Vážení čtenáři, vyšlo nové vydání Babylon News – nejžhavějších aktualit z kosmu a přilehlého okolí, v tomto roce aktuálně po třetí.

Rozhovor jsme tentokrát udělali s Věrou Roubalovou, toho času Kostlánovou, která pochází z židovské komunistické rodiny, což bylo trauma, obojí, přičemž každé jinak. Co z toho nakonec vzešlo, to se, v jemných obrysech, dozvíte na straně 157 – tedy 1, 5 a 7.

Na straně tři, pokud se přidržíme klasické posloupnosti od prvního k poslednímu, což bychom s ohledem na následující text doporučovali, se David Bartoň věnuje v Triádě čerstvě vydaným Zápisníkům Jiřího Němce, přičemž ho při jejich čtení napadá, že zažívat myšlenky se musí umět, a to umění se musí rozvíjet, čímž se možná odkrývá princip a metoda vzdělání vůbec – kdo neumí zažít myšlenku, není jí hoden.

Babylon je stejného názoru. Proč to ale neříct názorněji  – myšlenka se musí sníst, pak strávit, tedy zažít a pak pěkně vy… Teprve tak mohou být vysněné postavy a vtělené myšlenky fysicky reálné, reálnější, než třeba traktor, chlívek nebo inspektorka. David Bartoň má pravdu, že Jiří Němec to – na rozdíl od různých průtokových ohřívačů idejí – bezpochyby uměl. Ijáček, tedy Petr Mach, který v textu hledal překlepy, k tomu poznamenal – ten už asi věčně kontempluje (myšleno DB): „Jsou tam špatně jen mezery a jedno slovo, kterému zbla nerozumím.“

Už od dob Císaře pána, vzniku novinařiny a aktualit nadávají Češi na hlavy pomazané, tedy politiky, jiní pak zase na ty, co je zvolili. Podle Davida Svobody ale válku s rozumem u nás zahájil někdy kolem roku 2008 především levicový akademický Olymp: amorální „vyvažování“ pravdy lží není specifikem české mediální scény, té je však navrch vlastní strnulá nevšímavost ke kriticky důležitým faktům, přičemž dominantní část akademické obce tomu nevzrušeně přihlíží, zatímco university spolupracují s čínskými komunisty. Na zemi, která si z pravdy učinila národní symbol a sama zakusila Mnichov, je to podle Svobody truchlivý výkon.

ANO. Zdá se, že blbost se šíří ve společnosti s pomocí vzdělání jako kapénková nákaza.

Tohle číslo ovšem mimo jiné vychází jako doprovod k Prvnímu česko-vietnamskému festivalu druhé kultury, jak zněl jeho podtitul, než nám do plakátu udělaly díru všežravé housenky, takže z něj zbyl jen název Země dětství podle stejnojmenné knihy vietnamského spisovatele Thu Hien Vua, který strávil devět let v komunistickém vězení, ve kterém tuto knihu tajně zapsal na motáky a ty pak propašoval s pomocí příbuzných ven. Po letech pak v předmluvě k jejímu anglickému vydání napsal:

„Jenže já jsem to nepsal pro sociology nebo kulturology. Co jim po mně bylo? Ani jsem to neměl v úmyslu vydat. Psal jsem to zkrátka proto, že to byla jediná smysluplná činnost, kterou jsem v té době nechtěného nicnedělání mohl provozovat.“

Kdyby to nevypadalo jako rouhání, chtělo by se říct – šťastný člověk.

Vedle poémy Nguyen Duya o době, kdy se „falešné idoly škvířily jako cibule v sádle a útroby odolávaly pokušení si nad tím nahlas odříhnout“, a veršů Bùi Cháta, podle něhož až skončí komunismus, bude se sčítat, odčítat, dělit a násobit, nevynechejte na straně 4 a 5 přílohy skvělé povídky Nguyễn Huy Thiệpa odehrávající se v horské vesnici severozápadního Vietnamu, kam byl jako nepohodlný poslán z Hanoje coby učitel. Hor, stromů, ptáků…

„Panh měl tři ženy, osm dětí a asi třicet vnoučat. Žili ve vzájemné shodě a dostatku. Jeho rodina byla jako hromádka briket, jež si nejdřív navzájem předávají oheň, aby se pak pro změnu společně spalovaly. V které rodině to tak není?“ začíná povídka Zapomenutá země – jeden z Thiệpových textů, který končí zcela prozaicky zdánlivě bez jakékoli pointy. A o to právě jde, uvědomit si, o co tady jde. Během chvíle byly všechny blbosti pryč, celý tenhle stát s jeho reprezentanty, voliči a akademiky. Už dlouho jsem nečetl nic s takovým potěšením, jako tyhle Thiệpovy krátké prósy. Jednoduše paráda.

A pokud by vás svět zapadlý ve vietnamských horách přece jen unavil, můžete si odskočit na spodek zeměkoule k Aborigincům. U příležitosti nového vydání textů Čárlího Soukupa jsme se s ním bavili o tom, jak od trampingu, z osady Andělka, sběhl k undergroundu, od prvního okamžiku se stal úplným nadšencem Charty, a když ho komunisti pro jeho přílišný entusiasmus vyštvali ze země, usídlil se nakonec v australské buši, kde pětadvacet let jen snil. Není to sen?

A nakonec se můžeme třeba vrátit k besedě s vietnamskými autorkami, z nichž jedna je Made in Hanoj, druhá Made in Praha, nebo možná Bratislava, podle toho, jak se to vezme, a třetí Made in Cheb, což Mai odmítla komentovat, viz str. VI přílohy. Je to ovšem torzo – než jsme si stačili o něčem promluvit, tak odbila desátá hodina, a lampa už nesvítila – plukovník Prymula nás z Kaštanu vyhodil.

Takže hezké počtení a na viděnou v době adventní, cca 14. prosince, jestli nás ta debilita mezitím nevyhubí.