Lidé s maskami se chovají jinak než v běžném životě; právě anonymitu, za niž se skrývají, vnímají jako možnost chovat se jinak, stát se jakoby někým jiným.
(Michal Bauer: Jak se ospravedlňuje totalita, LtN 2006/46)

K městečku se blíží několik jezdců. Šátky na krku zvedají až pod oči, v zápětí seskakují u místní banky… a dál už to my, čtenáři rodokapsů či kovbojek a diváci westernů známe. Samozřejmě, něco podobného známe i z krimi filmů, přinejmenším od vynálezu silonových punčoch. Dnes jsou už dlouhodobě populární pletené kukly. Ale co ty šátky, potažmo dámské?

Šátky a další textílie na hlavách nebo i  na krku nemusí sloužit pouze k maskování zločinců. Pokud nezakrývají  obličej, mohou být pouze výrazem nějaké náboženské, nacionální, ideologické  identity; není-li  takový oděv všeobecně nařízen zákony státu či okolní většinovou společností, jde  vždy o veřejnou proklamaci příslušnosti k dané menšině.

Už několik let, v souvislosti s potřebou veřejně projevovat svou islámskou víru, si i některé evropské muslimky zakrývají vlasy  šátky. Někde, například ve francouzských školách, jsou se zveřejňovanou náboženskou identitou problémy. Je totiž možné ji „inzerovat“ i dalšími pokrývkami hlavy (židé),  viditelně nošenými kříži různých velikostí, motlitbami na veřejnosti v různých situacích a v různých tělesných polohách nebo vyžadováním takové či onaké zvláštní stravy.

Až potud lze ve svobodné a liberální společnosti o všem diskutovat: je opravdu sporné, co budí a co nebudí „pohoršení“, zda přílišné zakrývání nebo naopak odhalování. O své identitě je ovšem možno nejen pravdivě „svědčit“. Je také možné ji skrývat nebo falšovat. Identitu, jakkoli subjektivně rozhodnutou, je možno kostýmem či maskou v širším slova smyslu pravdivě deklarovat, ale je také možné ji objektivní maskou v užším slova smyslu skrývat.  Zločinci nechtějí být poznáni, maskují se do anonymity nebo se dokonce vydávají za někoho jiného např. za policisty.

Změna či upřesnění identity pomocí masky či kostýmu často ukazují k alespoň latentnímu násilí. Indiáni i další etnika používaly tradičně zvláštního líčení pro boj – tzv. válečné barvy. My své ozbrojence sice nelíčíme, ale kostýmujeme. Jenom v zemi na pokraji občanské války je možné, aby po ulicích chodili civilové s veřejně nošenými puškami, samopaly či kulomety; jinde by budili oprávněné obavy. Policie i vojáci, ba i příslušníci soukromých agentur mají uniformy, civilní policisté mají zbraně ukryté. (Policisté mají ovšem viditelná evidenční čísla, ti civilní zase legitimace.) Jakési kostýmní odlišení mají i myslivci. Konečně policejní zásahové jednotky mají uniformy včetně kukel. A ty, stejně jako některé jiné masky, působí na veřejnosti málem stejně výhrůžně jako zbraně.

Kolikrát už jsme byli – nejčastěji prostřednictvím obrazovky – svědky toho, že různí radikálové, fanatici či fundamentalisté pořádají pouliční protestní manifestace, zamaskováni šátky a kuklami. Často jde o manifestace násilné, takže sebeidentifikace se tu spojuje s ukrýváním identity násilníka. Musí jít ale vždycky o muže? A musí jít vždy o zločinnost motivovanou a omlouvanou ideologicky (politicky, nábožensky, nacionalisticky)? Nemůže se za ní skrývat i prachsprostá kriminalita, vandalství, výtržnictví, ničení cizího majetku, loupeže, vše často beztak obtížně odlišitelné a v následcích neméně hrůzné?

Státy naší civilizace by si v tomto měly udělat co nejdříve jasno. Přestat uvažovat o tom, zda povolovat či zakazovat to či ono mužům nebo ženám, mladým nebo starým, muslimům či křesťanům, skinhedům nebo anarchistům. Je třeba vydávat takové zákony, které se týkají všech občanů, popřípadě i všech na území státu pobývajících cizinců, bez rozdílu. Jedním z nich by měl být zákaz veřejného maskování (skrývání obličeje). Vždyť jinak by, do důsledků vzato, byly vyloučeny i takové administrativní úkony, jako je pasová kontrola, kontrola nároků na sociální podporu, připuštění k přijímacím zkouškám na vysokých školách, zápis hostí v hotelové recepci atd. atp. Když si představím, že bych jako personál (o ochrance nemluvě) stál za pultem klenotnictví, banky nebo i pouhé benzinové pumpy a vešel by člověk s obličejem zakrytým maskou, asi bych, podle momentální odvahy, usilovně mačkal poplašný zvonek nebo sahal po zbrani.

Zakrytý obličej není prostě v naší civilizaci výrazem ochrany před nemravnými pohledy, před nepřízní počasí či před špatným ovzduším. S výjimkou divadla, maškarních plesů, karnevalů, masopustů a podobných zvykoslovných příležitostí je maska na veřejnosti prostě výhrůžkou, ať už je to šátek nebo legendární „veselý tanečník“. Proto by nošení masek ve veřejných prostorách mělo být upraveno zákonem. „Nikáb, který ponechává otevřenou pouze štěrbinu na oči, je z bezpečnostních důvodů neakceptovatelný. Lidé na ulici nemohou být maskovaní.“ (Americký arabista Daniel Pipes v rozhovoru Hospodářských novin 6. XI. 06, s. 6.)

Maska může být svým způsobem nebezpečnější než jakákoli osobní zbraň. Může totiž použití zbraní ke svévolnému násilí generovat. Člověk v masce může mít totiž pocit, že se stal opravdu někým jiným – nečlověkem: bohem nebo jeho nástrojem. Tím, kdo rozhoduje o životě a smrti lidí.

Petr Pavlovský

Babylon 4/XVI, 18. prosince 2006