„Teď jsem tu potkal dva Slováky,“ informuje nás ráno na tržišti Diego.

Tím se zdá být otázka Miro Žbirky z větší části uspokojivě vyřešena. Ovšem i já se toho rána cítím dokonale slovensky. Uvnitř mám naprosto stejný pocit, stejnou atmosféru, jako za krásného letního rána před raňajkami v hotelu Horizont ve Starej Lesnej v nejlepších dobách.

K cestě do Tenancinga využíváme další mexické speciality – taxi colectivo. Jízdné se dělí mezi takový počet klientů, kolik se jich do vozu vejde. Tudíž se dá i na dost velkou vzdálenost jet doslova za hubičku. Na sedadle spolujezdce se tísní mladí manželé s miminem, vzadu my tři. Na každém „ležícím policajtovi“ zahlíží taxikář s obavami dozadu na Ľubovu hřmotnou figuru. Podvozek dostává co proto. Z Tenancinga do Ciudad de Mexico už regulérním autobusem. Opět starý dobrý Hotel Isabel. Po cestě jsme jak zmlácení, takže se hned odebíráme „na ušní“.

Odpoledne nás Diego bere do fajné restaurace San Francisco v atriu starého domu kousek od Zócala. Další ze sympaticky vyhlížejících i chutnajících zelených nápojů – jarra verde, jeho hlavní složkou je pulque. Piju hlavně já a to mě konejší do lenivé malátnosti. Radost až do rána.

Vprostřed hluboké noci mě probouzí vzlyk chcípajícího mobilu. A sakra! Ztratili jsme čas. To je malér – ráno máme být na čas u autobusu na Terminal del Norte. Chvíli se ještě převaluju na posteli a pak volky nevolky vyrážím zjistit přesný čas do recepce. Výborně – na výtahu cedule Out of work. Rozespalý supím po schodech do přízemí a zase zpátky do třetího patra. Přede dveřmi pokoje dostávám záchvat smíchu – pootevřeným okénkem koupelny se nesou výkřiky střev a rozléhají se po celém patře. Ľubo sere.

„Co to tu zpívá za ptáčka?“ ptám se uvnitř, „je ho počuť na celý hotel.“

„Ako že on sa volá?“ ptá se s hranou nechápavostí Ľubo.

„To bude nejspíš papoušek kakadu,“ odpovídám a notuju, „podiv se, má milá, dozadu, sedí tam papoušek kakadu.“

Chechtáme se, až nám slzy tečou po tvářích.

Po roce znovu v magickém Realu de Catorce. Při průjezdu realským tunelem si připadám jak v úvodu Cesty do pravěku. Pijeme s Trilce a Diegem víno. Bujná nálada. Dáváme k lepšímu příhody z uplynulých dní, včetně papouška kakadu. Zní to jako nebeské horny.

Příštího dne beru kouzelného dědečka do Pueblo Fantasma, opuštěných důlních budov nad městečkem. Na náměstí si kupuje pěkný klobouk – vypadá v něm jak zámožný bavorský rancher. Ľubo je vidoucí. V kopcích popisuje, co za bytosti nás provází a ukazuje nám cestu. Toho dne jdeme brzy na kutě. To víte, 2 800 nad mořem je 2 800 metrů, pane Šebesta! Co se mi bude první noc tady zdát? Ve snu ke mně přichází nahá plačící Ruby May, Mirek Jura a tantristky z Golgoty. Zmatený úzkostný sen; ani se ho nesnažím interpretovat.

Čtvrtek, 8. březen. Celodenní pouť na posvátnou horu Cerro Quemado – Spálený vrch. Obloha bez mráčku, přízračný sluneční kotouč nemilosrdně žhne. Máme mimořádnou kliku – hned kousek nad Realem potkáváme velkou rodinu Huicholů, snad 25 lidí, v jejich pestrých krojích. Muži, ženy, děti. Jeden každý z nich se s námi zdraví. Přitom ve městě Huichol bělocha nepozdraví – považují, celkem oprávněně, bílého muže za prašivinu a červotočinu země.

V sedle mezi oběma vrcholky kopce sedíme a oddychujeme. Svižným krokem přichází zdola vousatý Huichol, na zádech balík lahví s pitnou vodou. Vstupuje do kamenného kruhu a nad ohništěm provádí krátký rituál. Zdravíme ho. Ptá se, odkud jsme a pak zase hbitě vyráží na levý vrchol, k huicholské svatyni. Následujeme ho do kruhu, přejeme si a svá přání podpoříme vhozením daru do ohniště.

„Podemos mirar?“ ptám se Indiána před otevřenou svatyní. Souhlasí.

Ľubo si prohlíží svatyni, zatímco mně Huichol ukazuje kamenný oltář boha slunce vedle. Skutečně – skála má tvar obličeje. Zřejmě jsme si získali jeho důvěru a sympatie. Nakonec ještě přibíhá se sešitem a tužkou – nombre, família, país. Návštěvní kniha. Veselé. Na zpáteční cestě velmi lituju, že nemám dlouhého nohavicu a rukáva. Odpolední slunce se nelítostně otiskuje do loktů a lýtek. Inu, Spálený kopec, spálená kůže.

Večer Diego oznamuje, že zítra přijde na řadu jedno z highlights naší mexické pouti – trip do pouště. Spouštíme se sráznou horskou cestou, sjízdnou jen pro auta 4 x 4, do roviny pod Sierrou. Cestou se ještě stavujeme u kozí mámy Moniky. Ľubo se představuje. Felipe, partner Moniky, se směje na celé kolo: „Lobo! Lobo!“ (lobo = vlk)

Na kaktusech mě snad ze všeho nejvíc baví hledání a sběr. Typicky český houbařský atavismus. První zastávka – samá voda! Zato na druhém místě – radost pohledět! Velké knoflíky, zbarvené až do fialova, slibují nevšední zážitky. Bereme jen tolik, kolik předpokládáme toho večera „vdechnout“. Brát víc by bylo nezdvořilé. Hned zalézáme na pěkné místo do rokle a žvýkáme první kousky. Zajídáme pomerančem. Vracíme se k autu a absolvujeme poslední kus cesty, na místo, kde strávíme noc.

Konečně ležíme na trávě pod mezkitovými stromy, obrostlými španělským mechem. Odlétám. Odkudsi z velké dálky slyším Ľubka: „Vidím ženy v závojoch, alebo v závejoch! Udreli tropické mrazy.“

Směju se. Já a současně ještě někdo jiný vedle mě mým hlasem.

Otevírám oči. Slunce už zapadá a na obloze kralují jedny z nejfantastičtějších červánků, co jsem kdy měl možnost spatřit. Barvy západu se zračí i v dramatických mracích nad horami na východě.

Mezkitové dřevo dává jiný plamen než dříví u nás doma, zelenožlutá se mísí s modrou. Sedíme u ohně, nad námi se klene nádherná hvězdná obloha. Orion je přímo nad mojí hlavou. Hvězdy se pomalu otáčejí doprava. Když ale zase asi po půlhodině zvednu oči, hop! Orion je zpátky nade mnou! Všechno mění směr!

„Pojďme se projít do pouště,“ zvedá nás od ohně Diego. Zpočátku klopýtám ve tmě, ale oči i chodidla si brzy zvykají. Kaktusové vidění má šmrnc. Juky a armáda kaktusů, rýsující se proti obloze, jsou čarovné; jindy bych řekl, že i strašidelné. Teď se ovšem bavím! Zaměřuju pohled na Orion, na Rigel. Z domova na mě blikají! Na zlomek sekundy se mi daří zastavit svět. Ta tam je poušť – před sebou vidím po pravé i levé straně dva ohromné bělostné chrámy fantastické architektury a na prostranství mezi nimi šedozelené siluety shromážděných bytostí.

Vracíme se k ohništi. Následuju světlou postavu, kráčející přede mnou, když tu si všimnu, že Diego s Ľubkem jsou asi dva metry nalevo ode mě. Kdo to tedy jde přede mnou?! Nikdo už tam není. Oblohu rozčísl velký jasný meteorit.

Postupně přikládáme na oheň přinesené dříví a uschlé kravince. Náhle se ze tmy ozývá vytí kojotů – nejdříve před námi, pak i na druhé straně. Zní to strašidelně, jako z upírského filmu. Povstávám a zvučným hlasem jim odpovídám, zvu je k nám. Ticho. Snad jsem neměl ten správný akcent? Do rána už se neozvou. No nic. Zalézáme k spánku do stanu. Noc je bezesná jak černý kámen.

Ráno jsou k snídani opékané placky na horkém popelu, plněné měkkým avokádem a fazolemi v tomatě. Na zpáteční cestě se nedá nezastavit u Moniky a Felipeho.

„Banda de los lobos!“ vítá nás Felipe.

Monica nás zve na kávu: „Takový kafe jste ještě nepili!“

Taky že jo – french press s čerstvě nadojeným kozím mlíkem jsem fakt ještě nepil. U stolu z převrácené cívky od kabelů chutná výtečně! Už se ovšem těším do pelechu – dospat kaktusovou noc.

Neděle, pondělí, úterý. Náš pobyt se pomalu a lenivě, leč nezadržitelně, chýlí ke konci. Už jen spíš posedáváme u Diega na terase, vydlážděné černými kameny, a vyprávíme si příběhy z dob reálného socialismu. Středa – nekonečná cesta přes Matehualu a San Luis Potosí do metropole. O půl desáté večer lezeme u terminálu do taxíka.

„Buenos días,“ zdraví Ľubo.

„Buenas tardes,“ hlaholím já, naučený od Lourdes, že „dobrou noc“ se říká jen do postele.

„Buenas noches!“ opravuje nás taxikář.

Čtvrteční odpoledne trávíme na lavičce v parku Alameda. Ani tentokrát don Juan nepřišel.

Poslední mexická hláška – taxikář cestou na letiště: „Žijou ve Vaší zemi nějaká divoká zvířata? Třeba lvi?“

Airbus s námi na palubě se vznáší obloukem nad Ciudad de Mexico.

!Muchas gracias, Diego y Trilce!

!Muchas gracias, Lobo!

!Hasta luego, Mexico!

Místek

První díl si můžete přečíst zde.