Při listování antologií regionální poezie 20. a 21. století „Básníci Strakonicka“ čtenář sezná, že opravdu ze Strakonic jsou jenom čtyři. Ostatní jsou odevšad, úplně mimo, duchem i tělem. Jak se tohle pozná? Ti čtyři jediní ve svých vybraných básních zmiňují Strakonice, strakonické reálie jako místa svého domova, města, kraje, pohostinné líchy, obce, jež jim skýtá oporu, své zdi, besedy a kosmos. A oni vděčni vzdávají hold a vtiskávají punc!

Zda je na vině způsob výběru básní, rozhodnutí redaktorů anebo výběr poetů, ponechávám k rozhodnutím jiným a budu se věnovat pouze těm, co svými verši stvrzují, že jsou ze Strakonic – ať už rodem, či volbou, aneb citem: vše má stejnou váhu.

Světe div se!, na Strakonicku jsem několik roků žil, účastnil se mnoha poetických besídek a festivalů v strakonické obci Řepice, složil zde několik básní a deníkových zápisů otisknutých v Jedné větě RR, zvítězil slavně v jednom klání hradní strakonické knihovny o třísvazkový vlastivědný sborník Strakonice, tak mohu oprávněně coby právoplatný Královnin Regent Poesie zahulákat: Stračeny forever!

Co říci na sborník s koryfeji totalitního režimu, rozkrákávajícími své literární konvence v době, kdy jiní nemohli tužkou na papíře ani škrtnout? Co říci na současné zápecnické maloměstské dacanství a hlupáckou sebestřednost škamnářů, když původnost svému dílu vždy vydobývá tvůrce v pokorné individualitě? Co říci na syntezi kytičkářství a smradlavých trenclí? Veršování bez angažmá, pouze pro vlastní samolibost a devalvaci slov!

Při vší úctě k profesím redaktorským, knihovnickým a dále písmáckým, nechtěli byste přestat do umění poesie fušovat, a konečně se pustit do díla pořádně namísto rekreačního příštipkaření o víkendech? Je utrpením číst stoleté ovary bez metafor, poetismu, kdy grafoman už ani nedokáže ve verších přehodit slovosled, aby čtenáře zaujal neotřelou konjunkcí slov místo blbého kolovrátkářského žurnalismu, jaký se tlemí z každé trafiky, byv zplozen vysokoškolsky graduovaným žurnalistou – manipulátorem, novinářem v klimatizovaném křesle. Tak vypadá peklo.

Šaškovskou čáku antologii nasazuje historisující rádobyznalecký úvod Karla Skalického, t.č. Ředitele oblastního musea ve Volyni, a svého času pořadatele poetických besídek v řepické hospodě. Znám jej z těch dob universitních, nejedním soudkem piva i vína opláchnuli jsme hradbu zubů a bujaré šprýmy pronesli a vyvedli, než zmizel na periferii civilisovaného světa, kde se samozřejmě zkazil, aby splynul s tamními polodivokými, zkrotlými kmeny ze strakonického pomezí. Jeho školometská studie nezapře historika-scholastika, jenž spával se svojí babičkou a obsahuje mnoholičný přehled literárního dění Strakonicka v dějinách Gothů i barrocco, ano i v časích buditelských až po náš rozličně poutaný i nespoutaný dnešek.

Opomiňme však nyní auctory strakonicky existenciální, již toliko v Strakonicích existují a věnujme libomilný zájem auctorům strakonicky jsoucím – těm, jimž jsou Strakonice dílem ducha i života tolik, že dokázali opomenout expanzivní ego své a reflektovat i okolí, v němž jejich ego bytuje a poskytuje jim prostor k vzmachu; dokáží zachytit interakci mezi sebou a makrokosmem, kmit života namísto pustých odlesků prázdnoty. Ti umějí složit báseň o plavmé Luně na Otavě i piruetě Slunce nad strakonickou kotlinou, o jarmarku dudácké přehlídky v létě i o lednových vichrech od Kůstrého hvízdajících na okarínu mostu v septakordech, o stínu kostela svaté Markéty i pařbě na sídlišti u supermarketu. Vždycky se jistě najdou přisírkové, co mají obavy, aby jim snad jejich přizdisravé pachtění neublížilo. Jsou ale taky poetové, co jdou bez váhání do díla, co dokáží své dílo dle pravidla hic et nunc zakotvit v místě a čase!

Zde jsou ti básníci na slovo vzatí, co vzdali hold Strakonicím svými verši ve sborníku „Básníci Strakonicka“:

Karel Kuncipál, Josef Hrubý, Jiří Žáček, Robert Candra

(…) uchováme strakonickou historii

i bouřlivou přítomnost

pro všechny co v tomto městě žijí

pro všechny co přijdou po nás

pro paměť

pro všechny i odjinud i z daleka (…)

(Karel Kuncipál, z básně Strakonice)

(…) Do Strakonic

přijel Paul Klee

a v nádražní restauraci

oslovil muže

hned u dveří:

Na husli křípej mi

            On ochotně křípal (…)

(Josef Hrubý – z básně Na podzim)

(…) Mám štěstí,

že jsem nechodil do školy v Bronxu,

nýbrž ve Strakonicích (…)

(Jiří Žáček – z básně Šťastný člověk)

(…) Tovární ráno.

Tváře pod deštníky:

div ne prkny zatlučené oči (…)

(Robert Candra – z básně STRAKOnicE )

Komu čest, tomu čest! Stračeny, ach vy Stračeny…! Kniha čtivá, pozoruhodná spektrem názorových postojů a rozličnosti poetického étosu tvůrců i jejich absencí v rozsahu od kulturního výrazu osobností k maloměstskému spratkovství nomenklaturních fakanů. Knize té patří čestné místo v knihovní poličce každého gramotného čtenáře, ano i čtenářky!

Básníci Strakonicka. Antologie regionální poesie 20. a 21. století. Lux, 2017, stran 220