V neděli večer se konečně uzavřela kapitola vypjaté a dost nenávistné kampaně prezidentských voleb. Vyhrál podle očekávání (s cca 65 % hlasů) Emmanuel Macron, který se tak stane ve svých 39 letech nejmladším prezidentem v historii francouzské republiky, aniž by byl kdykoliv předtím zvolen do nějaké funkce. Bravo! Veni, vidi, vici. Byl ve správnou dobu na správném místě, dokázal přesvědčit své okolí a najít dostatečnou podporu mediálního, finančního i politického světa. Jak a s kým bude vládnout, je zatím nejasné. Dodejme, že je pragmatikem a odmítl se ideologicky vymezit. To mimo jiné znamená, že se a priori nezařadil do tábora „Dobra“ tedy k francouzské levici. Ano, i to jsou paradoxy karteziánské Francie.

Dvě stručné poznámky k uplynulému předvolebnímu období, které několik měsíců vystavovalo kritického ducha emocionálním tlakům a pokušením. A je potřeba přiznat, že byla nutná určitá dávka sebezapření, aby člověk měl chuť se této volební maškarády zúčastnit.

1) Skutečným poraženým těchto voleb je demokratická debata. A je nezpochybnitelné, že média za to nesou zásadní zodpovědnost.

Mediálně-justiční zaujatost umožnila vyloučení F. Fillona v prvním kole. Přímou a neskrývanou podporou Macronovy kandidatury pak mediální systém významně přispěl k jeho vítězství. Projevy laciného „antifašismu“ vůči Marine Le Penové (MLP) a jejím přívržencům, které zachvátily veřejný prostor, sociální sítě a většinu zpravodajství mezi prvním a druhým kolem voleb, udělaly z politického protivníka nepřítele, a tím de facto vyzvaly k regulérní válce. Samozřejmě vše ve jménu „tolerance“, „humanismu“, „pokroku“ a „pravdy“! Hlas pro Macrona byl jediným možným. A všichni, kdo se rozhodli jinak, byli veřejně zesměšňováni a pohrdáni. Osobní svoboda každého vybrat si podle svého uvážení a svědomí tak byla veřejně manipulována. Nositeli těchto praktik se stali sami autoproklamovaní garanti „hodnot republiky“. Jejich myšlenková pomatenost vyústila např. v editorialu deníku Le Monde (3/5) i v obvinění katolické církve z morálního selhání (faute morale), když nevyzvala (na rozdíl od představitelů protestantské, židovské a muslimské komunity) k volbě Macrona a nechala na svých věrných, aby se zachovali podle svého vlastního uvážení! Jejich jindy všudypřítomná obhajoba laicity se ukázala být intelektuální pózou, která se jeví v době stoupajícího islamismu jako dosti nebezpečná. Nutno ovšem dodat, že nenávistné projevy se týkaly také vítězného kandidáta, zejména ze strany Melenchonových voličů (Fr. Ruffin/Le Monde/4/5).

2) Promarněná příležitost Marine Le Penové.

Ti, kdo si mysleli, že se Národní fronta rodiny Le Penů reformovala a má potenciál se stát vládní stranou, museli být zklamáni. Když J.-M. Lepen postoupil v roce 2002 do druhého kola prezidentských voleb, jeho tehdejší protivník Jacques Chirac s ním odmítl veřejnou debatu. Jeho dcera tuto šanci dostala a minulou středu se utkala s E. Macronem v přímém přenosu, který sledovalo téměř 16 milionů diváků. Bohužel se o žádnou debatu nejednalo, ale o výměnu invektiv a osobních urážek, za což byla zodpovědná především MLP. Zvolila od první sekundy taktiku agresivního útoku, kterým se snažila svého protivníka zdiskreditovat, aniž by se ovšem věnovala a byla schopna přesvědčivě obhájit vlastní program. Byla tak špatná, že se objevily pochybnosti i v jejím vlastním táboře. Pro Macrona tedy nebylo nijak těžké přijmout roli pedagoga a arogantním způsobem se omezit na zdůraznění „nekompetence“ či „manipulace faktů“ své protihráčky. K nějaké hlubší analýze a obhajobě svého programu se vlastně ani nedostal. MLP tak promarnila šanci představit svoji stranu v jiném než populistickém a nenávistném světle a důstojným způsobem zastoupit ty méně privilegované, kteří přinejmenším nevidí svoji budoucnost globalizovanýma očima.

Tedy vpřed! Ale, člověče neraduj se! Když Fillon vyhrál první kolo republikánských primárek, doufali jsme zde v Babylonu, že se snad blýská na lepší časy a politický diskurs postupně nabyde ve Francii skutečné pluralitní podoby. Bohužel následující měsíce volební kampaně ukázaly spíše opak. Svobodná a konstruktivní politická diskuse se nekonala a francouzská společnost vychází z těchto voleb ještě více rozdělena. Jestli se blíží „návrat“ třídního boje se ukáže v příštích měsících, zejména po červnových parlamentních  volbách.