Minulý čtvrtek byla dokončena obnova mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Přetiskujeme zde projev architekta Pavla Naumana ze Společnosti pro obnovu mariánského sloupu, který stál u zrodu celého projektu. Proslovil jej při pokládání základního kamene 3. listopadu 1993. 

Vážení přítomní; přátelé, věřící i náhodní chodci!

Před šesti dny se několik set metrů odtud, na náměstí pojmenovaném po svatém Václavovi, patronu naší země, sešli občané, aby také vzpomněli jednoho sedmdesátého pátého výročí; výročí události, jež velmi úzce souvisí s naším shromážděním. Jak asi  všichni víte, jedním z  prvních spektakulárních činů osvobozeného národa po získání samostatnosti, oslavované právě na Václavském náměstí, bylo stržení mariánského sloupu stojícího déle než dvě a půl století na tomto místě. Myslím, že nemusím znovu vysvětlovat důvody, které nás hned po pádu komunistického režimu vedly k založení naší společnosti, k položení tohoto základního kamene a posléze, když Pán Bůh dá, i k obnovení sloupu samotného…

Naši společnost jsme zakládali v přesvědčení i naději, že tato země, poučena dlouhým a pro mnohé bolestným odbočením z evropské cesty, se bude s nadšením vracet k našim tisíciletým tradicím, k zásadám křesťanské kultury, slušnosti a tolerance. Domnívali jsme se zkrátka, že – jak to nedávno výstižně napsal pater Tomáš Halík – jsme čtyřicetiletým postem dostatečně připraveni na přijetí těchto hodnot. Jak většina z nás dnes už vidí, nebylo tomu tak úplně, a naše cesta k našim tradicím nebude tak rychlá, ani tak hladká, jak jsme si před necelými čtyřmi lety představovali. Možná že těch čtyřicet let bloudění po poušti bylo ještě málo, možná že jsme si poučení z toho nebrali dost k srdci. …

Nechci si stěžovat na obtíže a nepochopení, na které naše úsilí, navzdory všem řečem o rozchodu s totalitní minulostí naráží, nepochopení, jež jde tak daleko, že jsme na základě vrchnostenské cenzury z nápisu na tomto základním kameni musili odstranit i zmínku o našem záměru sloup obnovit. Věděli jsme předem, že ve společnosti zatížené takovou minulostí a tolikerými předsudky nebude naše činnost snadná. Chtěl bych se však krátce zmínit o tendencích, jež tento odpor vyvolávají, a jejich příčinách, jež se ne týkají zdaleka jen naší kauzy mariánský sloup, ale budoucích osudů celé země.

Už mnohokrát bylo řečeno, že moderní české dějiny – a podotkněme, že nejen české – provází pokrokářství. Na jedné straně je třeba to chápat, neboť kdo vězí v bídě, malosti a marasmu se z něj chce logicky nějak dostat. Tak se ale vytvořila celá mytologie moderní doby, postavená však na naivní, nepodložené a dosti chatrné představě, pramenící snad ještě ze zvyků našich kočovných předků, že jít dopředu je vždycky výhoda, že vývoj a priori směřuje k větší dokonalosti a dobru. A není nic platné vysvětlovat, že když kupříkladu stojíme na okraji propasti – a mnozí se shodují, že lidstvo dnes v takové situaci je – je to tendence přinejmenším nerozumná.

Těmito lidmi je nám potom vyčítáno, že chceme sem na Staroměstské náměstí vracet pomník minulých dob a symbol idejí starých už dva tisíce let. A je to ovšem říkáno tónem, jako by stáří myšlenek a činů bylo zároveň i jejich nevýhodou. Kruhy nejpovolanějšími – těmi, kdo mají přímo v popisu své práce památky chránit, je nám s vážnou tváří navrhováno, abychom mariánský sloup nahradili „uměleckým novotvarem“, uspořádali mezinárodní soutěž, nebo zadali úlohu modernímu sochaři. Kterému, to se nezmiňují. Logicky se však nabízí myšlenka, že by to měl být tvůrce nejrenomovanější, třeba rektor dnešní Akademie výtvarných umění, pan Knížák, a na sloupu by pak místo Panny Marie mohl být trpaslík s trakařem – inu každá doba má své symboly a ideály.

Co je však nejdůležitější a co považujeme za hlavní omyl pokrokářů, že před odpovědností se nedá utéct nikam, tedy ani dopředu. Kromě toho máme s pokrokářstvím i zcela konkrétní špatné zkušenosti právě z tohoto náměstí. Na přestavbu a obnovení zde této radnice bylo již uspořádáno osm soutěží, naposledy před šesti lety. Všechny byly neúspěšné, a kdo se o to trochu zajímá, ví, jak chorobné „pokrokové“ ideje se tu objevily. Kromě toho víme, že na cokoli ruka moderního architekta v Praze sáhla, ať jsou to tovární čtvrti, magistrály, panelová sídliště, gigantické věžáky na Pankráci, nebo televizní věž na Žižkově, bylo to většinou k její škodě.

V rozporu s touto mytologií pokroku spíš ovládá lidstvo od pradávna mnohem strašnější vlastnost, jež ostatně víru v pokrok značně zpochybňuje, a tou je záliba v barbarství a vandalismu a cyklické návraty civilizovaného lidstva k němu. Řídí se zásadou, že čemu nerozumíme, co nás přesahuje, to radši zničíme, nebo aspoň zakážeme. Nejhorší však na této vlastnosti je, že se vždy připojuje k myšlenkám nejušlechtilejším a kryje se jejich hesly víry, svobody a spravedlnosti: Jako za křižáckými výpravami vždy táhly zástupy loupeživé chátry, tak i upřímně míněnou a dnes víme, že v mnohém oprávněnou Husovou snahou o nápravu církve a jejích mravů pohotově následovaly vraždící a pálící houfy husitů. Stejně tak i třicetiletá válka, jež byla důsledkem snahy o čistotu víry, nebyla strašná ani tak svými bitvami, ale především svou vleklostí a všeobecnou demoralizací, kdy se tlupy marodérů potulovaly celou střední Evropou a mimo jiné vyrabovaly také Pražský hrad a v triforiu katedrály podobiznám českých králů – protože je nedokázaly povalit – zurážely alespoň nosy. Nedivme se proto, že naši předkové na tomto místě z vděčnosti postavili sloup, když to všechno skončilo.

Bohužel i naši cestu za obnovením samostatnosti však následovaly pouliční davy, jež opět tento sloup strhly a zničily mnoho dalších památek. Není nutné, abych pokračoval – konečně my sami dnes na vlastní kůži prožíváme důsledky – kdysi v minulém století upřímné snahy po sociální spravedlnosti. U nás v Čechách má tento latentní vandalismus navíc zvláštní kondelíkovskou formu. Náš národ, který se před dvěma sty lety začal probouzet z mdlob, ztratil svou elitu a nikdy bohužel neměl dost času, aby si vytvořil novou. Skutečně česky smýšlejících šlechtických rodin se zachovalo jen několik a patricijskou vrstvu, tuto strážkyni dobrých mravů a nositelku kultury všude v západní Evropě, jsme neměli vůbec. Toto  plebejství je snad někdy zábavné a sancho-panzovsky osvobodivé, jako v případě jednoho z našich největších a nejčeštějších spisovatelů, Jaroslava Haška, (mimochodem Sauerova dobrého kamaráda), většinou však je dosti banální, odporné a především zhoubné pro nás samotné.

Vždyť i stržení sloupu byla věru zvláštní reakce na právě získanou samostatnost: proč oni bořitelé, když tak neměli Rakousko rádi, nejeli něco rozbít do Vídně. Je jistě bizarní oslavit svou svobodu tím, že sám sobě zničím něco vzácného a hodně cenného – co bychom asi řekli člověku, který na oslavu svého osvobození, by ve vlastním domě vytloukl okna a nábytek vyházel na zahradu.

Staroměstské náměstí jako by tyto projevy plebejství přímo přitahovalo: Tak v roce 1862 jedním z prvních rozhodnutí městské rady, v níž získali Češi opět poprvé po staletích většinu, bylo zboření krásné renesanční Krocínovy kašny, jež tam na tom místě stála 266 let, a její zavezení do základů žižkovské plynárny. Zbořili ji, neboť se styděli za svou minulost, kdy v Praze nebyl ještě vodovod, a byli pyšní na to, že lehce zbohatlí už tento pokrokový vodovod mají.

O něco později čeští, tehdy už značně zazobanější plebejci se na přelomu století začali stydět za celou starou Prahu a rozhodli se ji zlikvidovat. Uskutečnit tento úmysl až do konce jim naštěstí zabránil spisovatel Vilém Mrštík a celá kulturní veřejnost. Než se to však podařilo, plebejci se přičiňovali – výsledek vidíte zde na severní straně náměstí.

Nu a zanedlouho nato přišla světová válka, která jako by zorala a pohnojila půdu, v níž se pak báječně dařilo všem odrůdám plebejství, a dlužno přiznat, že tentokrát rozhodně ne jen našeho. Její konec v roce 1918 přinesl nejen naší samostatnost, ale také rozvoj bojovného socialismu, útěk od duchovna k materialismu, vyvlastňování první pozemkové reformy a kromě jiného i stržení tohoto mariánského sloupu, jenž tu stál 268 let a kvůli němuž jsme se tu sešli i my.

Tím ovšem řetěz chrapounských činů nekončil, ale naopak teprve začal. Zde se střílelo na samém konci druhé světové války a barbarům, tentokrát z Německa se podařilo na poslední chvíli polovinu náměstí, i s radnicí vypálit. Nedlouho potom se však na Staroměstském náměstí uskutečnila i oslava snad dosud největšího vítězství našich hulvátů. V únoru 1948 promluvil z tamtoho balkonu syfilitik, alkoholik a zanedlouho i masový vrah Klement Gottwald a zahájil tak nejdelší období temna v našich moderních dějinách.

Nu a konečně tu máme i současný postoj magistrátu, který, jak jsem již řekl, nám nechtěl dovolit zadláždit ani tento základní kámen. Neumím si to vysvětlit jinak než jako další výhonek našeho plebejství, Panna Maria zřejmě plebejce zvláště popouzí. A víte, že se tomu ani nijak nedivím!

Závěrem bych chtěl poděkovat těm členům naší společnosti, kteří se aktivně na této práci podíleli. Především panu magistru Kavičkovi, jehož družstvo Credo Prostějov tento základní kámen v neuvěřitelně krátké době vyrobilo a osadilo, dále sochaři Bradnovi, ing. Kloudovi, Václavu Dajbychovi a doktorce Hájkové, ti všichni se podíleli na organizaci a prosazení tohoto díla. Ještě větší vděčnost cítím k těm, kteří ač nejsou členy naší společnosti a nemají tudíž obnovu sloupu jako svůj cíl, nám vyšli vstříc. V tom, abychom mohli tento kámen osadit, nám nejvíce pomohl pan doktor Říha, náměstek primátora hlavního města Prahy, stejně jako doktor Boris Riegler, primátorův mluvčí, dále inženýr Jan Fiedler, vedoucí odboru dopravy, a Petr Diab, člen zastupitelstva.

Moje díky patří ovšem neméně pateru Jiřímu Reinsbergovi, který celou tuto slavnost vymyslel a začal organizovat, ale nyní leží doma s těžkou angínou a stejně tak i pateru Jiřímu Kusému, jenž na sebe tuto funkci vzal. Děkuji zpěvákům, trubačům a zvoníkům, kteří ji udělali hezčí, a vám všem, že jste se jí zúčastnili a během této mé řeči měli se mnou trpělivost.