Španělský nejvyšší soud dnes, 14. října 2019, udělil vysoké tresty devíti katalánským separatistickým politikům: bývalý místopředseda katalánské autonomní vlády Oriol Junqueras dostal 13 let, radní pro zahraničí Raúl Römeva 12 let, bývalá předsedkyně katalánského parlamentu Carme Forcadellová byla odsouzena na 10,5 roku odnětí svobody, a zbylá šestice bývalých funkcionářů nedopadla o moc lépe. Jen tři vyvázli s peněžitým trestem, a další v čele s bývalým premiérem Carlesem Puigdemontem jsou na útěku v Belgii, Švýcarsku a Velké Británii.

„Je vůbec možné, aby byli LP 2019 demokraticky zvolení politici v členské zemi EU odsouzeni za výkon svých mandátů na mnoho let do vězení?“ napadne nejen obyvatele České republiky, ale pravděpodobně lidi v celém civilizovaném světě. Jenže karty jsou rozdané v Barceloně jinak, než se na první pohled může zdát.

Za co byli vlastně odsouzeni?

Především, všichni katalanističtí politici byli odsouzeni nikoliv za své názory nebo výkon mandátu, ale za to, že nejprve na den 1. října 2017 uspořádali referendum o samostatnosti, které s předstihem španělský Ústavní soud označil za nelegální, resp. protiústavní. Poté, dne 27. října téhož roku vyhlásili v parlamentu nezávislé Katalánsko. Když byli vzati do vazby, začali tvrdit, že se nejednalo o vyhlášení samostatnosti, ale jen jakousi proklamaci politické vůle katalánských voličů k samostatnosti, ale soud tuto ex post interpretaci nezohlednil.

Kolik lidí v Katalánsku chce samostatnost?

Velmi důležitá je skutečnost, že počet obyvatel Katalánska, kteří se chtějí odtrhnout od Španělska, nedosahuje ani prosté nadpoloviční většiny. Pro strany, které usilují o samostatnost – tj. levicové republikány ERC, nacionalisty Junts per Catalunya a radikálně levicové nacionalisty z CUP – hlasovalo v posledních autonomních volbách „jen“ 2.079.340 občanů, což není ani 40% hlasujících. Ani prošpanělský konstitucionalistický blok stran (Ciutadans, socialisté z PSC a Lidovci) nezískal nadpoloviční většinu, ale je tu ještě hnutí Catalunya en Comú – Podem, která získala 326 360 hlasů (7,46%) a nevyslovila se jasně ani pro odtržení ani pro setrvání. Kolem milionu oprávněných voličů v Katalánsku se k urnám nedostavilo, čímž dali najevo, že je jim to jaksi jedno. Díky přepočtům hlasů na mandáty separatisté ovládli autonomní parlament, ale voličů, kteří pro ně – tedy pro samostatnost – hlasovali, není nadpoloviční většina ani zdaleka. Katalanisté přesto ve svých projevech předstírají, že vystupují jménem celého katalánského národa.

Právo na sebeurčení?

Katalanisté dobře vědí, že žádné právo na sebeurčení národů ve smyslu, že každý národ nebo etnikum vykazující rysy národa má právo na odtržení od původní země, v dokumentech OSN nikde takto definované není. Přesto se s ním na mezinárodním poli nikoliv neúspěšně ohánějí.

Zásada sebeurčení národů se podle převažujících výkladů týkala jen dekolonizovaných zemí Afriky a Asie. Zásada sebeurčení národů bývá vykládána dokonce i tak, že se jedná o sebeurčení národu či etnika uvnitř existujícího státního celku, tedy jako možnost rozvíjet své politické, kulturní a národnostní potřeby.

Katalánský stát tedy ústavní cestou vzniknout nemůže, protože Ústava připouští referendum o územní celistvosti jen na celém území Španělska, a žádná jiná norma (například mezinárodní) nad ní v této otázce nestojí. Katalánsko má rozsáhlou autonomii, autonomní policii, školství atd. „Kulturní a národnostní potřeby“ byly naopak v posledních desetiletích za vlády katalánských nacionalistů kráceny například španělským obyvatelům Barcelony a dalších měst, třeba tím, že veškeré veřejné školství mělo jako jediný vyučovací jazyk katalánštinu.

Nacionalismus?

Z hlediska legitimizace katalánské republiky je v podstatě jediným argumentem nacionalismus nebo národnostní aspirace na vlastní stát. Ty jsou například nám ve střední Evropě přinejmenším srozumitelné, ale vidět v nich samotných nějakou transcendentální hodnotu poté, co napáchaly ve 20. století, jde ztěžka. Nic jiného než nacionalismus ale jako ideový nátěr jejich „protišpanělství“ ve smyslu „samotným nám půjde všechno líp, protože Španělsko je na rozdíl od nás zaostalý, korupcí prolezlý a nemoderní stát s králem v čele“, ale moc nefunguje. Španělské království je totiž, ač se to katalanisté snaží popírat, standardní vyspělou evropskou demokracií, přičemž součástí této demokracie je i Ústava, která chrání územní celistvost, a odmítnutí drtivé většiny obyvatel Španělska zleva zprava, aby se část území odtrhnula.

Kostlivci ve skříni

Historické křivdy jsou samozřejmě složitou kapitolou, ale když vezmeme například éru Franciska Franka, který národnostní projevy Katalánců silou potlačoval včetně zákazu katalánštiny v úředním styku, tak ani tady nedopadli Katalánci o moc hůř než ostatní obyvatelé Španělska. Tak například Andalusané nebo obyvatelé regionů, které Franco dobyl na začátku občanské války, dopadli mnohem hůře, co se počtu civilních obětí, poprav a věznění, týká, než Katalánci, kam došla Frankova vojska až v závěru války.

A v neposlední řadě jsou tu peníze. Katalánsko je nejúspěšnějším regionem Španělského království. Na druhou stranu ale bohatství Katalánska plyne i z toho, že v Barceloně sídlí mnoho obchodních společností a bank, které mají celostátní, někdy i globální, působnost, a do Barcelony umístily svoji centrálu. Možná by pomohl i tzv. fiskální pakt, který by zvýhodnil obyvatele Katalánska před ostatními autonomními společenstvími, co se týká odvodů do centrálního rozpočtu, resp. ovlivnil, kolik peněz se pak vrátí zpět. Ten se katalánským reprezentantům nepodařilo před říjnem 2017 s vládou Mariana Rajoye, například na rozdíl do Basků, vyjednat. Na druhou stranu bylo ale soukolí nacionalismu a separatismu natolik rozjeté, že si lze těžko představit, že by se katalanisté spokojili s fiskálním paktem a nepracovali nadále na odtržení.

Co dál?

Španělská vláda Mariana Rajoye udělala velkou chybu, že s katalanisty před osudným rokem 2017 nejednala a nesnažila se situaci řešit. Od roku 2017 je společnost v Katalánsku nesmiřitelně rozdělená na separatistický a prošpanělský tábor, návrat do poměrů před referendem bude obtížný. Samozřejmě je tu i lidský rozměr. Nikomu bych nepřál za prosazování politického programu – byť sebeblbějšího, v evidentním rozporu s Ústavou a plného manipulací – třináct let vězení. Situace v Katalánsku byla ale již tak vážná, že po událostech v roce 2017 musel soud zakročit. Nakonec ihned po vynesení rozsudku se začalo hovořit o tom, že politici mohou skončit ve speciálním vězeňském režimu, kdy budou docházet do nápravného zařízení jen ve všední dny, etc. Když se situace alespoň navrátí před rok 2017, není vyloučené, že se začne jednat o amnestii.

Další vývoj je ale i nadále dost nepředvídatelný. Na soužití katalánské a španělské kultury, jazyka, identity atd., můžeme tomu říkat i „národa“, uvnitř jednoho státu a politická vyjednávání o mantinelech tohoto soužití, ale vidím spíš pozitiva, jako jsem je viděl před lety, kdy situace nebyla tak vyhrocená. Na katalánském nacionalismu a rozdělování společnosti naopak žádná pozitiva najít neumím.