„Hoďte sebou, chicos, nejste tu sami,“ rozčiluje se chlap ve frontě za námi. Je posledního února, něco před pátou ranní, právě jsme přiletěli do Mexico City a vyměňujeme si peníze. Hoďte sebou – to se snadno poví! Směnárna má dobrý kurz, ale složitou proceduru. Zkuste o tak šílené hodině vyplnit dvoustránkový formulář A4! Vyplňuji i za svého společníka, Ľubomíra, kouzelného dědečka z Trenčína, který je jazyky nepolíbený. Vlastně už od noci „děláme papíry“. Začalo to už na palubě letadla imigračním formulářem, pokračovalo směnárnou, objednáváním taxi a přihlášením v hotelu. Papíry, papíry, papíry. Holt je znát, že tu španělští Habsburkové zaseli hned zkraje toho správného úřednického a papírovacího ducha. Nemluvě o tom, že v dobách mexického císařství jsme my, poddaní Jeho Milosti císaře Františka Josefa I, byli de facto spoluobčany poddaných mexického císaře Maxmiliána. V oněch dobách jsme také obohatili mexickou kulturu dechovou hudbou, které se Mexičané chopili s vervou jim vlastní. K tomu se ale ještě dostaneme.

Cesta s upovídaným taxikářem skrz probouzející se město, i když Ciudad de Mexico vlastně nespí nikdy, nanejvýš tak od 2,30 do 3,00. O šesté už, Gott sei Dank, ležíme v postelích úžasného secesního hotelu Isabel. O desáté snídaně v hotelové restauraci – oblíbené molletes, sypané ostrou směsí červených a zelených papriček a cibule. Ať to má hned zkraje říz! Něco takového by nemělo chybět na stole ani v českých hospodách.

Konečně doráží Diego, náš styčný důstojník pro Mexiko a okolí a vedoucí zájezdu. Dáváme ještě kafe a vyrážíme do Teotihuacánu. Působí to tu na mě jako celkem banální turistická destinace. Spousta turistů, ukřičení prodavači tretek, na každém kroku zátarasy, zákazy a hlídači. Je ovšem fakt, že Sluneční pyramida dovede patřičně nabít energií, použije-li se správná metoda a záměr. Největší dojem na mě dělá vyprávění našeho průvodce o tom, kde všude se ještě před nějakými 10 – 15 lety dalo v areálu souložit. Některá ta místa nám i ukazuje. Dnes už jsou nepřístupná. Uvnitř pyramidy to muselo mít pořádnou jiskru už z několika důvodů! Tiše závidím.

Moje falická představivost nechává rozkvétat barvitým obrazům. Namísto rozevírání hrudníku a vysunování horkého zkrvaveného srdce rozevírání stehen a zasunování vzrušeného Le Glandu! Místo obětování krve obětování spermatu, potu a sladkých šťáv těla! Pohoršuje Vás to, paní radová?! Toho, kdo mě zná, moje fantazie nepřekvapí a těm ostatním tímto dávám svoje chutě ve známost.

V tomto místě první setkání s fenoménem toulavých psů, ale i o těch ještě bude řeč.

Po večeři se všichni tři procházíme nasvícenými ulicemi v centru. Nahlížím do výloh restaurací a obchodů, do tváří lidí na chodníku. Pomalu každý vypadá jako Calvera a přitom z vlastní zkušenosti vím, jak přívětiví a dobrosrdeční lidé to jsou. Jaký rozdíl oproti Království českému a Markrabství moravskému! Tam bývají lidé s vizáží řádných a spořádaných občanů největšími křiváky a hajzly, co ve vás vidí, když ne rovnou nepřítele, tak konkurenta. Rozprávíme s Diegem a Ľubkem o prosté lidské solidaritě, bez které by se mexická společnost sesypala jak domeček z karet. Ta naše už se skoro zhroutila. V Mexiku si lidé pomáhají, dávají si navzájem vydělat. Nikdo tu nechce primárně druhého ojebat, zbohatnout přes noc na úkor druhých.

I v lecčems jiném jsou Mexičané před námi – díky systému státem stanovených prodloužených weekendů (a to už od pátku do pondělka) pracují míň než Češi, což jim slouží ku zdraví, zejména duševnímu. Tolik usměvavých lidí v ulicích se jen tak nepotká!

Konečně zase celá noc v pořádné posteli – jaké blaho!

Ráno se přesunujeme na autobusové nádraží. Metro je podobné tomu pařížskému, je však nesrovnatelně levnější – za 5 pesos (při současném kurzu cca 5 Kč) se dá jezdit v celé síti po neomezenou dobu. Cestujeme mimo ranní špičku, tudíž celkem pohodlně. Nasedáme na dálkový autobus, který nás veze přes lesnaté hory do Tepoztlánu ve státě Morelos. Sešup z 2400 m do cca 1400 m nad mořem. Vystupujeme z busu a obdivujeme malebné rozeklané skály, kterými je městečko obkrouženo. Ľubo v elegantní placaté čepici vyzerá jako francouzský penzista. Místní taxík nás odváží klikatou silnicí, vyšperkovanou nespočetnými „ležícími policajty“, do našeho hotelu.

Jardín de la Abundancía – Zahrada Hojnosti, dělá opravdu čest svému jménu. Kus středomořské zahradní architektury působí v mexické divočině až nepatřičně. Členitý terasový areál s jezírky, palmami a bazény. Nepřeberně kvetoucích i zelených keřů a květin. Zelené pěstěné trávníky. Kamenné sochy andělů se mísí s kamennými Buddhy. Jedním z takových buddhů je i Roberto, nesmírně agilní a vitální tvůrce a vlastník celé té nádhery. Podle legendy je Zahrada zhmotněním jeho snového setkání s bytostí „odjinud“. Od rána do večera je „na place“ a prohání své zaměstnance jak nadmutou kozu. Já osobně bych mu při takových pracovních podmínkách dal maximálně 14 dní! Pak bych ho poslal do řiti. Snít cizí sny mě nikdy nebavilo.

Ještě téhož dne se vypravujeme na tajemné „Místo, kde se zrodil svět“. Jeho síla je taková, že když tahám z kapsy kalhot aparát, otevřou se dvířka a jedna baterie mizí v hlubinách. Je po focení. A to jsem si chtěl udělat jen fotku zapadajícího slunce za protější skálou, nikoli místa samotného. Něco se se mnou stalo. Nevím co, ale není to špatné. Silná místa bývají nenápadná. Však jsme také obešli polí pět, abychom se tam dostali.

Ráno mě budí kohouti – jak dlouho jsem je už neslyšel! Ztrácíme pojem o čase. Nemůžeme se shodnout na tom, jaký den vlastně je. Nenechávám si ujít ranní koupel. Ač major i abbé by označili koupel za vlahou, jsem v bazénu sám. Okolí na mě hledí jak na exota. Protože kuchařky nastoupí až večer, připravujeme si snídani sami v opulentní hotelové kuchyni. Tady by se to vařilo!

A zase do terénu! Tentokrát si pro nás Diego připravil lahůdku – výstup na Tepoztlánskou pyramidu, 740 metrů převýšení na dvou kilometrech! Upocený a zadýchaný si vybavuju týpka, který mi v podobné situaci ve Frýdku položil případnou otázku: „Srdcař nebo plicař?!“ Zde obojí. Nicméně to mi nebrání kochat se panoramaty slepencových skal.

Zhruba v půlce stoupání nás dostává do kolen Francouz našeho věku – vytahuje cigaretu a s nesmírnou chutí bání. I jinak tu platí: Putování je vlastně cíl. Zatímco nahoře nasloucháme veselému vyprávění Diega o jedovatých potvorách kraje, kam v následujících dnech směřujeme, ozve se zdola, z města, povědomá melodie. „Kvetou růže, kdopak za to může, žádný už ti holka nepomůže …“ Mexická dechovka vyhrává Škoda lásky!

Po cestě dolů toho máme dost. Míjíme pavilón s ryčně hrající dechovkou a osvěžujeme se ve stínu restaurace čerstvým pomerančovým džusem. Hrajou nám k tomu staré sentimentální mexické šlágry. „Ma vida de vale nada“. Vzpomínám si na dona Juana s donem Genarem. Večer bazén. Pak upadám do kómatu. Ráno nás čeká cesta do Malinalca.

Real de Catorce, S.L.P.

O veřejné dopravě v Ciudad de Mexico jsem se už zmínil. Hromadová doprava na venkově, což je v podstatě všechno mimo metropoli, je kapitola sama o sobě. Vyloženě venkovské oblasti brázdí malé autobusy pro 10 – 20 pasažérů, co pro nástup i výstup zastaví na požádání prakticky kdekoli. Ceny lidové – 8 až 10 pesos na osobu bez ohledu na vzdálenost. Celou dobu jsem se těšil, že aspoň jednou pocestujeme s kozou, pašíkem nebo slepicemi, ale nepoštěstilo se. Drobným zpestřením byl chlapík, který převážel na zadních sedadlech ze Santa Marty do Chalmy asi 15 velkých kartonů záhadného obsahu.

Mezi většími městy a na delší vzdálenosti jezdí pohodlné klimatizované autobusy. Ceny jsou vyšší, ovšem pořád snesitelné. Velkým nešvarem (tedy pro mě) jsou zde „jančurácké“ multiobrazovky se stupidními filmy. A kdo nesnáší turbofolk, ať se připraví na nejhorší. V mexických autobusech si ho užije až až!

V sobotu ráno vyrážíme právě takovým zastávkovým minibusem do Tepoztlánu. Řidič se za jízdy baví s cestujícími, inkasuje jízdné, vrací drobné a obsluhuje mechanické vstupní dveře do vozu. Všechno funguje ke všeobecné spokojenosti. Systém má i své vychytávky. Přespolní, na rozdíl od domorodců, dost často obtížně hledá nástupní stanici. To se nám přihodilo právě jak v Tepoztlánu, tak na přestupu v Cuernavace. Tam celá stanice spočívala v tom, že tři hoši seděli u tržnice na chodníku na nízkých stoličkách a prodávali jízdenky. Jeden z nich měl pokladnu připevněnou na zápěstí. Jako robocop.

Cesta je tentokrát pro mě mimořádně únavná – serpentiny, neustálé řazení, změny nadmořské výšky. Vrací se mi dětská alergie na jízdu autobusem. Při přestupu na náhorní plošině v Santa Martě si mě Diego zkoumavě prohlíží: „Nebudeš blít?!“ Dobře to dopadlo.

Malinalco ve státě Estado de Mexico si nás s Ľubomírem hned získává svým šarmem a malebností. Z pestré směsice barev, vůní, hlasů a hudby nám jde až hlava kolem. Sobotní trh je v plném proudu. Spousta toulavých psů, bojovníků ulice, co trpělivě čekají, kde co komu upadne nebo co jim kdo hodí.

Ubytováváme se v hotelu na náměstí s výhledem na tržiště a vydáváme se společně navštívit Jay, kamarádku z Realu, která tu teď žije. Pijeme kafe pod zbrusu novou ramadou ve dvoře. Stará ramada se prý během posledního zemětřesení zřítila. Pro kolegu spisovatele, partnera Jay, to bylo oblíbené místo na psaní. Před osudným dnem se ale z nějakého popudu rozhodl zůstat psát v domě. Tenká přepážka mezi životem a smrtí. Chápu. Také mám svá oblíbená místa na psaní.

Poprvé se zde dozvídáme o nápoji pulque, burčáku z agáve, který je typický pro tuto oblast. Jelikož burčák rád, těším se na to, až ho ochutnám. Před tím si ovšem kupujeme ve stánku placky z tmavé kukuřičné mouky. Jsou za pár šupů a chutnají skvěle, a to s jakoukoli z nabízených náplní.

„Kapustná voda,“ konstatuje Ľubo po ochutnání pulque. Nápoj má opravdu vzezření hodně zkvašeného nálevu z okurek nebo kyselého zelí. Chuť je zvláštní a osvěžující. Srdnatě pijeme. Pijou i evidentně nezletilí. Zřejmě se pulque za alkohol nepovažuje. Po dvou džbáncích začínám mít v kuli. Přec jen bude asi o trošíček silnější než burčák! Celou noc na hotelu po pulque grandiózně prdím.

„Sunday morning brings the dawn in.“

Nedělní ráno v Malinalcu je skutečně čarovné! Svěží vzduch. Trhovci staví stánky a navážejí roztodivné zboží. Před kostelem kupujeme s Ľubkem čerstvé kafé a sladké pečivo – indiánská babička ho má v koši snad 20 druhů. Snídaně na lavičce na ještě prázdném náměstí. Přichází velký bílý pes a lehá si kouzelnému dědečkovi na nohy. Projev psí důvěry. Ľubo je vůbec takový František z Assisi – už nahoře vedle tepoztlánské pyramidy mu jedno z tam žijících zvířátek, podobných mravenečníku, vlezlo pomalu pod tričko.

Tak, a ještě něco fresh na zapití. Nalézám stánek s čerstvě presovaným ovocem. Můj záměr dát si čerstvou pomerančovou bere za své, když vidím připravovat v mixéru lákavý nápoj brčálově zelené barvy.

„Quiero esto verde,“ ukazuju prstem. A už to jede. Základ ananasová šťáva, následují další solidní ingredience, mně zčásti naprosto neznámé. Při každé mi chef říká, jak se jmenuje. Španělsky. Poznávám jablko, zázvor, ananas, mátu, chia semínka, amarant. Půl litru životabudiče. S každým douškem cítím, kterak se ve mně rozlévá energie a život.

Připojuje se k nám Diego; jdeme na placky. Ve mně se probouzí masožravec, takže se stavím do fronty u stánku, kde plní placky lákavě vyhlížejícími masovými směsmi. Deset odstínů červené. Jen ukazuju a kývám na dotazy prodavačky. Symfonie chutí a vůní! Masové placky jsou jen o peso dražší než dietní – 16 pesos za jednu. Člověk sní dvě – tři a má pomalu na celý den vystaráno.

Výstup na zdejší pyramidu je oproti Tepoztlánu procházka po lázeňské kolonádě. A opět – dovnitř se nesmí! No pasa. Registruju jen dvě věci, hodné pozornosti. Cvičili se zde aztéčtí bojovníci, resp. gladiátoři, a pyramida je skalní monolit, kterých na světě moc není. Chrám v Petře a v Abú Simbelu. Vytesaný ovšem do skály kamennými nástroji.

Navečer kroužíme jak mlsné lišky kolem grilovaných kuřátek. No, nedá se odolat. Dobře jsme udělali – šťavnatá a voňavá pochoutka, žádné vodňanské kuře! A teď ještě pulque. Ale ouha! Pulquerie je už zavřená. Vždyť támhle na rohu je další, otevřená. K našemu zklamání to ovšem není pulquería, nýbrž peluquería – kadeřnictví. Dávám si tedy na zažití pivo.

Už za tmy se v hotelu dohadujeme, jestli hudba, co je slyšet z venku, je Miro Žbirka, nebo ne. Dobrú noc!

Hotel Isabel, Ciudad de Mexico

(dokončení příště)

Dokončení již vyšlo, přečíst si ho můžete zde.