. ohledně zemí střední a východní Evropy) nemají často k mezirománu daleko ani uznávají spisovatelé včetně Christensena (do češtiny přeložený Model) či Wassmoové (román Sklenici mléka, prosím, 2006).