Miloš Šejn // OBRAZ / TĚLO / ZVUK
Obličej natlačený na nějakou překážku, z očí jako by vyrůstaly červené předměty, s barvou korespondují písmena jména MILOŠ ŠEJN, stejně jako barva titulu alba pod ním s barvou tváře; podobně exponovanou situaci potvrzuje nahé tělo vynořující se z vody a zároveň se do ní a do sebe choulící (na zadní straně obalu v barvě tlumenější, jakoby nočního záznamu), a opět v jiné, namodralé barvě s ostatními snímky a dalšími vizuálními prvky kontrastující přímý upřený pohled rozevírající protiklad mezních okamžiků a otevírající komunikaci s posluchačem/divákem toho, co je obsahem alba.
Pokud by ten věděl, že za obrazem úvodní fotografie je věta „Jeho oči byly korály…“ z Greenawayovy filmové adaptace divadelní romance Williama Shakespeara Bouře, nazvané podle titulní postavy kouzelníka Prosperovy knihy, nejspíš si i uvědomí, že i Šejnova tvorba, zachycená na CD a DVD tohoto alba, může nabízet porozumění jednak autentickému, existenciálnímu nasazení sama sebe, jednak odkazům ke světovému kulturnímu dědictví, případně vazbám mezi obojím.
Zpracování osobní zkušenosti sama sebe prostřednictvím vlastního těla a reflexe kulturních fenoménů je možné považovat za ústřední pilíře tvorby Miloše Šejna a tuto antinomii, naznačenou úvodním obrazem, umožňuje v plné komplexnosti poznat díky vydání dvojdisku s názvem OBRAZ / TĚLO / ZVUK, který vyšel na podzim roku 2017 coby 136. položka v seznamu edičních počinů Guerilla Records; lounské nakladatelství více než pětadvacet let mapuje alternativní či druhou kulturu (Vladimír Drápal jej založil v roce 1993) a jubileum oslavilo unikátní edicí „pro výstřední milionáře, šílené sběratele, zhýralé undergroundy nebo vášnivé milovníky alternativní kultury“ s názvem Sebrané spisy Guerilla Records).
Význam vydání alba spatřuji nejen v tom, že zpřístupnilo širší kulturní veřejnosti výbor z Šejnova díla, dostupného zde přes média v audio a video formátech, ale především, že ozřejmuje tvorbu Miloše Šejna jako jednoho z našich nejpozoruhodnějších výtvarných umělců současnosti tím, že je uchopuje ve významově provázaném celku jeho padesátileté historie. Zmíněnou „kulturní vrstvu“ bychom mohli při povrchnější interpretaci snadno přehlédnout, ač je stále na očích v řadě výtvarných témat či v performancích, coby „vnější dekoraci“ vzhledem k tomu, že Miloš Šejn akcentuje jakožto výchozí intenci svých aktivit přírodu – „jeho umělecký koncept byl formován od mládí, kdy vykonal množství cest divočinou jako reflexe vnitřní potřeby přiblížit se tajemství přírody,“ čteme v textu medailonku v bookletu alba.
Je to ovšem jinak. „Kultura“ je do „přírody“ naopak vnořena (protiklad obou se pojí v „kulturní krajině“, jedné z ústředních tematických oblastí Šejnovy tvorby), a ve výsledném Šejnově „světě“ se, jak můžeme sledovat v řadě jednotlivých snímků alba, objevuje v propojenosti i vedle sebe – a můžeme sledovat souvislosti toho, co umělec prezentuje a kde to prezentuje, tzn. na jedné straně místa výtvarných aktivit a performancí, která jsou intimní součástí vlastní biografie (Prachovské skály, Zebín a jiná místa Českého ráje, Bílá skála či Javoří potok v Krkonoších) či (někdy zároveň) kulturně významné lokality (Valdštejnská lodžie v Libosadu u Jičína, klášter Plasy či historický důl Mayrau ad.), v jednom aspektu chápané coby „zahrada“ či „květ“ (název Šejnova projektu Bohemia rosa odkazuje ke kresbě a myšlence Bohuslava Balbína, jenž svou biografií spojen s Jičínem, kde Šejn žije) či místa „návratů do galerie“ (Komunikační prostor Školská 28, těmi jsou ostatně i některé předchozí uvedené lokality), a v jiném, dalším klíčovém tématu knihy, které má podobu interpretovaných děl české (evropské) kulturní paměti, autorských knih vytvořených při pobytu v přírodě, tj. obsahujících kresby či obrazotexty, ale přírodniny, kterými bylo kresleno a jejichž fragmenty se pak staly součástí prostoru stránek.
Stejně tak jako kulturní tradice v této podobě má v tomto Šejnově „světě“ zásadní význam i „šplhání po genealogickém stromu mého rodu“, důsledná práce s „archivními fotografiemi naší rodiny“, jak o tom autor hovoří v rozhovoru Karla Oujezdského o projektu Gardening, jednom z příkladů vrcholných proměn práce s vizuálním materiálem, poetiky vícevrstevného obrazu označené v bookletu autorem jako „komplexní videomovie“. Původní multimediální instalace 10.–13. března 2009 v někdejší Školské 28 je v textu Radoslavy Schmelzové popsána jako „pohled do rozsáhlého rodinného archivu umělce, interpretovaného metodologií filozofie rostlin“, a poukazuje tedy k metafoře dvojího světa, totiž „přírody“ a „rodiny“, která zakládá sémiotickou provázanost několika plánů snímku.
Tento, a podobně ovšem celá řada dalších snímků, má charakter dokumentace celého širokého záběru ostatních oblastí (a tedy touto formou zprostředkovaných) Šejnovy tvorby, ale také autonomní formy, svébytného uměleckého druhu, zahrnující polohy od tradičního filmu po videoart. Pokud chceme sledovat tyto dvě polohy (dělící čáru mezi oběma nelze vést absolutně a rovněž nelze říci, která je důležitější), pak k první skupině patří mj. Colorum natura varietas, videozáznam z komplexního představení na festivalu Strange Gaze v pražském Roxy (s ním koresponduje na CD tam nejrozměrnější audiosnímek), záznamy „tělových akcí“ jako je Bez data, sestřih z představení pražského divadla Archa či SPELEAVM VENERIS, mánesovský dialog s holandským tanečníkem a choreografem Frankem van de Ven v prostoru krajiny Adamova lože v Českém ráji či performance s ním v Solos et Duo nebo Lunnetes Light, světelná instalace na budově jičínské Valdštejnské lodžie).
Druhou podobu představuje kromě zmíněného Gardeningu např. Grand G/Sol, v němž poprvé překračuje „tradiční“ techniku záznamu filmových snímků z 60. a 70. let, AQVA SPECVLVM, považované autorem za „zásadní věc“, mezník v jeho tvorbě, realizace velkého projektu na Mezinárodním festivalu Fungus v Klášteře Plasy v roce 1994 z iniciativy Miloše Vojtěchovského, či řada snímků souvisejících s rozsáhlou tvůrčí tematikou tváře a těla (významná je participace na výstavě Tváře / Fenomén tváře ve videoartu v Galerii Rudolfinum, 20. 06. 2012–16. 09. 2012, kurátor L. Kesner), v nichž dochází k (pokaždé jinak formulovaným) proměnám vztahu těla a okolní krajiny (živlů krajiny, skal, vody) i transformaci jeho zachycení obrazem s názvem Bílá skála (1996, podle skalního labyrintu v Krkonoších), v němž je usouvztažněna situace lidského těla a světa (člověk vnímá okolní svět a zároveň je jeho součástí), Vodopád (1998), zachycující kontakt těla s tekoucí vodou Javořího potoka v Krkonoších, a následující, kde je slovo „tvář“ obsaženo již v názvu sekvence – totiž snímek Tvář (1999), kdy autor obrací kameru k vlastnímu tělu, respektive k jeho části, která jej propojuje s okolním prostředím, či konečně Earth Eyes Wide Shut (2012), jež se vrací k tématu Slunce, tentokrát při západu v šumavské krajině, a problematizuje/reflektuje jeho vidění nastavením „škvíry mezi prsty“ (tedy úzkým výsekem, vlastně protikladem úsilí o „totální“ uchopení situace sama sebe i horizontu) a zachycené optikou mobilu.
Miloš Šejn bývá vnímán jako konceptuální či postkonceptuální umělec, to je ovšem právě jen částečné možné zařazení a pochopení toho, čím se zabývá, ve „svrchní vrstvě“ povrchní interpretace. Užití uměleckých prostředků aktuálních tendencí umění v 70. letech a pak nových technologií od konce osmdesátých let však především umožnilo nové vymezení uměleckého díla: To, co autor označuje (v rozhovoru s V. Drápalem, uveřejněném v bookletu alba a rovněž v Revolver Revui 2016) „shozením obrazu ze stojanu na zem“, tedy odstraněním rámu i prezentace v galerijním prostředí, je počátek dlouhé a proměnlivé cesty. Cílem nových forem nicméně není samoúčelné experimentování (ovšemže se nabízí opojení dříve nebývalými možnostmi), nýbrž soustředěné zkoumání vidění, vnímání a – prostřednictvím vlastního těla – existenciální esence své bytosti. Nyní se stává i tělo tím, čím bylo zprvu plátno, objektem i místem zkušenosti a bezprostředního kontaktu s přírodou, umožňujícím uchopit to, co dává smysl celku díla, které biografická poznámka v bookletu alba formuluje jako „tajemství a zázračnost“ přírody (hovoří též o „…vnitřní potřebě přiblížit se tajemství přírody a sledování zázračnosti…“).
A v tomto kontextu je audio- a obrazový záznam podstatnou složkou Šejnovy tvorby. Je způsobem, jak se k tomuto tajemství přiblížit, vedle dalších, prostupuje se s nimi a vzájemně reflektuje v metavrstvách jednotlivých aktivit, představuje vedle podoby „hmotné“ (kresby, malba, obrazotexty, autorské knihy, instalace, privátní rituály těla a realizace v přírodě/krajině ad.) jednu ze základních možností realizace a zároveň prezentace, jakkoli i ony jsou rovněž předmětem audiovizuálních záznamů. „Od počátku šedesátých let dvacátého století během putování fotografoval, kreslil, sbíral a popisoval svá pozorování přírody,“ čteme pak v anotaci na webových stránkách Guerilla Records. )
Takto jsem vlastně načrtnul druhou zásadní antinomii Šejnovy tvorby (jestliže tou první je popsaný vztah osobní zkušenosti a kulturního dědictví): toho, co zahrnuje „dotyk“ či „bezprostřední kontakt s přírodou“ a moderních technologií. Obojí se v Šejnově tvorbě posouvá od tradičního modelu tvorby (subjekt – „štětec“ a „plátno“ – realita), jakkoli právě v této její podobě vkročil – školením u Zdeňka Sýkory – do prostoru umění. Začátek cesty k novému uchopení, zahrnující použití přírodnin, hlíny či fragmentů květin, „propojení barevné stopy, kresby a frotáže“ (z rozhovoru s V. Drápalem; něco z toho je zachyceno na ranějším snímku Na Vrcholu – Zebín) jsem naznačil v předchozím odstavci.
A zároveň můžeme v sedmadvaceti položkách DVD (CD obsahuje sedm audio položek) sledovat nejrůznější podoby filmů, videí a dokumentací, jak se vyvíjely v letech 1967–2017. Je pozoruhodná už skutečnost, jak se zásadním způsobem promítá prudká proměna záznamových technologií, které bezprostředně ovlivňují aktuální možnosti přístupu a tedy i výsledek práce (je třeba poznamenat, že Miloš Šejn si vždy velmi dobře „rozuměl“ s nejnovějšími technologiemi). V průběhu času od šedesátých let můžeme u jednotlivých položek sledovat cestu od použití filmové kamery 8 a Super8, přes klasické páskové videokamery až po dnešní outdorové kamery s rozlišením 4K či 8K, se kterými Šejn pracuje v posledních několika letech. Jednotlivé sekvence z klasického filmového pásu a z prvotních videokamer jsou digitálně přepsány, stejně tak jako jsou digitalizovány ty, kromě toho autor s materiálem dále pracuje.
To vše je zřejmé při analytickém zkoumání, zároveň právě tyto složky/vrstvy/aspekty vytvářejí nový úhrnný tvar, jak se pokouším naznačit a jak je to pozoruhodným způsobem patrné ze dvou snímků na posledních místech DVD-disku s názvem Agara (2016): Jeden je záznamem cesty na břehu Ohře, zachycujícím outdorovou kamerou kresebné aktivity, kterou autor nazývá obrazotexty, autorův hlas transformující „obsah“ textu i pohyb těla ve vztahu k přírodnímu prostředí, druhý pak zachycuje fenomenologii vnímání světa a sama sebe tak, že se obvyklá perspektiva nebe/země obrací směrem nahoru a úhel kamery zabírá zpod hladiny řeky svět tak, „jak vidí tělo řeky krajinu před sebou“ (předpokladem toho je samozřejmě skutečnost, známá z dalších Šejnových opusů, totiž že tělo člověka je součástí řeky). A naznačen bude i kontext vydání dvojdisku OBRAZ / TĚLO / ZVUK, jestliže uvedu, že video se promítalo spolu s obrazy a kresbami z let 2015–2016, které „vznikaly přímo na břehu řeky Ohře a v přilehlé krajině Českého středohoří“ jako součást expozice projektu výstavy Agara / Hommage à la Peinture Galerie města Loun (GAML), který zde realizoval Vladimír Drápal 4. 4. 2016–31. 5. 2016.
