Způsoby podávání historie se nutně mění s dobou, aniž by předchozí formy vyprávění ztrácely na své dramatičnosti a přesvědčivosti: Kosmova kronika není méně působivá než Pekařův Valdštejn.

Přesto na pozitivistické metodě založené podání historie 20. století by s jistotou neobstálo: suché výčty dat a událostí tváři v tvář živé historické paměti současníků i těch, kteří mohli číst, slyšet, vidět nejrůznější dokumenty, spousty skutečných i vymyšlených příběhů o minulém století, by hned po několika stránkách každého čtenáře odradily. V jednotlivostech by se utápěla vize epopeje, kterou jsou evropské dějiny 20. století, jak je podává holandský historik a žurnalista Geert Mak ve svém vyprávění nazvaném In Europa. Autor této objemné práce (905 stran německého překladu, anglický se teprve připravuje) k hlavnímu názvu přidává podtitulek „Cesta dvacátým stoletím“ zcela případně. Dvanáct vzájemně propojených dějinných úseků je zarámováno dvanácti cestami po kontinentu, na nichž Mak navštěvuje země, místa a města, kterým dobově klíčové události či děje propůjčily význam historických milníků. Každá z kapitol, označovaných jmény měsíců roku, je tedy cestou po fyzickém prostoru a zároveň i putováním v čase.

Například kapitola „Březen“ se vztahuje k letům 1917 – 1924 a je cestou mezi Stockholmem, Helsinkami, Petrohradem a Rigou. Je ovšem především cestou prostředkovanou německou diplomacií s vědomím generálního štábu, kterou v r. 1917 podniká Lenin se svými soudruhy ze švýcarského exilu do revolucí zmítaného Ruska, aby tam vykonali revoluci bolševickou. Kapitola příznačně pro styl práce zahrnuje i vyprávění o osudu pobaltských států Litvy, Lotyšska a Estonska, vyhlašujících svou suverenitu po pádu carského Ruska, okupovaných Rudou armádou po uzavření německo-ruské smlouvy o neútočení z r. 1939, obsazených Wehrmachtem v r. 1941 a znovu okupovaných Rudou armádou v r. 1944. Mak těmito zvraty vysvětluje zrůdný antisemitismus obyvatelstva pobaltských států, jež v židovském etniku nalezlo obětního beránka za utrpěná dějinná příkoří a který vedl k masakrování židovského obyvatelstva po ústupu sovětských jednotek ještě dříve, než se objevilo Gestapo.

Makovo vyprávění nikdy není pouhým výčtem holých historických fakt. Autor vždy nachází postavy či místa, které jako výstižné symboly nejlépe předznamenávají další běh událostí či jako dosud nerozluštěné šifry čekají na svou historickou interpretaci. Tak historii Pobaltí uvádí návštěva původně soudní budovy ve Vilniusu z r. 1899, která byla nejdříve sídlem carské soudní moci , pak německé okupační správy, následně zde Litevce posílal na smrt bolševický tribunál, v letech 1920–1940 se v téže budově rozhodovalo podle litevského práva, v letech 1940–1941 to byla opět sovětská NKVD, která zde měla sídlo až do vypuknutí války s Německem, poté v ní sídlilo Gestapo — a po r. 1944 opět sovětská NKVD. Dodnes jsou některé sklepní cely uzamčené, protože se v nich nacházejí dosud neidentifikované ostatky poslanců, farářů a jiných významných litevských osobností, zmasakrovaných po válce sovětskou mocí. Autor později dokládá, že šlo o jasné etnické čistky, při nichž jen v březnu r. 1949 ze všech pobaltských zemí bylo deportováno na 150 000 mužů , žen a dětí. V období 1947-1950 bylo pouze z Litvy vystěhováno do různých částí tehdejšího Sovětského svazu 220 000 lidí. Naopak do pobaltských států byli přesídlováni Rusové, takže například koncem sedmdesátých let tvořili Lotyši ve své zemi menšinu.

Makova zpráva začíná obrazem kontinentu na počátku století, v němž dominují jako protagonisté čtyři velmoci — Francie, Anglie, Německo a Rakousko-Uhersko. Předznamenáním jednoho z hlavních pásem prolínajících se celým stoletím je Dreyfusova aféra, která, ač se odehrála těsně na konci století předchozího, symbolizuje nastupující vlnu nového evropského antisemitismu. Postavení a situaci Francie s platností do nejsoučasnější doby autor charakterizuje jako konflikt paláců a bulvárů. Symbolem britského impéria jsou sbírky londýnského Cumingova muzea, obsahující nejrůznější rarity ze všech koutů planety, v nichž tehdejší říše vládla. Nechybí zmínka o fenoménu, který se prosadil do evropského vědomí jako hrozba až o půl století později: londýnský smog. Zprávu o Německu uvádí návštěva holandského Doornu, kde za osmnáct let od začátku století skončí svou kariéru německý císař Vilém II. Evropský mír do té doby založený na uznání společných jmenovatelů vyjádřených větou „… v Evropě vládne rovnováha, ve světě Anglie…“ zruší Vilém II. nárokem na nadvládu Německa v Evropě a na spoluvládu s Británií ve světě. Zdánlivě okrajovou událost představuje zkáza Titanicu v r. 1912, při níž zahynulo 1000 lidí — opět symbol, který v evropském vědomí přežívá až do současnosti. Nakonec Rakousko, o němž Stefan Zweig později napíše: „Dnes, kdy je dávno rozbila velká bouře, s konečnou platností víme, že to byl vzdušný zámek.“ Nechybí charakteristiky důležitých politických figur rakouského politického života, z jejichž antisemitismu se poučoval Adolf Hitler. Na závěr přípravy úvodní kapitoly autor navštěvuje zapadlý hřbitůvek v Leondingu u Lince, kde leží hrob Hitlerových rodičů. Nápis na jejich hrobě je nově pozlacený, na náhrobním kameni leží čerstvé jedlové větve a na kříži čerstvý věnec. Hitlerovi ovšem nemají žádné žijící příbuzné…

Vedle antisemitismu, který vyústil v holocaust, prolíná evropskou historií druhé významné pásmo — příběh hledání a nalézání cesty k sjednocování Evropy. Nic než tento příběh sám o sobě by neprokazovalo lépe, že Mak je evropský patriot. Jméno, kterému je především třeba připsat autorství myšlenky sjednocené Evropy, je Francouz Jean Monnet. Od vytvoření Allied Transport Pool — Spojenecké transportní skupiny a Wheat Executive — Obilní správy, které ze zámoří organizovaly zásobování Francie, ohrožované německými ponorkami, a jejichž ustavení Monnet v průběhu první světové války inicioval, přes návrh na sjednocení Velké Británie a Francie ještě v červnu 1941 na základě Monnetova osmistránkového memoranda (podle Maka nebyl tedy autorem této myšlenky Churchill), až po Schumannův plán, který vedl k vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli v r. 1951, jehož byl Monnet opět autorem, je to především tento původně obchodník s koňakem, s jehož jménem Mak spojuje nejnadějnější stránku evropské historie. Podle vzpomínek holandského diplomata a politika Kohnstamma byla Monnetovým konečným cílem „organizace světa, která by umožňovala využívat všechny zdroje co nejlépe a rozdělovat je mezi veškeré lidstvo, aby se tak vytvářely podmínky pro mír a štěstí.“

Makovo vyprávění zaznamenává především působení a role rozhodujících společenských skupin, davů a mas, které představují hnací síly historických dějů, jejichž formy i dynamiku podmiňují ideologie, ženoucí evropské společnosti do druhé „evropské občanské války“: nacismus a komunismus. Pečlivě ovšem mapuje i procesy, jež vedou k proměnám sociálních struktur, zejména mizení venkova a vesnic. V tomto toku dějů nejdůležitější aktéři, Vilém II. či Hitler například, jsou jakoby neseni a strháváni sociálními silami a dějinnými událostmi, které spíše vždy jen dočasně usměrňují v souladu se svými představami o budoucím uspořádání světa a evropské společnosti. Autor se nevyhýbá politickým analýzám, nicméně je jen málo míst, kde text má „abstraktní“ obsah. Mak ovšem nezakládá své vyprávění především na oficiálních archiváliích. Naopak, jedním z hlavních pramenů jeho vyprávění jsou deníky, deníkové záznamy a nezřídka interview vedená s přímými účastníky významných událostí. Je pak velice působivé číst svědectví německého kapitána, který byl z obklíčeného Stalingradu vyslán generálem Paulusem, aby osobně referoval Hitlerovi o situaci vyčerpané a hladovějící 6. armády. Bez povšimnutí zůstávají v Dějinách 20. století — chce se říci „právem“ — výboje kultury, hudby, výtvarného umění, románu, jež bez podstatného vlivu na hry a proudění společenských sil byly většinou jen tím, co Stendhal v Červeném a černém vyjádřil mottem „Román, toť zrcadlo, jež neseme po cestě“ (Saint Real). Makovy „Dějiny 20. století“ tak nejsou jen panoramatickým pohledem na století vlastně „současných“ dějin, ale ve svém celku kladou řadu otázek po tom, čím je a čím ještě po poslední třicetileté válce Evropa může být.

Třebaže autor v závěru své práce konstatuje, že Evropa pravděpodobně nebyla nikdy tak bohatá, homogenní, těsně spojená jako před „prakatastrofou“ z r. 1914, říká také: „Otázka po místě Evropy ve světě je dnes opět vysoce aktuální. Po skončení studené války se svět v technickém smyslu stává stále jednotnější. Avšak politické rozdíly zůstávají a vyvolávají stále nebezpečnější napětí. Od počátku šlo o víc než o uhlí a ocel, o víc než o jednotný trh, o víc než o hospodářskou a měnovou unii, o víc než o přátelství mezi zúčastněnými státy: šlo o revoluci v mezinárodních vztazích.“

Dočká-li se vůbec Makova kniha českého překladu, měla by patřit nejen k základní povinné četbě na vysokých školách, a na školách vůbec (a to platí ne pouze o studentech, ale i o učitelích), ale měli by si ji především přečíst všichni, kdo mají ambice vést českou společnost.

Václav Mezřický

Geert Mak, In Europa, Uitgeverij Atlas, Amsterdam/ Antwerpen 2004, něm. překlad In Europa, Siedler Verlag 2005, 905 str.

Babylon 5/XVI, 15. ledna 2007