Miloš Zeman a paradoxy futurologie
Noviny jsou jako víno: čím starší, tím lepší. O pravdivosti tohoto zdánlivého protimluvu se snadno přesvědčí každý, kdo si dá tu práci a třeba někde na zatuchlé půdě setře prach z deset či více let starých tiskovin. Činnost je to dost odpudivá, zčásti i zdraví škodlivá, leč pilný a neodbytný hledač je někdy za své úsilí odměněn dokonce pravou perlou. Tak jako já celkem nedávno.
Hledal jsem pochopitelně něco úplně jiného, ale výtisk Reportéra, jednoho z nejotevřenějších časopisů éry Pražského jara, konkrétně čísla 4 z 30. ledna 1969, mi plně vynahradil smutnou ale zcela předvídatelnou skutečnost, že to, po čem pátrám, nenajdu. Nejprve mou pozornost upoutalo několik stránek reakcí na smrt Jana Palacha, leč pořádně jsem se začetl až do článku „Úloha vizí v politice“ od jakéhosi Miloše Zemana.
Ano, od toho, co je dnes [původně psáno v roce 2007] vyhlášeným důchodcem na Vysočině, sepisujícím jedovaté paměti a kujícím politické pikle. Před třiceti osmi lety se ale zabýval hlavně perspektivami futurologie coby vědní disciplíny schopné předvídat a spoluvytvářet budoucnost.
Článek je to velmi inteligentní, jak v prvním plánu, jejž tvoří rozbor dosavadních snah o vědecké hledění do budoucna a problémů s tím spojených, tak v plánu druhém, dobově politickém. Zeman totiž chytře napadá jakoukoli ideologickou utopii pro její uzavřenost a statičnost.
Je-li konečná vize společenského systému neměnná a nezpochybnitelná, je také podle Zemana „zřejmé, že s vývojem ostatních faktorů se stává nehybný činitel přes svou možnou původní pokrokovost zastaralým a neefektivním, že tedy objektivně brzdí celkový vývoj“. Marxismus-leninismus Zeman výslovně nezmiňuje, ale každému muselo být jasné, co má konkrétně na mysli.
V dalších pasážích se Miloš Zeman celkem logicky pokouší o jakousi deideologizaci společenské reality, volá vlastně po chirurgickém zákroku, který by odstranil ideologickou vizi finálního cíle lidských dějin, jež působí jako nebezpečný opiát. Co ale po takové operaci zbude? Přece futurologie jakožto střízlivá následnice ideologického opiátu! Podobu její vlády vylíčil Miloš Zeman v posledním odstavci:
„Futurologie nebude mít na své straně výhodu nekritického nadšení; tak, jako vášnivými apely z řečnické tribuny nelze obhájit správnost vědeckého zákona, nelze ani vzbudit slepé přesvědčení o správnosti střízlivého programu, který ke svému splnění vyžaduje právě to, aby byl pochopen. Suchá data, růstové křivky a interakční mapy nejsou ztotožnitelné s voluntaristickými výlevy ideologizujících politiků.“
Tak pravil Miloš Zeman počátkem roku 1969. Ten Miloš Zeman, který po pádu komunistického režimu, tragicky neúspěšném pokusu o vybudování ideologické utopie, uspěl – o nějakých pětadvacet let později – v demokratické politice jako tribun lidu, jenž se prosadil pomocí demagogických hesel o spálené zemi, z níž tyjí zloději, tuneláři a prostitutky.
Miloš Zeman, král bonmotů, machiavelistický technolog moci, zobrazovaný karikaturisty s cigaretou, plným popelníkem a lahví becherovky coby nezbytnými atributy jeho jinak nepochybně složité osobnosti. Miloš Zeman, jenž zatoužil po Pražském hradu tak mocně, že ho porážka přiměla k vypracování seznamu zrádců a jejich potírání. Kampak se nám poděla „suchá data, růstové křivky a interakční mapy“? Jsou snad vývojem překonány? Nebo to s nimi prostě v politice vůbec nejde?
Podle Zemana z roku 1969 mohla být futurologická vize „reálná svou fantastičností a fantastická svou reálností“. Nezbývá proto než uzavřít pokusem o zemanovský bonmot: Tím, že by evidentně nedokázal předpovědět sám sebe, vyvrátil prognostik Miloš Zeman futurologii coby seriózní vědní obor. Ale kdo ví? Třeba to celé byla důmyslně předvídavá sebeironie.
