„Londýn teď volá do dalekých měst,

že válka je vyhlášena a nastává boj

…

Přichází doba ledová, slunce se přibližuje

Motory utichly a rodí se méně pšenice

Atomový zkrat, ale já nemám strach

Protože Londýn se topí a já bydlím u řeky,“

zpívá v songu z roku 1979 nazvaném Volá Londýn (London Calling) britská punk rocková skupina The Clash. Bezděčně tak trochu vystihuje současnou hysterickou atmosféru, přesněji řečeno domácí českou hysterickou atmosféru, byť motivy a důvody pro apokalyptický nádech písně byly tehdy zcela jiné než islámský terorismus. (Mimochodem, The Clash onu náladu ještě přikrášlili, když na B stranu singlu London Calling zařadil cover skladby jamajského zpěváka reggae Williho Williamse nazvané Armagideon Time.)

Nastává skutečně čas apokalypsy? Je útok v Londýně, nedávný útok v Manchesteru i řada dalších, která jim v posledních letech předcházela, dokladem skutečnosti, že žijeme v epoše zostřujícího se střetu civilizací, jak ho popsal a definoval americký politolog Samuel Huntington? (V originále jeho kniha nese název The Clash of Civilizations – vida, článek zatím i hudebně ladí.)

Na takto nastolenou otázku se samozřejmě obtížně odpovídá v relativně stručném komentáři, avšak nyní je opět nezbytné alespoň zdůraznit určité skutečnosti, které by měly vést k zaujetí rozumného a nevyplašeného postoje, jakkoli je tragédie obětí nedávných útoků i jejich nejbližších samozřejmě strašlivá a nechci ji zlehčovat.

V současných debatách o islámském terorismu se především často zapomíná na skutečnost, že na přelomu devatenáctého a dvacátého století Evropa čelila podobné teroristické vlně, byť vymezené nikoliv nábožensky. Situace tehdy byla opravdu kritická. Výčet významných obětí atentátů v období 1890–1901 zahrnuje například amerického i francouzského prezidenta, španělského premiéra či italského krále. Anarchisté v Paříži podnikali pumové atentáty na burzu i na divadla a kavárny.

A například 10. září 1898 se stala obětí atentátu rovněž rakouská císařovna a česká královna Alžběta, manželka císaře Františka Josefa I., které doslova probodnul srdce pilníkem italský anarchista Luigi Lucheni, když spěchala v Ženevě na parník.

„Osamělý vlk“ Lucheni sice svůj čin zdůvodňoval anarchistickými idejemi, potřebou skoncování se starým, nespravedlivým a utlačovatelským systémem cestou atentátů na nejvýše postavené osoby, avšak jeho nejvlastnějším motivem byla šílená touha osobně vyniknout, zapsat se nějak do dějin. „Jak rád bych někoho zabil – ale musí to být někdo opravdu hodně důležitý, aby o tom psaly noviny,“ zaznamenal si do deníku.

Soudní proces se snažil pojímat coby mediální divadlo, před porotou vystupoval pečlivě upravený a dobře naladěný. Dokonce pro sebe teatrálně žádal trest smrti. Švýcarsko totiž, jak Lucheni dobře věděl, trest smrti zrušilo. Užil si tak pár dnů pochybné pozornosti, leč za mřížemi už ho žádná sláva nečekala. V roce 1910, tedy po dvanácti letech doživotního trestu, se ve své cele oběsil na pásku od kalhot.

Vražedný pilník, který Lucheni použil, neboť údajně postrádal peníze na to, aby si obstaral třeba pistoli, nyní vystavují ve vídeňském muzeu. Ano, pilník. Nic lepšího si Lucheni nedovedl obstarat a jeho „zbraň“ stačila leda k usmrcení neozbrojené ženy. V Londýně teroristé použili dodávku, kterou najížděli do lidí, a nože. Řada předchozích útoků měla podobný charakter: použití těch nejprimitivnějších prostředků. Což mimo jiné svědčí o tom, že policie a tajné služby pracují dobře, nebo že jsou teroristé neschopní. Popřípadě o obojím. A organizace, jež dovede leda tak někoho přejet autem či bodnout nožem přece ani náhodou nemůže mít sílu ke svržení stávajícího řádu, nastolení práva šaría a podobně. Je jen natolik mocná, jak velký je náš hysterický strach z ní. A patří-li k hlavním cílům „džihádistů“ islamizace Evropy, pak jsou dost hloupí, poněvadž by jí daleko lépe dosáhli populačním růstem v lůně muslimům přátelsky naladěné západní civilizace.

Výše zmíněný Lucheniho „pilníkový atentát“ dokonce podnítil svolání Mezinárodní konference na obranu společnosti před anarchismem. Konala se v Římě na sklonku roku 1898 a shodla se na definici anarchismu jako na „jakémkoliv jednání, které užívá násilné prostředky s cílem zničit organizaci společnosti“. Zástupci 21 zemí se rovněž shodli na potřebě koordinovaného postupu, což zahrnovalo též mezinárodní výměnu policejních informací.

Z dnešního hlediska je nesporně zajímavé, že konference vyzvala vlády, aby se pokusily omezit rozsah informování o anarchistických útocích v tisku, neboť právě mediální ohlas je často hlavním motivem konání atentátníků.

Samozřejmě, o útocích, jako byl ten londýnský, se dá jen těžko neinformovat a nelze také médiím přikazovat, o čem mají, či nesmí psát a vysílat (s výjimkou ze zákona utajovaných informací). Je ale důležité uvědomit si, že mediální ohlas (mediální a společenská hysterie) představují hlavní kýžený efekt teroristických útoků, a že pokud tedy někdo například rozmáchle maluje barvité obrazy nastupující islámské invaze, dělá islamistům „užitečného idiota“. A kromě nich slouží, ať již vědomě či nevědomky, též všemožným politickým populistům typu Miloše Zemana nebo Tomia Okamury.

Ne, soužití s islámem není a nebude lehké. Nicméně útoky nejspíše provádějí organizované skupiny hnané často politicko-náboženskou ideologií, jež sice z náboženství (z islámu) vyrůstá, kterou však na druhou stranu nelze s náboženstvím (islámem) ztotožňovat. Většina muslimů pak s těmito ideologicko-teroristickými skupinami vlastně nemá nic společného, poněvadž nejsou zastánci jejich ideologicko-politických koncepcí. Ostatně, 130 britských imámů nyní odmítlo odříkat smuteční modlitby za trojici usmrcených teroristů. Starostou Londýna byl zvolen muslim Sadiq Khan (z Labouristické strany) a například funkci předsedy euroskeptické frakce v Evropském parlamentu jménem Evropští konzervativci a reformisté, kam patří i česká ODS, vykonává též muslim a poslanec za britskou Konzervativní stranu Syed Kamall.

Je tudíž nutné přísně rozlišovat, nemíchat hrušky s jablky a podporovat jednání, které brání hysterii, a znesnadňuje tak teroristům, nejen ve Velké Británii, ale všude ve světě, jejich úmysly.