Knižní trh je neúprosný. Pokud je nějaký autor relativně prodejně úspěšný, nedají si nakladatelství pokoj, dokud nevydají i jeho příležitostné články v novinách, texty z pohlednic přátelům či v nejhorším i z poznámkového bloku, kam si zapisoval nákupy. Nakladatel to vše samozřejmě zabalí do slov o prověřených kvalitách, maskuje tím ovšem jen fakt, že už vlastně nemá z autorova díla co vydat.

Do jisté míry je to i případ knihy O prospěšnosti alkoholismu od nakladatelství Pistorius, v níž jsou shromážděny texty Michaila Bulgakova, které v první polovině dvacátých let psal do satirických časopisů. Jde vlastně o výškrabky, a i když nakladatel v avízu píše cosi o tom, že „vybrané předlohy nesou stopy lehkého pera zkušeného prozaika a současně nepostrádají schopnost kritické reflexe obecně srozumitelných životních situací i lidských povah“, ve skutečnosti jde v mnoha případech o to nejslabší, co Bulgakov kdy napsal. Je až škoda, že je kniha prezentována tak silnými slovy, čtenáře totiž může odradit od dalších textů z tohoto období, které neprávem stojí ve stínu Bulgakovových slavnějších děl.

Knihu tvoří zhruba ze dvou třetin dosud nepřeložené texty, čtyři povídky (v ediční poznámce je nesprávně uvedeno tři) jsou přeloženy nově. Jde převážně o jednoduché črty, které byly napsány čistě účelově: spisovatel zkrátka potřeboval peníze. Bulgakov tehdy žil se svojí první ženou v Moskvě a začínal se psaním živit. Z hlediska jeho profesního uplatnění šlo o šťastnou chvíli: satirické časopisy mu tisknou povídky (ty lepší najdete v knize Novely a povídky z roku 1990 od nakladatelství Odeon, větší soubor pak vyšel v nakladatelství Paseka v knize Miniatury v roce 1994), vychází mu novela Osudná vejce, na pokračování je otiskován román Bílá garda. Ještě je možné psát satirické povídky, jaké za pár let neotiskne žádný časopis v zemi. Čas nepmanů (tedy zbohatlíků využívajících příležitostí Nové ekonomické politiky) se sice chýlil ke konci, ale Stalin zatím teprve bojoval o moc. Netřeba tuto dobu nějak idealizovat, ale mnohým spisovatelům se na krátkou dobu dařilo psát relativně svobodně.

Využíval toho i Bulgakov. Jeho texty v nově vydaném výboru připomínají mnohdy povídky Jaroslava Haška, bohužel ale nikoliv ty nejlepší. Nejvíce hodné pozoru jsou právě ty, které už vyšly ve zmíněných dřívějších souborech. V povídce Egyptská mumie („Nejdříve jsme samozřejmě vyrazili na kolo smrti. Je to takový obrovský kolotoč, který se otáčí kolem kůlu. Zničehonic dokáže nabrat neuvěřitelnou rychlost, čímž vymrští každého člena odborové organizace, který se na něj odváží.“) Bulgakov ukazuje, co se stane, když se pouťová zábava střetne s tupými marxistickými poučkami. Pohár života přibližuje nepmanské období, kdy se dařilo podvodníkům a hochštaplerům. Bludný Holanďan je vtipným popisem situace, kdy zdravotnická byrokracie posílá pacienta od čerta k ďáblu, až se nakonec zjistí, že mu nic nebylo. A reportáž Kyjev je jakýmsi vyznáním lásky k tomuto městu.

Ostatní texty jsou zajímavé jen zčásti. Mnohdy jsou stylizovány jako ohlasy na texty děldopů, tedy dělnických dopisovatelů – Bulgakov totiž tehdy měl v časopise Gudok na starosti rubriku dopisy čtenářů. Tak kupříkladu jedna ze zdařilejších povídek – Génius – začíná příspěvkem „dělnického dopisovatele Hřeba“ („Tajemník okrskového oddělení Čeky, který se zúčastnil společné schůze odborářů stanice Na znamení na Doněcké železnici, nejenže již předem prozíravě připravil závěrečné ustanovení, ale dokonce i sepsal protokol o tom, jak schůze proběhla. Jeho genialitou byli všichni ohromeni.“), aby pak Bulgakov tento fiktivní dopis rozvinul v satiru na schůze. Podobně přistupuje v „alkoholických prózách“ O prospěšnosti alkoholismu a Syfilida k svátku, které takřka stejným způsobem rozvíjejí téma úplně opilého přednášejícího.

Jinak je ovšem těžko říci, zda bychom tyto texty četli v případě, že by byl pod nimi podepsán někdo jiný než Bulgakov. Zřejmě bychom je odsunuli jako každý jiný projev dobové publicistiky. Často jde o jeden nápad, který je jen tak vystřelen do prostoru, aniž má text nějakou pointu. Někdy je zdařilejší: v črtě „Knihčepní“ o pojízdné knihovně spojené s výčepem („´My jsme tu už od rána. Čteme na zdraví!´ ´Koukám, že už máte pěkně načteno. Čím jste se tak zřídili?´ ´Kritikem Bělinským.´“), někdy nicotný, třeba jako v črtě „Lékárna“ o jednom zavřeném výdeji léčiv v jedné ulici. A někdy by snad měl být raději úplně opomenut, jako reportážní text „Úvé a Únvé“ o přijímání nových učitelů do moskevských škol.

Kniha O prospěšnosti alkoholismu je tedy spíše kouskem do sbírky skalních Bulgakovových ctitelů, ale ani je úplně neuspokojí. Nejvíce asi ocení jeho Dopis vládě SSSR – prosba profesně i finančně zničeného autora, aby mu vláda umožnila odejít do ciziny, nebo ho nechala působit v divadle jako režiséra či třeba jen jevištního technika, je působivým svědectvím o době utahování šroubů. Zároveň však neznalého trochu mate. Dopis totiž pochází ze začátku třicátých let, tedy z doby s radikálně jinou společenskou atmosférou, než panovala v letech 1922 až 1926, v níž vznikaly Bulgakovovy texty v aktuálním výboru. Stejně tak tomu je v případě plakátu proti alkoholu, který je na titulní straně knihy. Je to trochu podobné, jako by povídky Ivana Vyskočila ilustrovali karikaturisti BaPe. Asi nejlepší by kvůli úctě k autorovi bylo se tvářit, že tato kniha vlastně vůbec nevyšla.
(Michail Bulgakov: O prospěšnosti alkoholismu, Pistorius & Olšanská, 2010.)

Babylon 3-4/XX, 20. června 2011