Měl to být příběh do mé nové knihy o Neznámých bozích, legendách a mýtech, které přetrvávají, aniž bychom si jich všimli, a mýtech a legendách nových, které zpočátku nejsme schopni ani rozpoznat. Ale po dvou stránkách textu mi bylo jasné, že to nemůže fungovat, vše působilo příliš opravdově, tudíž jako příběh nevěrohodně. To téma je z našeho světa, je skutečné a člověk, já, nemá šanci být nad věcí. Zkusil jsem ten příběh napsat jako patologicky postiženou snahu jednoho mocipána o znovuobrození říše. Abych kletbu skutečnosti zlomil, pokusil jsem se příběh přesunout o dva a půl tisíce let zpátky. Ta říše měla být Persie, napadeno mělo být území někde v Malé Asii. Možná by to fungovalo, ale některé epizody by působily nevěrohodně. Konečně jsem vše zavrhnul a nechal stát holou skutečnost, jak se mi jeví. Nepřináším nic nového, skutečnosti jsou známé, myšlenky také. Nevysvětlím nikomu nic, což ani není mým úmyslem. Je to jen má výpověď, zamyšlení, jakých je hodně.

Možná to byla jen uražená pýcha, ztráta představy jednou naučené, hluboce zakořeněné velikosti národa. Vladimír Putin je přesvědčen, že jen on je schopen ukázat světu, že jeho doktrína – vůdce a lid – je nejúčinnější k opětovnému nárůstu sebevědomí národa, a jen on je schopen udělat z ponížené říše opět nejvíce následováníhodný národ světa. Jistá historická paralela z dvacátého století by tu byla: sice patnáct let německého fašismu. Dozajista hrál roli po staletí přetrvávající komplex, že rozlohou největší země světa, má v průměru velmi chudé obyvatelstvo, zůstává nevyspělá a jen některé vyvinuté technologie – vesmírná a vojenská technika například – jsou v podstatě zastrašovací mechanismy vůči Západu, protože jen ty jsou schopné vyžádat si respekt, zatímco postarat se o základní potřeby lidí je jen podružný problém v systému, který chce Putin nastolit. Sedmdesát let Sovětského svazu mu ukázalo, že je možné uspět kontrolou, ideologií a silou. Když došlo k pádu sovětského impéria, nemohli to unést především ti, kdo tento systém udržovali, tedy tajné služby, a byli to jejich příslušníci, kdo následně hledali cestu k navázání na starou „slávu, sílu a moc“, a sice, jak dnes vidíme, za jakoukoli cenu.

Putinův vlčák

Všechny informace byly pro celý západní svět po léta viditelné, slyšitelné a všeobecně přístupné, ale vyvodit z nich důsledky bylo pro Evropu bezmála směšné, protože vše bylo ve své konsekvenci absurdní a nemyslitelné, zatímco pro našeho velkého bratra za velkou louží bylo vše hned jasné. Jen si vzpomeňte, jak před pěti týdny nikdo nevěřil varování amerického prezidenta Joe Bidena.

Zpočátku se měnila tvář informací jen pomalu a nikdo si nedovedl představit, že by výhrůžky měly dostat konkrétní podobu, protože to byla v pravdě hrůzná představa nehodící se do našeho století o pojetí o soužití v Evropě. Pustit se tolik let po II. světové válce do válečného dobrodružství takového rázu, o jakém snil tento diktátor, bylo nepředstavitelné, i když v běhu posledních dvaceti let provedené znovu a znovu na příkladech Abcházie, Čečenska, Gruzie, Sýrie, Krymu a Donbasu. I proto mohly tyto představy dostávat krok za krokem konkrétní podobu. Ale nedostaly.

Skutečnou válku, která by se týkala Evropské unie, si nedovedl představit nikdo. Ale když došlo de facto na jejích hranicích k válečnému konfliktu, paralyzovalo to veškeré obyvatelstvo kořenu Evropy. Přesto byli všichni přesvědčeni, že zůstane u „regionálního“ konfliktu za evropskými hranicemi.

Brzy se z krvavého konfliktu stala nevyhlášená, ale regulérní válka, i když zatím pouze v hranicích napadené země. Ukrajina neměla ambice, a pravděpodobně ani potenciál, rozšířit obranu na území agresora, protože to by znamenalo skutečnou válku s nezměrným dopadem na celou Evropu. To už čekali lidé na celém světě bezmocně jen na vývoj situace.

Politici se zprvu báli být odhodlaně rázní, aby ve svých krocích nebyli třeba příliš odvážní, tedy radikální, protože – to si všichni uvědomovali – proti sobě měli člověka nedávajícího najevo strach zakotveného v revizionismu, dokonce v imperiálním myšlení minulých staletí. Člověka, který je odhodlán rozpoutat v Evropě konvenční a možná i atomovou válku, jen aby ukojil svou představu o nespravedlnosti, jež se ne jeho vinou jeho zemi, jeho říši, stala. Šlo mu o nápravu a znovuvybudování v jeho představách „oprávněné“, jak se nám jeví, vysněné velikosti ruské říše. Ta idea kořenila v minulosti, ale přesto paralyzovala jednání západních politiků, protože byla absurdní a dosud v jejich myšlení naprosto nepředstavitelná, byla zcela proti rozumu a logice poválečného světa.

Putin je přesvědčen, že každý přece musí vidět, že on a jeho země jedná v mocenském a teritoriálním zájmu. Je tak uvězněný ve svých závěrech, že nepochybuje ani v momentě, kdy zjistí, že se v nejednom úsudku mýlí. Protože, když on se zmýlí, neznamená to přece, že by měl uznat chybu a stáhnout se zpět. Chybu udělá každý, i ten největší z vůdců, a přesto mu vyšší princip dovoluje pokračovat a trvat na „oprávněných“ požadavcích.

Putin, představitel říše na kolenou, si to opakovaně vyzkoušel: západní politici nemají odvahu bránit se v momentě, kdy jsou konfrontováni s absurdní provokací, nebo třeba jen očividnou nezdvořilostí a neuctivostí na hranici sprosté urážky (Putinův vlčák proti německé kancléřce Angele Merkelové, o které je známo, že se bojí psů; nebo i zasedací pořádek Erdogana při návštěvě Evropské delegace v Turecku, když sexisticky odsunul evropskou komisařku Ursulu von der Leyenovou na pohovku). Netušil ovšem, že Evropani jsou schopni se v momentě hrozby dát dohromady, a postavit se jí. Mají totiž mnohasetletou zkušenost v jednáních mezi sebou. Ale byl si jist, že Evropská unie nebude vojensky intervenovat v zemi, která není členem obranného spolku Severoatlantické aliance.

Velká vlastenecká válka II.

Představitel země, která byla napadena, prezident Volodymyr Zelenskyj, ve své situaci nerozumí, proč jsou některé kroky, které od Unie žádá, nebezpečné, pro zachování míru v Evropě dokonce více než riskantní, že by mohlo dojít k rozšíření válečného konfliktu na celou Evropu. On a jeho země jsou v totálním ohrožení existence a života a ochranné úvahy jiných jsou Ukrajincům sotva srozumitelné. Na druhé straně většina západních politiků ví, v jak prekérní situaci se tento politik a jeho národ nachází. Ještě stále se hledají působivé sankce, které neohrozí funkčnost jednotlivých zemí Unie. Ta zatím neví, jakou další diplomatickou či hospodářskou zbraň použít. Jednotní jsou však všichni, agresora je třeba tak podlomit, aby byl nucen vážně zvážit odstoupení od bojů. Takové prostředky samozřejmě existují, ale oslabily by jak ty, koho mají oslabit, tak i ty, co je zavádějí. Proto se Unie soustředí na sumu sankcí v jejich stmeleném účinku. Je to víc než pouhý princip po sobě jdoucích výstřelů z brokovnice. Jde o snahu totálního ochromení země, jež si dlouhodobě nemůže dovolit fungovat v izolaci.

Čím víc těch sankcí bude, tím pravděpodobněji dojde k možnému přehodnocení. Je tu ovšem jeden kardinální faktor, který hraje proti této logické úvaze. Totiž mocipán a zachránce, respektive nový zakladatel velké říše, Vladimír Putin, nevypočitatelný vůdce, paranoicky zahleděný do své vize o velikosti Ruska. Může a bude v určitém momentě tvrdit, že už je ohrožena celá Rus, a že sankce jsou ve svém důsledku vyhlášením války ze strany Unie. Pak bude schopen udělat cokoli, třeba i vyhlásit Velkou vlasteneckou válku II. proti dekadentnímu, tudíž v jeho očích slabému útočníkovi Evropské unii. Na to nebude mít EU odpověď. Potom bude záležet na vůdcově okolí, aby zvážilo postavit se mu, či spíše ho odstranit.

Když nebudeme ochotni si při sankcích vůči Rusku, které se nás citelně dotknou, říznout do vlastního masa s výhodou znalosti, kde ty řezy jsou a jak je léčit, udělá to Putin a nebude se ptát, kde bychom si přáli, aby nás zranil tak, aby to nebolelo.

Co bychom měli dělat? To nevím a nevědí to zatím ani naši evropští politici. Neměli bychom ale zapomenout, že mají informace a zkušenosti, nejsou to žádní amatéři a měli by mít odvahu jednat. Nakonec od nás dostali licenci, v případě ohrožení našich zájmů rozhodnout i přes naši váhavost či nepochopení. A tohle není žádná zúžená demokracie, to je pochopitelný krok v krizové situaci. Kdyby k němu nedošlo, neodpustily by jim to ani dějiny, ani my, a zvláště ne naši potomci.

mezititulky redakce