Jedno je po čtvrtku 12. června 2008 jisté: „It’s a Long Way to Tipperary“ si v Bruselu hodně dlouho broukat nebudou. Těm, kteří nejsou na bruselské byrokracii existenčně závislí či s evropskou integrací nespojili svou kariéru, a těch je pořád většina, však následující měsíce přinesou unikátní příležitost přesvědčit se, zda evropská integrace vůbec za něco stojí.Nikoliv ve smyslu hmotném či finančním, ale ideovém. Bohužel, předem lze očekávat spíše orgie pokrytectví.

Evropská unie je liberálním spolkem, i kdyby přerozdělovala 100 % ekonomické produkce. Liberálním, neboť je – stejně jako její členské státy – postavena na ideji společenské smlouvy. Všechny instituce a regule západního světa teoreticky vznikají na základě shody svobodných a suverénních občanů, kteří pak musejí odsouhlasit veškeré změny zákonů, norem a předpisů. Buď nepřímo, skrze své národní parlamenty a vlády či skrze již existující bruselskou „nadstavbu“, jejíž demokratický mandát je více než pochybný, leč dejme tomu, že ho stále lze nějak krkolomně hypoteticky doložit. Tak se schvaluje 99,99 % veškeré agendy. Zbytek připadá na přímé rozhodování v referendech, jako bylo to poslední irské. V některých zemích jsou jisté věci odsouhlasitelné pouze cestou všelidového hlasování (Lisabonská smlouva musela být v Irsku ratifikována referendem, neboť šlo o dodatek k ústavě), jinde pouze chtějí pomocí referenda dodat vybraným rozhodnutím lesku té nejryzejší demokratičnosti. A není divu – suverénem je v naší současné civilizaci teoreticky lid, složený ze svobodných a sobě rovných občanů, pouze jemu přísluší ultimativně právo rozhodovat. Zdroj veškeré moci pochází zdola, z lidu, zatímco dříve pocházel shora, od panovníka, jenž vládl z Boží milosti. (Čemuž odpovídá dnes již politicky dávno zastaralý jazykový ekvivalent pojmu suverenita – svrchovanost.)

Jenže co když lid (teoretický suverén) rozhodne v rozporu se zájmy vládnoucí elity? Co dělat, když si nějací irští mezci postaví hlavu? „To máme kvůli nim hodit všechno naše summitové a byrokratické snažení do koše?,“ namítnou unisono euroevropané. Ano, máte, musíte přece poslouchat suveréna – zní jednoznačná odpověď.

Referendum mnozí vzývají jako nejdemokratičtější prostředek rozhodování, a ono jím ve skutečnosti opravdu je, neboť pouze v referendu rozhoduje přímo suverén, jímž je v demokracii lid. Běda ale, pokud referendum skončí jiným než očekávaným či touženým výsledkem. To je pak najednou řečí – že byla zrovna nedobrá ekonomická situace, že se lid stal obětí demagogické kampaně kohosi, že pršelo a lidé zůstali doma nebo že naopak svítilo sluníčko a lidé radši odjeli někam k vodě. Dříve se v podobných situacích říkalo, že král má špatné rádce, ale stejně pak všichni poslechli: buď ctili panovníkovu legitimní suverenitu, anebo se prostě báli katovy sekery.

Podle polsko-amerického politologa Adama Przeworského je demokracie hrou dle pevně daných pravidel, jejíž výsledek je ale nejistý. Diktatura naopak představuje systém jistého výsledku dle nejistých, vágních pravidel – ta se ohýbají podle toho, čeho je zrovna třeba dosáhnout. Pravidla a procedury jsou v diktatuře pouze vnějším šatem předem daného výsledku, kterému mají dodat zdání legitimity. Pokud v diktaturách probíhají nějaké volby či referenda, netvoří nástroj rozhodování, ale organizovaného souhlasu.

O demokratičnosti daného systému tak v posledku rozhoduje schopnost stávající moci přijmout porážku – ve volbách i v referendu. Euroústavu položilo referendum ve Francii – a to se skřípěním zubů, ale nedalo se nic dělat, Francie je velká a nikdo si netroufl udělat z rozhodnutí francouzského lidu nepravomocný happening. Irsko je malé a jeho suverénní lid nepočetný. Leč platí pravidlo rovnoprávnosti členských zemí. Rozhodnutí malého irského lidu ve věci Lisabonské smlouvy by mělo mít stejnou váhu jako rozhodnutí velkého francouzského lidu o tzv. euroústavě. Bude tomu ale tak? Pokud ne, lze už opravdu vážně pochybovat o tom, má-li EU ještě něco společného s demokracií.

Josef Mlejnek jr.

Babylon 10/XVII, 16. června 2008