Svěží vánek Topolánek – znělo kdysi heslo někdejšího předsedy ODS a premiéra, dnes prezidentského kandidáta Mirka Topolánka. A mnozí právě jeho prezidentskou kandidaturu vnímají v tomto duchu, nebo se o to alespoň snaží. Těmto pocitům určitě nahrává složení prezidentského pelotonu, nabízejícího kromě „profláknutého“ Miloše Zemana samé spíše nezáživné typy. A též Topolánkova sebeprofilace jako někoho, kdo dovede čelit mocenskému tandemu Babiš – Zeman.

Bližší ohledání akce „Topol na Hrad“ však vede k vážným obavám, k podezření, že Topolánek je v podstatě ze stejného těsta, z jakého jsou Zeman nebo Babiš, byť se od nich navenek v mnohém liší a byť ekonomické zájmy jeho chlebodárce Daniela Křetínského ho samozřejmě mohou manévrovat do role oponenta Andreje Babiše a jeho ekonomických i politických záměrů.

Předně, Mirek Topolánek dosud pracoval pro zmíněného miliardáře Daniela Křetínského, pro jeho Energetický a průmyslový holding (EPH). Křetínský je v dobrých obchodních vztazích s Petrem Kellnerem, v nedávné době například společně investovali do německých dolů a elektráren či do internetových obchodů. Nejbohatší Čech Petr Kellner Zemana hojně využíval a využívá k posilování svých obchodních vztahů s Ruskem a Čínou. A krátce před oznámením Topolánkovy kandidatury proběhla médii zpráva, že Křetínský kupuje největší firmu zabývající se dopravním strojírenstvím ve střední a východní Evropě, plzeňskou strojírenskou skupinu Škoda Transportation, kterou měli původně koupit Číňané (společnost Railway Rolling Stock Corporation). Může tudíž, byť samozřejmě nemusí, jít rovněž o doklad jeho příslušnosti k politicko-obchodní ose Kellner – Moskva – Peking.

Oproti roku 2002, kdy se vyhoupl do čela ODS, tak už „politik“ Topolánek nemá za sebou stranu, tedy nějakou vlastní organizaci, jež by mu mohla poskytnout alespoň dílčí autonomii na velkém byznysu a jeho zájmech. Nyní má za sebou už pouze oligarchy. Tím spíše je na nich závislý. Přitom již v době svého premiérství byl Mirek Topolánek pověstný tím, že je pouze loutkou silných zájmových skupin v pozadí politiky (připomeňme mj. toskánskou aféru). A jeho „temná minulost“ sice na jednu stranu znamená obtíž pro voliče, na stranu druhou i účelný nástroj k jeho ovládání, poněvadž jen oligarchové a Topolánek možná vědí o plno nepříjemných skutečnostech, o nichž veřejnost zatím netuší.

Veřejnost má jisté potuchy o lidech jako Marek Dalík nebo Topolánkův ministr dopravy Aleš Řebíček. Zastavme se na chvíli u toho druhého. Během jeho působení na ministerstvu dopravy, kam ho jako celkem neznámého člověka Topolánek doslova vytáhl, se jeho firma Viamont, kterou sice prodal, leč měl k ní nadále vazby, stala mimořádně úspěšnou v získávání státních zakázek (v letech 2007 a 2008 za více než 10 miliard korun). Sám Řebíček je temnou postavou i kvůli někdejším vazbám na organizovaný zločin (na Tomáše Pitra i Františka Mrázka) i například kvůli svému členství v samozvaném pravoslavném Rytířském řádu svatého Konstantina a Heleny, což je ve skutečnosti jen honosná slupka kryjící česko-ruskou mafii. (Ostatně, pravoslavná církev žádné rytířské řády neuznává.) Ke zmíněnému „řádu“ mimochodem patří i významná postava severočeské ČSSD, rusofil a Zemanův přítel Jaroslav Foldyna. V roce 2011 se pak Řebíček stal majitelem fotbalové Slavie Praha, kterou roku 2015 prodal čínské energetické a finanční skupině CEFC.

Topolánek koneckonců měl, přes silné řeči o NATO, Západu a radaru, v době svého premiérství dobré vztahy i se současným Zemanovým poradcem Martinem Nejedlým a firmou Lukoil, právě za jeho vlády Lukoil (ještě i s Miroslavem Šloufem v zádech) dojednal své nejlepší kšefty. Mohlo jít též o „splátku“ za Miloše Melčáka a Michala Pohanku, dva přeběhlické poslance ČSSD, díky nimž druhá Topolánkova vláda vůbec vznikla (Melčák se dobře znal se Zemanem, Pohanka zase se Šloufem). Nejedlého ale pojilo přátelství především s Topolánkovým ministrem dopravy Alešem Řebíčkem, do jehož toskánské vily jezdil na dovolenou. Není divu, že Mirek Topolánek loni jako jeden z předních gratulantů přispěchal na Nejedlého „hradní padesátiny“. A na narozeniny přece chodíme tomu, s kým buď máme, nebo chceme mít dobré vztahy.

Současná mediální a marketingová masáž, provozovaná z různých důvodů různými lidmi, včetně Křetínským vlastněných médií, Topolánka líčí jako zkušeného politika s charismatem, jenž se sice v minulosti dopustil řady chyb, leč dovedl se z nich poučit, který v době českého předsednictví skvěle řídil celou Evropskou unii, zkrátka jako politického siláka, jenž má namísto různých nepolitiků a sucharů „koule“ na to, čelit Babišovi či Zemanovi.

Důležité samozřejmě bude, zda se marketingová show, do níž se zapojil i Jakub Horák, autor nedávné úspěšné kampaně Pirátů, chytí, zda zabere. Topol made in 2017 je však i mediálně či virtuálně někdo dost jiný než Topol model 2006. Za jednu ze svých největších chyb označuje nikoliv, jak by se možná někdo mohl naivně domnívat, angažmá Marka Dalíka, ale podpis Lisabonské smlouvy, jež umožnila v určitých orgánech a v určitých otázkách rozhodovat v Evropské unii kvalifikovanou většinou, nikoliv jednomyslně. Jinak řečeno, nebýt Lisabonské smlouvy, migrační kvóty by neprošly.

Topolánkův vztah k EU je velmi kritický, a sice již delší dobu. „EU pokládám za nereformovatelnou. Bylo to deset ztracených let. My jsme vstupovali hlavně za svobodou. Evropa je ale dnes unifikovaná, zbyrokratizovaná, má své nové klimatické náboženství. V té podobě, v jaké je a kam kráčí, zažijeme pád říše římské v přímém přenosu. … Pokud se nepodaří dostat EU do podoby, kterou si představujeme, je vystoupení z EU na místě,“ pronesl expremiér v roce 2014 v České televizi, ve speciálu ČT k deseti letům České republiky v EU.

„Musíme vybojovat za každou cenu, i za cenu vystoupení z EU, modernizaci Dukovan a výstavbu nových menších zdrojů v Temelíně ve chvíli, kdy to budeme potřebovat. Za každou cenu. Pokud se nám nepodaří udržet nějaký podíl jádra, budeme totálně v rukou okolí. A nesmíme si nechat zničit teplárenství,“ pronesl pak Topolánek v roce 2016 v Echu 24. Zde samozřejmě promlouvá rovněž jako lobbista, jak vzorný zaměstnanec svého šéfa Křetínského, podnikajícího v energetice, leč těžko čekat, že by se na tom po nástupu na Hrad něco podstatného změnilo.

Tedy czexit? Některá Topolánkova vyjádření na toto téma jsou podivuhodně dvojznačná. V rozhovoru pro Reflex (č. 45 z 9. 11. 2017) sice ostře kritizuje zákon o obecném referendu: „Jsem proti. Tato země je tradičně založena na parlamentní demokracii. Referenda nemohou být o věcech typu trest smrti, lidská práva nebo daně.“ Jedním dechem ale dodává: „Osobně podporuji jen referenda o věcech typu vstoupení nebo vystoupení z EU, NATO.“ A v další větě pak tu předchozí poněkud relativizuje: „I toho se však trochu bojím, protože žijeme v postfaktické době, kde – řečeno s Orwellem – otroctví je zobrazováno jako svoboda, lež si dává masku pravdy a pravda je nahrazena postpravdou.“ No jo, co ale prezidentský kandidát konkrétně míní tím otroctvím zobrazovaným jako svoboda? Členství v EU? Čeho se bojí? Demagogie proti EU, nebo „eurohujerské“ demagogie „bruselských elit“? Těžko říci, lze to vykládat tak i tak. Podle toho, jak se to bude zrovna hodit.

A kromě EU si Topolánek bere na mušku i islám. „Musíme zahájit hlubokou odbornou diskusi a musíme nakonec zakázat politický islám a právo šaría v naší zemi a postavit je mimo zákon. Stejně jako náš právní řád ostrakizuje propagaci fašismu, nacismu a komunismu, stejně musí postihovat i islamismus. Je to otázka přežití a uchování naší podoby práva a našich hodnot. K tomu nám dopomáhej Bůh,“ pronesl Topolánek 2. listopadu na akci Pražský právnický podzim. V čem se to vlastně liší od Okamury? (A mimochodem, právo šaría v naší zemi přece neplatí, čili ho nejde ani zakázat.)

Topolánkova kampaň patrně ještě dostane konkrétnější „ksicht“, evidentně však, v případě potřeby, může být dokonce dimenzován jako náhrada za chřadnoucího Miloše Zemana i ve smyslu převzetí části jeho elektorátu.

Z výše uvedených skutečností a signálů každopádně plyne velmi vážná obava: Mirek Topolánek je maskot, herec najatý pro určitou roli, poskok podobných, ba zčásti stejných kruhů, které stojí za Milošem Zemanem. Kruhů, které mají, popřípadě mohou mít eminentní zájem na dalším rozvíjení obchodních vztahů s Ruskem a Čínou, což v případě těchto zemí znamená rovněž utužování těsných politických vazeb. Hlas pro Topolánka je tudíž s velkou pravděpodobností hlasem i pro Moskvu a pro Peking, hlasem pro další erozi Evropské unie, ba možná dokonce pro czexit. Než jeho, je už možná lepší volit přímo Miloše Zemana, neboť u něj, s cynickým pragmatismem nahlíženo, existuje poměrně vysoká pravděpodobnost, že se konce druhého funkčního období nedožije. A pak mohou být předčasné prezidentské volby s nějakým lepším složením uchazečů. Kam jsme se to, proboha, za skoro třicet let od Listopadu dostali!