Peregrinu Fernándezovi jsme přezdívali Mistr, protože pocházel z daleka a říkal, že hrával a trénoval v Cali, kolumbijském městě, což u nás v Patagonii znělo stejně tajemně jako nějaký Štrasburk nebo Cařihrad.

Den po zápase, kdy nás viděl prohrát 3:2 nebo 4:3, nevím už přesně, si mě na tréninku vzal stranou a zeptal se: „Kolik berete za gól?“ „Padesát pesos,“ odpověděl jsem.

„Fajn, tak budete brát dvě stě,“ pravil a mně se rozbušilo srdce, neboť jsem byl teprve sedmnáctiletý kluk.

„Mnohokrát děkuji,“ řekl jsem a pomalu si začínal připadat slavný jako Sanfilippo.

„Ale budete muset víc makat,“ navázal Mistr. „Poněvadž vás dám dozadu.“

„Jak to, že mě dáte dozadu?“ řekl jsem a doufal, že jde o vtip. Hrál jsem celý život středního útočníka.

„Moc vysokej nejste, ale hlavou hrajete dobře,“ pokračoval. „Příští zápas hrajete beka.“

„Nezlobte se, ale já v obraně nikdy nehrál,“ řekl jsem. „A taky přijdu o peníze.“

„Budete se vysouvat do protiútoku a hlavou si přijdete na dobrý prachy. Já potřebuju chlapa, kterej si vzadu sjedná respekt. Ten klučina, co hrál včera, je moc velikej andílek.“

Andílek, kterého měl na mysli, byl Pedrazzi, v dosavadní sezóně třikrát vyloučený za surovou hru.

O mnoho let později mi řekl Juan Carlos Lorenzo, že každý trochu déle přeživší trenér má jen z pekla štěstí. Peregrino Fernández je neměl a byl umíněný jako mezek. Přeházel mančaft a postavil tři obránce do zóny a jednoho před ně – totiž mě – který měl napadat rozehrávku. Tehdy to bylo převratné a začali jsme uhrávat plichtu nula nula s lepšími i horšími soupeři. Pedrazzi, který hrál posledního, mi kázal rozviklávat útočníky, aby je pak mohl líp likvidovat. „Běž do něj!“ pokřikoval na mě, a tak jsem do něj chodil, načež se zpravidla ozýval střet s Pedrazzim a výkřik bolesti. Občas nás vylučovali a já jsem přicházel o peníze a kazil si kariéru střelce, ale Peregrino Fernández mi prorokoval budoucnost v River Plate i Boca Juniors.

Když jsem se při rozích nebo volných kopech vysouval hlavičkovat, uvědomoval jsem si, jak různě vidí branku útočník a obránce. Oba chtějí dostat balón tamtéž, ale hledisko je to docela jiné. Když obránce nabíhá do útoku, je nesvůj pod tlakem obav, říká si, že nechal obranu rozhozenou a bůhví, jestli za něj někdo zaskočí. Když vpředu hlavičkuje bek, je to nepatřičné, ošemetné, nepoctivé. Aspoň já jsem to tak vnímal, neboť jsem nebyl duchem obránce, a jednoho neblahého odpoledne mě napadlo, že to Peregrinu Fernándezovi povím.

Mistr se na mě podíval posmutněle a řekl: „Vy jste mladý a můžete dělat chyby. Já si je nemůžu dovolit, to bych musel chodit pralesem.“ Tak se i stalo. Zanedlouho začali všichni hrát stejně jako my a ti lepší už byli zase lepší. Jednu neděli jsme prohráli 3:1, za týden 2:0, a prohrávali jsme i dál, ale Mistr tvrdil, že sbíráme zkušenosti. S míčem jsem se nepotkal, ani včas nedobíhal k vápnu, zato se každou chvíli motal po hřišti jako šašek, ale on říkal, že za to můžou záložníci, kteří hrajou jak charita na zájezdě. Tak jim říkal: charita na zájezdě. Když jsme rupli městské derby 3:0, chtěli nás lidi pomlátit a hasiči museli na plac, aby nás ubránili.

Peregrino Fernández zmizel ze dne na den, ale než odešel, zanechal po sobě kostrbatým a nesouvislým písmem vzkaz na tabuli: „Až nebude Soriano v mančaftu s debilama, tak bude eso.“ A níže menšími písmeny zopakoval, že Pedrazzi je andílek, který nemá budoucnost. Byl jsem jeho dítě, výtvor jeho představivosti, a on se odebral chodit pralesem či údolími And dřív, než připustil, že se mýlí.

Od té doby jsem o něm neslyšel, ale když se časem nedočkal mého jména v sestavě žádného slavného klubu, určitě připisoval můj neúspěch tomu, že jsem už nikdy nehrál vzadu. Ještě víc ho ovšem muselo mrzet vědomí, že Pedrazzi to dotáhl v Turíně na jednoho z nejlepších středních zadáků Evropy.

I mimo rodnou Argentinu hojně vydávaný Osvaldo Soriano (1943-1997) reprezentuje reportážní a vypravěčský styl skupiny autorů, jako jsou Luis Sepúlveda, Mempo Giardinelli a další, kteří vycházejí z novinářského řemesla a umně rozvíjejí jeho prostředky. Jako sportovní žurnalista a původně nadějný hráč, jenž pro zranění musel ukončit kariéru, je předním vykonavatelem zajímavé fúze fotbalu a psaného slova, která má tradici v románských literaturách 20. století, zejména španělské a hispanoamerické. Jde přitom o zaměření, které se zdaleka neomezuje na fejetonistický či publicistický přístup, nýbrž přináší i podivuhodně filozofující věci, např. v díle Camila José Cely a dalších. Ukázka je „uvozujícím“ textem knížky Paměti Mistra Peregrina Fernándeze a jiné povídky, kterou připravuje k letošnímu vydání nakladatelství Julius Zirkus.

Ze španělského originálu přeložil Jan Mattuš