V roce 1972 založili dva dlouholetí političtí muklové opat Anastáz Opasek a teolog Vladimír Neuwirth (Opasek seděl za komunismu 11 let, Neuwirth 8 let) v německém exilu katolickou laickou organizaci Opus bonum, které se podařilo z uzavřeného a rozhádaného ghetta čs. exilu, kde se všichni vzájemně pomlouvali a nevražili na sebe, vydupat společenství lidí, kteří spolu mluví a respektují se bez ohledu na své vyznání, přesvědčení, nebo svou minulost. Spojit názorově, sociálně, historicky, kulturně… rozdílné ba protichůdné proudy exilu ke společné akci na podporu české věci a představy svobodného Československa jako organické součásti Západu je opět aktuální v době zcela atomizovaného světa, kde je společnost rozdělena v názorových bublinách, které spolu nekomunikují, a do společnosti se volně šíří ze sociálních sítí netolerance a nenávist, podporovaná extremistickými a populistickými hnutími. Zde je ukázka z knihy o Opus bonum, kterou jsem právě dokončil.

Jestliže Bohdan Chudoba nahlížel dějiny z jednoho okamžiku, z úhlu hlubiny vesmíru, profesor dějin filosofie Karel Mácha postupoval obráceně: nahlížel věčnost z úhlu desetiletí jeho působení coby vědeckého pracovníka Filosofického ústavu Československé akademie věd v letech 1956–66. Odtamtud Mácha přešel na Filosofickou fakultu UK, kde stačil ještě v roce 1969 získat profesuru, než byl v roce 1970 z politických důvodů z fakulty „odejit“. V roce 1978 emigroval do západního Německa a působil na mnichovské universitě v Institutu für christliche Weltanschauung und Religionsphilosophie.

Ve svých bezmála padesáti letech Mácha konvertoval ke katolictví, žil v klášteře a studoval dějiny náboženství a jak už to u konvertitů bývá, stal se z něj velmi přísný, orthodoxní člen církve, kterého světu otevřené prostředí Opus bonum, jehož byl členem, pobuřovalo. Poslední zkouška jeho čerstvého katolictví byla, když Tigrid přetiskl ve Svědectví úryvek z románu Jana Pelce z prostředí severočeské bezprizorní mládeže postrádající jakoukoli životní perspektivu, která jenom chlastá, bere drogy a nezávazně souloží.

Karel Mácha, který zřejmě nečetl intimní deníky svého slavného jmenovce, to nevydýchal, sedl a napsal opatovi Opaskovi pobouřený dopis:

„Vážený pane Opate, právě jsem dostal do ruky „Svědectví“ XVIII č. 72, 1984, stať „Děti ráje“ (J. Pelc), vydavatelem je P. Tigrid: přes pornografický ráz stati (neb snad právě proto) Vás prosím, abyste si jej laskavě přečetl – pokládám totiž za naprosto vyloučené, aby vydavatel „svědectví“ tohoto druhu byl jedním z vedoucích činitelů Opus bonum,“ píše Mácha, podle kterého jde „o případ morálního travičství legitimovaného politickou resistencí a katolickou (!) laickou organisací.“ Mácha píše, že byl dosud členem Opus bonum navzdory tomu, že někteří jeho přátelé, kterých si váží, spolupráci odmítali (jmenuje přitom spisovatele Antonína Kratochvila, a také Vladimíra Neuwirtha). Vykládal si to prý jejich osobními důvody, ale po dokladu, který nyní dostal, je mu jasné, že jde o naprosto nesmiřitelné dilema: „Buď katolická laická organisace, nebo rejdiště mezinárodních intrikánů a šarlatánů typu Tigrid, Prečan, Medek, Schulz. S křesťanstvím už nemá naprosto nic společného: dovolte, prosím, poznámku člověku, který se kdysi stal ateistou z odporu proti pokrytectví svého katechety, a který se domnívá, že cestou milosti se k němu Bůh vrací,“ napsal Mácha a jeho dopis by nebyl úplný, kdyby nedodal, že to zároveň žaluje hlavě České duchovní správy v Římě: „Chtěl bych současně upozornit na to, že píši dopis podobného rázu našemu Otci biskupovi dr. Jaroslavu Škarvadovi.“

(Ke kopii dopisu je rukou Opaska připsáno: Originál je na modrém papíru! Proto ty fleky!)

Nevíme, co se k Máchovi vracelo. Pokud ale Máchova konverze ke katolictví byla podobného rázu, jako kdysi jeho konverze k ateismu, mohlo to být opravdu cokoli (jeho „rejdiště mezinárodních intrikánů a šarlatánů“ by o tom svědčilo). Opasek každopádně Máchovo svatouškovství slušně a krátce odmítl, zastal se Tigrida a Svědectví a rozloučil se s Máchou jako s členem Opus bonum.

Vážený pane profesore, odpověděl mu Opasek. „Nesouhlasím s Vámi, že bychom měli pro jednu stať a přitom ještě rázu beletristického zavrhnout 18 ročníků tak významného časopisu včetně pana Tigrida, kterého si velmi vážím a mohu jej nazývat svým přítelem. Vy ho zařazujete do rejdiště mezinárodních intrikánů a šarlatánů, s nímž ztotožňujete Opus bonum, což je – předneseno vše bez důkazů – přinejmenším nespravedlivé. Doufám, že jste Svědectví mohl číst ještě v Československu a že je Vám dostatečně známo, jaký význam měla vždy tato revue u nás doma.“

Podle formy textu se Opasek domnívá, že chce Mácha vystoupit z OB, což bere na vědomí. Zároveň mu sděluje, že posílá opis jeho dopisu se svou odpovědí na vědomí biskupu Škarvadovi a členům předsednictva OB.

Opasek Máchovi neodpovídá ironicky nebo z pozice duchovní převahy člověka, který se prožil a promodlil útrapami 20. století, nad sice učeným, ale ve skutečnosti omezeným hlupákem, který si pletl křesťanství s povýšeným elitářstvím, církev s mravnostní policií, křesťanskou demokracii s všeobjímajícím (škrtícím) chalífátem, jak to ovšem u konvertitů často bývá. Jakákoli forma svatouškovství, které bazíruje na vnějších projevech a podstata člověka a věcí jde přitom zcela mimo něj, byla ale Opaskovi naprosto cizí.