Nad knihou Andrése Trapiella nejen o španělských intelektuálech za občanské války

Padesát pět let od smrti Francisca Franka, což je poměrně dlouhá doba, se konečně začíná proměňovat intelektuální diskuse, kterou ještě nedávno válcovala levicová verze o pokrokové demokratické republice, zničené zaostalými „fašisty“, vojáky, statkáři a církví, a o roli intelektuálů a umělců v ní, tedy na té správné pokrokové straně. Něco se konečně začalo v reflexi občanské války a frankismu měnit. A pochopitelně se to odráží i v diskusích nad jinými, současnějšími, tématy.

Rudý týl

Jedním z nejdůležitějších pramenů o roli spisovatelů a intelektuálů na počátku a v průběhu španělské občanské války, podle mého názoru jednoho z nejobtížněji uchopitelných konfliktů moderní Evropy, je i (kvůli stále nově so objevujícím faktům) „nedokončitelná“ kniha Andrése Trapiella nazvaná (trochu neoriginálně) Zbraně a knihy. Literatura a občanská válka 1936 (822] 1939 (Las armas y las letras. Literatura y Guerra civil, Destino Madrid).
V předmluvě ke čtvrtému vydání knihy (2019) napsal literární historik a spisovatel Andrés Trapiello: „Konečně jsme začali přijímat, trvalo nám to skoro sto let, že ne všichni, co podporovali (Frankovo) povstání, byli fašisté nebo zavilí zpátečníci, a že ne všichni, co zůstali věrní republice, bojovali za demokracii, jejíž nepřítomnost v jejich táboře bila do očí.“
Dochází k definitivní korozi verze příběhu z osmdesátých let o tom, že fašistické síly porazily demokratickou republiku, a že intelektuálové a umělci – z těch nejznámějších Picasso, Lorca, Bu(241]uel, A. Machado – stáli na čele tohoto pokrokového, ale neúspěšného politického projektu.
Celé toto ovládnutí intelektuální diskuse novou levicí započalo v osmdesátých letech a vyvrcholilo přijetím zákona o historické paměti vládnoucími socialisty v roce 2007, který například nařizoval odstranit jméno filosofa a spisovatele Miguela de Unamuna, jednoho z nejprozíravějších a nejstatečnějších španělských intelektuálů vůbec, z názvů ulic, škol a institucí.
Stejně tak ovšem neplatí ani opačná verze, a sice že povstání armády v červenci 1936 bylo odpovědí na rozpínající se komunismus ve Španělsku, což nedávno konstatoval například i historik Fernando del Rey, autor knihy Retaguardia roja. Violencia y revolución en la guerra civil espa(241]ola (V rudém týlu. Násilí a revoluce za španělské občanské války, 2019), jež pojednává, jak napovídá podtitul, o vraždění civilistů „rudými“ na jimi ovládaném území.

Dvě revoluce najednou

Trapiello se na základě dobových písemných pramenů snaží popsat, jaké byly ideové, „literární“, reflexe a premisy, které konfliktu předcházely a doprovázely jej, snaží se přiblížit příčinám a ideovým východiskům konfliktu, a zároveň přináší spoustu historek jednotlivých protagonistů, ze kterých intelektuálové – až na výjimky – nevycházejí lidsky vůbec dobře, ať byli nalevo nebo napravo – rozhodující bylo, že se tak dělo z jejich vlastní hlouposti.
Na začátku rozměrné a neustále doplňované a rozšiřované studie rozvíjí Andrés Trapiello tezi britského historika Burnetta Bellotena (vrstevníka Georgeho Orwella, podobně jako on vyléčeného ze sympatií ke krajní levici) z knihy The Grand Camouflage: The Communist conspiracy in the Spanish Civil War, že „Španělská občanská válka je první a jediná v dějinách, která je důsledkem dvou časově paralelních revolucí s opačným znaménkem, ale se stejnou vůlí k vítězství a k úplnému zničení: fašistického nacionálsyndikalistického hnutí a lidové revoluce socialistického, anarchosyndikalistického, trockistického a komunistického střihu, v závislosti na regionech.“
Zároveň dokládá, že příklon na jednu nebo druhou stranu byl u španělských (madridských) intelektuálů generační záležitostí. Mladší ročníky shodně vystoupily proti liberálním ideálům starší generace, kterou představovali José Ortega y Gasset, Miguel de Unamuno, Gregorio Mara(241]ón, Salvador de Madariaga a další.
„Nové Španělsko nebude sloužit odrodilcům. Nové Španělsko, jednotné, úderné a násilné uznává mnohem více rudé, kteří proti nám bojují muž proti muži, než tebe, neduživý odpadlíku od obou Španělsek, který jsi kříženec jako ta mula, neplodný a proradný,“ napsal markýz Agustín de Foxá, mimo jiné autor skvělého avantgardního románu Madrid de la corte a la checa, vynikajícímu intelektuálovi Salvadorovi de Madariagovi, který přežil občanskou válku v exilu.
A podobně prý vypadal i intelektuální provoz. Z největšího literárního časopisu La Gaceta litararia před válkou, „odešli (všichni) liberálové a zůstalo tam půl tuctu kamarádů, mezi nimi Ledesma Ramos, který již o sobě věděl, že je fašista; Giménez Caballero, který, jak sám prohlásil, tehdy ještě přemýšlel, jestli bude fašistou nebo komunistou, a (César) Arconada, který měl brzy rozšířit komunistické řady,“ jak píše Trapiello. Mezi politiky platilo to samé. Projevy radikálních pravičáků (Gil-Robles) a falangistů (José Antonio Primo de Rivera) z té doby jsou v podstatě nerozpoznatelné od projevů komunisty Larga Caballera a radikálního socialisty Indalecia Prieta.
„Chceme totalitní vlast. Moc musí sloužit jednotně nám všem… Až se přiblíží ten okamžik, Parlament se podřídí nebo zanikne: demokracie je prostředek, ne cíl.“ (Gil-Robles, 1933)
„Nyní, až znovu půjdeme do ulic, ať už nám nic neříkají o velkorysosti a respektu k lidem a věcem. Dosáhneme moci, abychom zavedli diktaturu.“ (Largo Caballero, 1934)
Pravdou také je, že Francisku Frankovi se podařilo hned na začátku války tyto „revoluční“ falangistické a syndikalistické síly kompletně podřídit vlastnímu Národnímu hnutí, zatímco republikánské Lidové frontě nikoliv. Komunisté, anarchisté, trockisté etc. se začali v Barceloně vraždit mezi sebou.

Modré montérky

Levicový intelektuál José Moreno Villa nedlouho po válce napsal: „Nešlo, jak se zjednodušeně říkalo, o boj lidu proti takové nebo oné tradicionalistické moci, ale o boj lidu s lidem. Neboli, nižší vrstvy společnosti byly stejně rozdělené jako buržoazie, vojsko nebo dokonce církev.“ Morenova kniha vyšla v šedesátých letech v Mexiku. Podle Trapiella by se takový názor ještě před dvaceti lety ve Španělsku dočkal absolutního odmítnutí.
Moreno Villa byl za války jedním z přispěvatelů madridského listu Modré montérky, ale po válce napsal, že „Fenomén strachu je zajímavý, necítil jsem ho při bombardování, ani že padnu do rukou nepřátel, ale bál jsem se, když se přiblížila ona bestie z lidu, která neuměla číst ani nechápala, co jsem se jí snažil vysvětlit, když mě vyzvala, abych se legitimoval.“ Časopis Modré montérky, El mono azul, který až nápadně připomínal grafickou podobou Revue Babylon LP 2020, vydávala za občanské války Aliance protifašistických intelektuálů na obranu kultury pod vedením Rafaela Albertiho a přispívali do něj vedle Morena Villy i známí autoři jako Vicente Aleixandre, Antonio Machado a Luis Cernuda. Vedle intelektuálně zaměřených textů zde vycházela celá řada praktických informací pro milicionáře a dělníky, včetně vyslovených udání, která naváděla k zúčtování s tím či oním člověkem.
Každopádně svou poznámkou o strachu narážel Moreno Villa na fakt, že v prvních měsících války „lidové milice“ zatýkaly a střílely na madridských ulicích lidi jen na základě toho, jak vypadali nebo jak byli oblečeni. Ani intelektuál s legitimací komunistické strany nemusel uniknout okamžité popravě bez soudu, nebo alespoň si to mohl důvodně myslet.

Ukradený kožich

Básník Juan Ramón Jiménez vzpomenul kdysi historku, že se takto dostavil komunistický spisovatel León Felipe na začátku války na mexickou ambasádu v luxusním kožichu, v obavě, že ho mohou na základě toho, jak je oblečen, zatknout při večerní kontrole. Potíž byla ale v tom, že si někdo všimnul, že má León Felipe na sobě luxusní kožich, který sebral během rabování v paláci zavražděného sotva jednadvacetiletého šlechtice Alfonse Péreze de Guzmán vévody T’Sercalese. León Felipe to prý ani nepopřel, přišlo mu to jako dobrý vtip.
Podobně básník Antonio Machado, když prchal, resp. byl evakuován na podzim 1936 z Madridu do Valencie, přespal cestou ve venkovské vile v Tarancónu. Básník se zeptal na osud obyvatel onoho domu a bylo mu řečeno, že před pár dny vyvedli milicionáři celou rodinu „na procházku“, neboli je bez soudu zastřelili a těla pohodili do škarpy. Citlivý Machado prý nepřespal v jejich posteli, jak bylo původně v plánu, ale jen na zemi na tlustém koberci.
Spisovatel Camilo José Cela (1916-2002), nositel Nobelovy ceny (1989), Cervantesovy ceny (1995) a ceny Prince Asturského (1987) pobýval ve frankisty obsazené Galicii a napsal v roce 1938 dopis povstaleckým úřadům v La Coru(241]i, že žil dlouho v Madridu, kde ho zastihnul i počátek občanské války, a že tím pádem může „poskytnout užitečné informace o různých lidech a jejich postojích, a také o jejich chování v okamžiku, kdy se vzedmulo Slavné národní hnutí.“ Neboli nabídl úřadům, že bude udávat, jak se v madridském intelektuálním prostředí kdo stavěl k Frankovu povstání, a jaké má politické názory. Je nanejvýš pravděpodobné, že mnoho z těchto osob také skutečně udal. Mnohým z takto „nahlášených“, jimž se podařilo emigrovat, ovšem později za frankismu umožnil publikovat jak v časopisech, tak později i knižně.
Velký básník a idol latinskoamerické levice, Chilan Pablo Neruda, který pobýval na počátku občanské války v Madridu a disponoval z iniciativy chilské vlády diplomatickým pasem a konzulárním bytem, zase jednou navštívil chilského diplomata Carlose Morlu Lynche, jenž zachránil během války před jistou smrtí v hlavním městě Španělska na dva tisíce lidí a po Frankově dobytí Madridu schovával i republikány. Neruda přivedl za Morlou Lynchem nějakého člověka a chtěl, aby ho ukryl. Morla Lynch mu řekl, že má na ambasádě pět set utečenců a proč ho prý Pablo Neruda neschová u sebe v konzulárním bytě. Neruda se urazil, konzulární byt zapečetil a odjel z Madridu. Po válce se pak podle Trapiella oba muži setkali v Paříži a Neruda Morlovi Lynchovi vyhrožoval, že jestli se o této historce někomu zmíní, tak ho zničí. A takových „kunderovských“ příběhů obsahuje Trapiellova kniha nespočet.

Kulka, exil, vězení

Samozřejmě, že důležitější než poukazovat na lidská selhání, je konstatovat, že pro intelektuály byla občanská válka katastrofou bez ohledu, jaká ideová stanoviska zastávali. Většině známých osobností se podařilo ze Španělska na začátku války po různých peripetiích uprchnout. Federica Garcíu Lorku zastřelili u Granady falangisté, kteří se ještě pokusili dostat od jeho rodiny výkupné. Ramira de Maeztu popravila v Madridu komunistická milice. Kromě nich ale byla zavražděna celá řada méně známých intelektuálů, básníků a novinářů. Nejčastější scénář byl buď ten, že některého spisovatele zastihla válka na území, které dobyli frankisté, nestihnul uprchnout a byl popraven, protože byl označen na liberála nebo levičáka, nebo měl zároveň nějakou lokální politickou funkci (Manuel Gómez del Valle, Manuel Ciges Aparicio, Ánxel Casal). Nebo právě naopak, zabili ho republikáni na území, které Franco nedobyl dostatečně rychle, protože byl například ze statkářské rodiny (José María Hinojosa). Velkou skupinou pak byli spisovatelé v Madridu, které „vzali na procházku“, tzn. že je komunistická nebo jiná bojůvka vyvedla z domu a zastřelila někde za městem (Alfonso R. Santamaría). Někdy na tom měli podíl jejich kolegové, jako třeba básník Rafael Alberti. Tento „hrdina protifašistického boje“ často o někom napsal krátkou denunciační glosu do madridského časopisu Modré montérky nebo jinam, a za pár dní ho našli mrtvého v příkopu, jako třeba Ramóna Martíneze de la Rivu. A drtivou většinu předválečných spisovatelů a vzdělanců, těch šťastnějších, čekala dlouhá léta exilu. Těch méně šťastných kriminálu.

Na dobré cestě

I přesto, že se politici jako je současný místopředseda vlády Pablo Iglesias z extrémně levicových Unidas Podemos snaží podsouvat v projevech svoji pokrokovou verzi dějin a vyvolávat duchy komunistických nebo jiných postav – Larga Caballera, Margaritu Noltken, Josého Díaze, je španělská společnost na dobré cestě k pochopení své nedávné minulosti. I v současné španělské diskusi, ať už se týká čehokoliv, se projevuje, že veřejný prostor již není ovládán pokrokáři a jejich výkladem dějin, tak jako se tomu dělo od osmdesátých let skoro až do současnosti. A zákon o historické paměti z doby socialistické vlády Josého Luise Rodrígeze Zapatera, který učinil tento jednostranný výklad obecně závazným, na tom nic nezmění.