Už je to osm let, co se v předvečer sv. Martina vydal na cestu z říše smrtelných do říše nesmrtelných Ivan Martin Jirous, ještě z dob svědeckých zvaný Magor, tedy ten, co mluví z vytržení. Také my vyrážíme každý rok kolem sv. Martina z Říše Staré do Říše Nové do hostince U Šimáčků, pak do hostince v Hříšici a pokračujeme do Kostelního Vydří, na krchov a pak do kostela. Ve Vydří ovšem hospodu před lety zavřeli, takže končíme v hotelu Dyje v Dačicích. Níže uvedený text vyšel kdysi v tištěném Babylonu po Magorově funusu. Rozhovor, u kterého jsem se tak nasmál, přineseme v sobotu.

Cha cha cha. Už dlouho jsem se tak nenasmál, jako když páter Ladislav Heryán vyprávěl o tom, jak byli s Magorem na houbách. Věc se seběhla následovně: Magor požádal otce Heryána, aby ho zavezl do Dačic – potřeboval si koupit noviny, dát si panáka a vyrazit na houby. „Za dvě hodiny budeme zpátky!“ ujistil Magor pátera. Když se pak z Dačic ocitli v lese, ztratili se…

To jsou ovšem vnější kulisy. Příběh vyprávěný otcem Heryánem ale nastoluje ontologický problém našeho vztahu ke dvěma základním fyzikálním veličinám – času a prostoru.

Příběh vrcholí ve chvíli, kdy oba jeho protagonisté po x-té dorazí na lesní křižovatku a řidič (otec Heryán) se Magora, který je v kraji doma, už po x-té ptá, zda doprava, doleva nebo rovně. Magor bez zaváhání řekne rovně, načež po několika metrech auto zapadne do bažiny. Posléze se navíc ukáže, že cesta přes močál končí strží. To je naprosto dokonalé. Ať to převracíte ze strany na stranu, nenajdete v tom sebemenší trhlinku, odkud by šlo věc napadnout či zpochybnit.

Výchozí situace: zabloudili, utopili auto v bahně, čas běží…, která se nabízí jako první, platí ale jen z poloviny. V lese ve skutečnosti bloudí pouze otec Heryán, který z podstaty své sociálně orientované služby zůstává v zajetí klasického pojetí času („už bylo šest večer, neděle“, „za chvíli bude tma“), stejně jako v zajetí tradiční představy prostoru („působil dojmem, že přesně ví, kde jsme“, „zapadli jsme do bažiny“; „pochopil jsem, že vůbec neví, kde jsme“ – „M. seděl v klidu a odpočíval“). Nedělní večer, uprostřed lesa, nikde nikdo, zítra ráno musí být ve službě, církevní auto utopené v močálu … a Magor stále hledá houby!

Z pocitu kněžské odpovědnosti začínají otci Heryánovi hrát nervy. V klidu houbařící Magor k tomu podotýká: „Netušil jsem, že jsi takový nervák!“

Problém s nazřením esence času a prostoru je starý jako Metuzalém. Už od starověku se myslitelé hádají o to, jestli je čas reálný nebo ne a jak se k tomu má prostor. Magor svou intuicí houbařícího básníka ovšem pojem času i prostoru ignoruje. Zatímco pastýř otec Heryán cele ulpívá ve světě lidí, Magor se ve svém myšlení volně ubírá směrem k houbě. Z čistě magického světa hub pak ruší mechaniku metronomu a nastoluje imaginární čas, tekoucí vesmírem od konce k počátku a zase jinam, zcela mimo jakékoli souřadnice („je čas, musíme ještě na houby“).

V porovnání s chováním kněze vypadá Magorovo počínání na první pohled iracionálně. Věc se ovšem obrátí, uvědomíme-li si, že Magor v lese hledá houby, zatímco otec Heryán hledá v lese auto. Kdo je tedy blázen? Podle všeho se rozumněji jistě chová Magor a odpověď by byla nasnadě, kdyby ovšem Heryán posléze auto v lese skutečně nenašel, zatímco Magorův košík plný hub zůstává ve hvězdách. Kdo je tedy magor? Magor, páter nebo snad čtenář? A je to autor, kdo si zachovává zdravý rozum?

Odpověď je bezpochyby zřejmá, ale zase jen do chvíle, než s našimi hrdiny dorazíme na další lesní křižovatku: Doleva, doprava nebo rovně! Tento klíčový moment příběhu je rozhodující pro správnou orientaci ve světě: Kudy, Panebože, dál?!

Dostane-li se člověk do podobné situace, rozhoduje se zpravidla na základě svého vzdělání, zkušeností, znalostí atd., čímž je odsouzen k tomu, aby se neustále mýlil. Ať už se rozhodne jet vlevo, vpravo, nebo rovně, vždy se rozhodne špatně, protože chyba je v samotném zadání nebo nastavení problému.

Člověk, který přistupuje k problému doleva, doprava, rovně jako k možnosti volby, je už od začátku na scestí. Ve skutečnosti tam totiž žádná možnost volby není. A i kdyby snad existovala, kardinální chybou by bylo na možnost volby přistoupit. Jakmile to totiž učiníte, musíte už dále postupovat podle scénáře, který je předem daný a jehož dodržování od nás všichni kolem vyžadují. Svou pseudovolbou tak jen potvrzujete a sám dotváříte systém, který vám jde po krku.

Údajný problém doprava – doleva – rovně, jakási světská parafráze Svaté Trojice, je ve skutečnosti šalba, ďáblovo lejno, které dokáže pošpinit i ty nejčistší duše. Magor se této nástraze jednoduše vyhnul, vůbec ji totiž neřešil – z principu. Ať už zahnul doleva, doprava nebo vyrazil rovně, rozhodl se vždycky správně, jelikož kýžený směr neurčuje prostor ani čas, tedy nějaké rádoby objektivní podmínky, jak se nám snaží od doby povinné školní docházky nakukat stát, ale výhradně osoba kráčejícího. Stát po nás chce, abychom dodržovali přírodní zákonitosti. Vypadá to rozumně, ale ve skutečnosti je to sírou páchnoucí čertovina. Magor to ví a zásadně nikam nesměřuje, i když zrovna někam jde. Svou geniální intuicí básníka velí rovně! Směřuje ke světu hub, který nelze indoktrinovat. Jen na základě houbaření, jakož i čehokoli jiného, lze Magora pochopit, interpretovat. Magor houby hledal, houby nacházel, houby zpíval, houby věděl, houby cítil, houby rozuměl. Byl to prostě Magor, král hub, kterého nešlo pro světské účely jakkoli využít.

Silva capit quale, dat responsum tibi tale. Vole.

Ivan Jirous, milovaný Magor, odešel

Odešel, odešel, jak říkají buddhisté, párásám gaté!

Neznal jsem ho dobře

ale cítím jeho přítomnost

ve všech svých pozemských skutcích!

Sláva ti na věky, skvělý Ivane!

Ed Sanders, listopad 2011