Svým směrem, ‚explosionalismem‘, jsem se pokoušel o návrat člověka k sobě samému, k víře v osobní psychickou sílu, jež by ovšem nebyla na úkor bližního, ale naopak by v bližním vyvolávala pocit souznění…

Napsal Vladimír Boudník (1924-1968) – jeden z nejoriginálnějších umělců českého poválečného moderního umění, jenž svým životem a dílem, které od sebe nejdou oddělit, přesáhl hranice této země a v oblasti výtvarného umění ho lze zařadit mezi nejvýznamnější tvůrce 2. pol. 20. století v celosvětovém měřítku.

Boudník, který na vlastní kůži zažil válečné útrapy včetně bombardování měst – za války byl totálně nasazen v německém Dortmundu, v reakci na hrůzy války a destrukci všech hodnot vydával po válce manifesty a prohlášení, ve kterých burcoval lidi k umělecké tvorbě. V tomto duchu založil nový umělecký směr explosionalismus: lidstvo může od sebezničení zachránit jen umění – v každém člověku je tvůrce, pokud se zbaví předsudků a netečnosti.

Boudník své humanistické vise paradoxně vytvářel v neosobním, odlidštěném prostředí strojové výroby uprostřed továrny. Myšlenkové či duchovní krajiny neobyčejné imaginace tvořil jako nějaký „průmyslový výrobek“. Pomocí kladiva, kleští, pilníků, sekáčů, autogenu… ohýbal, probíjel, propaloval plech – kovovou matrici, z které pak tiskl abstraktní krajiny, které měly v člověka obnovit imaginaci mezilidské solidarity a spříznění. Své práce tiskl a vystavoval v továrně, kterou elitářská komunistická ideologie ve svém maloměšťáckém snobství vydávala za svou kolébku, a grafiky pak rozdával mezi dělníky – včetně těch, kteří si do nich balili svačiny. Ač jde na první pohled o čirou abstrakci, ve skutečnosti byly Boudníkovy grafiky manifesty lidství, které na padrť rozbíjely dobovou estetiku i etiku – a „probíjejí“ či „propalují“ ji dodnes.

Ve spolupráci s Prahou 8 připravily Galerie Ztichlá klika a revue Babylon pro Libeňský svět sérii výstav grafických prací Vladimíra Boudníka, jehož život i dílo je spojeno s pražskou periferií – v Libni jeden čas žil a svá díla vytvářel v ČKD Trakce v sousedních Vysočanech. První z deseti na sebe navazujících výstav je věnována Boudníkově rané poválečné tvorbě druhé poloviny 40. let, kdy v černobílých dřevořezech a linorytech, kresbách, monotypech a malbách reflektoval zážitky z války – psal své manifesty, které nakonec vyústily v založení explosionalismu – uměleckého směru postulujícímu lidskou společnost, kde budou umění, coby základní určení člověka a lidské existence, dělat všichni.

Spolu s Boudníkovými ranými pracemi jsou zde vystaveny i práce jeho přátel, umělců, kteří se po válce sešli v roce 1945 v prvním ročníku Státní grafické školy. Ač výtvarně vzdělaní, prošli všichni různými dělnickými povoláními a stejně jako Boudník svá díla vesměs tvořili na okraji tehdejší společnosti. Vedle Boudníka je zde možno shlédnout práce výtvarníků a grafiků Jaroslava Dočekala (1926-1974), jehož korespondenci s Boudníkem z let 1947-61 vydala Galerie Ztichlá klika, Jaroslava Rotbauera (1929-2015), Zdeňka Boušeho (1928-1997) a Hanese Reegena (1922-1952), básníka a umělce, který žil úplně mimo tehdejší společnost, přespával v různých improvizovaných příbytcích a vlastnil jen to, co měl na sobě – klobouk a dlouhý kabát, který nosil v zimě v létě. Reegen měl na Boudníka největší vliv a spolu s ním stál také u zrodu explosionalismu.

Všechna vystavená díla a dokumenty pocházejí ze soukromé sbírky Jana Placáka, majitele pražské Galerie Ztichlá klika.

Text, který vyšel v katalogu výstavy o Boudníkovi v Libeňském světě v roce 2020, kterou připravila galerie Ztichlá klika ve spolupráci s Babylonem.