Redakce revue Babylon uděluje každoročně Cenu Ferdinanda Dobrotivého, posledního českého korunovaného krále, který je nám symbolem urozeného bláznovství, pravé šlechetnosti, jejíž nositel koná něco dobrého na poli své profese či péče o bližního bez ohledu na hmotný prospěch, ba za cenu přemáhání nepřízně doby či osudu, stereotypního myšlení, floskulí a předsudků, a je svými současníky, tehdy i dnes, či právě dnes, považován za podivína, ne-li blázna – možná i právem, přiložíme-li na naši současnost její vlastní měřítka strojové výkonnosti a účetní efektivity, okázalého hromadění bezcenností a chladného profesionalismu.

Pro rok 2019 byla Cena Ferdinanda Dobrotivého udělena panu

JAROSLAVU BLAŽKOVI

Laudatio

Neříkám, že je škola úplně blbá, ale v 99 nebo 98 procentech případů studenty a žáky zkazí: pokud mají mladí lidé nějaký talent, škola jej v nich dozajista ubije, z mozku jim udělá krychli, ve které to bliká fyzikálně, chemicky, přírodopisně, kulturněhistoricky … – hlavně ne lidsky. Škola je továrna na výrobu prefabrikátu zvaného občan – pro stát, společnost, průmysl, kulturu, finance…

Byť absolvoval Akademii, škola v Jaroslavu Blažkovi nedokázala ubít to, co dostal do vínku od pánaboha. Ve svých úctyhodných devadesáti jedna letech zůstává stranou tzv. dění – provozu honosně zvaného výtvarné umění. A jak dostal, předával dál.

Po roce 1968, kdy nemohl vystavovat, učil pan Jaroslav v liduškách – lidových školách umění, ve Štítného ulici na Žižkově, na Petrském náměstí a pak ještě na dvou místech, a odevšad ho vždycky vyhodili. „Jak jsem tam byl, tak hned byla celá škola plná kreseb mých dětí,“ vzpomíná pan Jaroslav. „Já ta děcka vždycky nechal – no přece je nebudu učit!, a když byla hospoda někde blízko, tak jsem šel na pivo: ta děcka to dovedú sama, co by jim člověk mohl poradit, nic, děcko je největší tvůrce. To je fantastické, co děcka dovedú. Jejich fantasie je bez hranic, plácne to tam a je to, zatím člověk tady tento… Akorát kopnúť do ritě. Co s tím …“

Cesta do pravěku

I když se Jaroslav Blažek zpočátku snažil malovat jako Úprka, stačil jeden malý podnět, aby se „vesnický realismus“, pajcovaný secesní dekorativností stal passé. Přes figurativní malby 60. let na pomezí abstrakce či čistě abstraktní obrazy se ve své vrcholné tvorbě Blažek vrátil zpět na jižní Moravu, odkud pochází – k folklórním námětům, které ale nepojal jako nějakou regionální selanku, ale povýšil je do proudu umění, který protéká lidskou civilizací, napájejíc se mnoha prameny – odkazujíc k soškám a jeskynním malbám lidí z doby kamenné.

Zcela zrušil folklórní kánon, jak jej oslavovali všelijací národní tvůrci a buditelé a který pak v duchu Nejedlého po desetiletí pilovali bolševici, a lidové umění představil jako to, co skutečně je – neměnný lidský archetyp, který je přímo antitezí pokroku, na kterém byla vystavěna celá marxistická dějinná eschatologie, stejně jako je představa věčného růstu a nekonečného konzumu. Blažek převrátil dějiny a vydal se proti proudu bolševického či jiného času až k branám mytologie, kde vyvěrá pramen žití. Blažkův tanec, víno, zpěv je prastarý rituál zcela mimo jakýkoliv pokrok a jeho ideologii.

Ke své cestě do pravěku přitom Blažek použil prostředky moderního umění, které mají pravzor v prehistorickém umění, stejně jako v umění domorodých kultur. Z Blažkových obrazů tanečníků, muzikantů, zpěváků… jako kdyby na nás zírali bohové a bohyně z chrámů pravěkých civilisací – stojí strnule a nehnutě, jako kdyby zde byly od počátku věků. Na tvářích lidí-bohů nejsou patrny žádné emoce, často jsou to jen silně obtažené plochy, de facto čisté představy, které se vynořují z hlubin nevědomí nad hladinu lidské mysli „automaticky“, jako když na noční obloze vypluje z mraku tvář Měsíce. Blažkovy čáry a barvy jsou spjaty s mimovizuálním vnímáním, s hudbou a tancem, odkazují za horizont vědění.

Strnulé měsíční tváře svatebčanů, zavěšené v absolutním bezčasí, hledí přes sebe, spojené osudem, jakousi odvěkou vinou, jako kdyby se ženil vodník s rusalkou. Němé bytosti – zvířata, stromy, lidé … se dorozumívají pomocí houslí a kůň veze svatebčany na veselku, a pak rovnou na onen svět. Stejně jako postavy jezdců vznášejících se na modrých koních, točí se v magickém kruhu věčného koloběhu zrození, života a smrti, setí a sklizně, střídajících se ročních období. Blažkova lidová veselice – zpěv, tanec, koně, písně – má magický, zásvětný charakter, stejně jako jej mají mlado-paleolitické malby koní a býků v Lascaux, nebo románské reliéfy na hlavicích sloupů venkovských kostelíků v Auvergne. Blažkovi to bylo vloženo do kolébky v kraji, kde se narodil – v nejjižnějším cípu Moravy, mezi řekou Moravou a Dyjí, mezi Mikulčicemi a Pálavou.

Umění

„Šel jsem do světa, do Prahy, že budu malířem,“ říká Blažek v rozhovoru pro Babylonu o svém nutkání malovat. „Člověk chtěl být moderním, každý tím projde, někdo úspěšně, má to hlavu a patu, u někoho je to takový zmatek. To je můj případ, asi. Furt mě to ale táhlo na Moravu.“

Na otázku, čím ho oslovila abstraktní malba, odpoví:

„Že by mě nějak oslovila… nevím, já jí nerozuměl, to vždycky člověk někde něco vidí a chcete to pak sám taky zkusit. Když jsem maloval takové ty velké plachty, ani nevím, kde to je, někde srolovaný, takové různé motaniny, ani nevím, kde jsem to viděl, ale vidět jsem to někde musel, protože jak by mě jinak napadla taková volovina. Potom jsem maloval úplně jinak.“

Měl jste nějaký předobraz?

„Každý má nějaký předobraz, taky jsem přemýšlel o tom, jak malovat. Ovšem přemýšlení… – člověk přemýšlí a vymyslí velké tento. Všechno na světě už bylo, každá čárečka, akorát to nějak vyjádřit v tu pravou chvilku, která třeba zase pomine. Ono to není nic tak zvláštního, to lidové umění, člověk si jen musí sednout a cik cak…“

Je to čistě okamžitý nápad.

Ale žádnej nápad… No tak, samozřejmě, nápad, nebo spíš chuť – já tady můžu sedět a čumět na to jako vůl, co s tím, a nápad nikde žádnej. Já si to nepředstavuju vůbec nijak. To je něco, co je nesdělitelné, co je správné, čisté… Na ten folklor se nebalilo takého svinstva…

Snažíte se zachytit vaši představu lidové kultury?

Ale nemyslím si – plácám to tam, jak můžu nebo jakou mám barvu. Co si budeme vykládat. V televizi občas běží nějací staří Egypťané nebo Inkové, Kristepane, tam je všecko, to muselo už tisíce let před tím zrát. Takže tady něco… Maléřů máme, zpěváků, sviní různých… Kristepane, to je hrůza. Teď v těch novinách, manželka kupuje Blesk, tahle ukazuje tohle, tahle tohle, ale že by existoval nějaký truhlář, to neexistuje. Klobásky dnes a tenkrát! Řezník, to byl mistr! V Kosticích to byl nějaký Strouhal. Když rozvážel své výrobky, tak psi se mohli po celé dědině zbláznit, jak to vonělo. Dneska je to na potrestání, fajnovější prasa by něco takého nežralo. Ježíšmarjá, to nemůže dobře skončit.

Odkud jsou ty zelenomodrý koně a měsíční obličeje?

To jsou otázky…

Prostě to tak přišlo.

No, něco jsem tam plácl a hotovo. Každý to má nějak. Někdo to dělá tak a druhý jinak.

Nepřemýšlel jste o tom – prostě jste to namaloval, jak jste to cejtil…

Ale přemýšlel… Přemýšlíte a je z vás blbec, nepřemýšlíte, a totéž, co si budeme povídat – buďto to přijde nebo nepřijde.

Víno

Blažek své obrazy nepromýšlí. Maluje levou pravou, tím, co mu přijde pod ruku, a k tomu pije bago, nebo pije bago, a k tomu maluje. S pomocí litrů moravského vína – jak tvrdí Blažek junior – divotvorného nápoje vylisovaného z bobulí keříků kořenících na svazích Pálavy nad Dolními Věstonicemi přenáší na plátno to, co do sebe nasál a čím ho obdařila příroda.

Na otázku, jaké víno má rád, pan Jaroslav odpoví: „Mně je to jedno, když je dobré víno, dobře, a když není, tak je dobré i to blbé, proboha, co si budeme vykládat, zapiju, vypiju, a je to.“

Máte raději pivo, víno nebo slivovici?

Všechno, jak to dojde.

Fotbal

Vedle toho ovšem Blažek i sportuje. „Hrálo se derby se súsední dědinou,“ vypráví, „no a při utkání mě jeden nabral levou nohu, prasklo to tam a bylo to zlomený. Tak mě odvezli do Valtic, kde mi dali nohu do sádry. To byla čistá zlomenina. Měl jsem ji zlomenou už asi potřetí. No nic. Na Silvestra jsem zajel do Kostic, zašel jsem za kamarády, něco jsme popili, zpátky jsem šel kolem studny, a jak jsem byl ožratý, tak jsem to vzal důle, a tu zlomenou nohu jsem si rozbil znovu, a na třikrát. A teď byl velký mráz, já byl jen v košili, ale doplazil jsem hore, domu. Ráno jsem se probudil, chtěl jsem vstát a noha mi zůstala na posteli, ha ha. Ježíšmarjá. Tak mě vezli znovu do Valtic a jako napotvoru se tam srazil vlak. Tak jsem si rok maloval doma. No, sranda byla…“ Na Akademii, která jinak podle něj byla „nahovno“, založil vedle fotbalové jedenáctky i cimbálku.

Politika

Stejně jako škola Blažka míjelo i veřejné dění. Na otázku, jak prožil protektorát, odpověděl: „No výborně, to bylo nejšťastnější období! Kdo nebyl v koncentráku nebo tak, a tam z kraje bylo málo lidí, to byl vždycky průser, ale jinak… Byla ještě taková kulturnost, nepadalo v úvahu, aby někdo přišel do hospody urousaný. Lidi měli k sobě blízko, pomáhali si. Když pak přišel komunismus, tak komunisté rozesrali dědinu – lidé se nenáviděli, dodneška se nenávidia…“

Blažek se ovšem jednu dobu sám ve straně ocitl, než ho zase vyhodili.

„To bylo v 5. ročníku na Akademii a teď přišli: do strany! No di, ýha! Byla nějaká schúza, já tam došel, no samozřejmě blbec, a včíl viděl jsem tam kluky, s kterými jsme hráli fotbal, a tak jsem pozdravil: Pochválen buď Ježíš Kristus! Vyskočil tam nějaký tajemník a začal křičet, že mě vyloučí ze školy. Mě nenapadlo, že jsou s tou stranou takový vážný. Já byl pořád sedlák.“

Dítě Věstonické Venuše

Blažek ruší dobové či jiné souřadnice, maluje cik cak. Na vernisáži jeho obrazů v pražské Portheimce jsem k Blažkovu svobodnému tvůrčímu aktu, zbavenému vší ubíjející intelektuální, vizuální etc. klecovitosti řekl, že maluje jako šimpanz. Každého prvního by to nasralo, Blažek byl ale blažený.

Umění není od toho, aby nás utvrzovalo v našich představách, podkuřovalo našim myšlenkám, našemu cítění, vnímání, chápání, ale naopak, aby nás z nich vytrhávalo, osvobozovalo od nich, dávalo nám nahlédnout na skutečnost a její skryté významy jinak, nově, z jiné strany. Blažek nevytváří žádnou fikci, nemaluje svět na růžovo nebo na černo, nic nesimuluje, nic nám nechce sdělit. Jeho obrazy nemají legendu, nevypráví žádný příběh, nemají žádný účel ani smysl, neřku-li snad koncept.

Jeho vize lidových slavností jsou mimo čas a prostor. Chrání nás před blbostí, vytrhávají nás z toho, co tak zvaně je, a přenáší nás někam, co tak zvaně není. Dělají z lidí opice a z opic lidi. Vychází z hlubiny bytí, kterou nelze popsat slovy. Jaroslav Blažek je Akademií nezkažené dítě Věstonické Venuše, které maluje, kreslí, ryje své vize bez ohledu na Českou republikou LP 2019, nebo jinou podobnou hovadinu, pokud se tedy nejedná o fotbal nebo rozdíl mezi bagem a chorvátem, který je podle Blažka fantasie, i když někteří tvrdí, že se po něm blbne.

V dejvické nádražce, vpředvečer Zjevení Páně a svátku Tří králů LP 2019