Morálka nebo normálka

Foto Kawaii Baby Lon.

Do slovníků českého humanitního myšlení se dere nový směr, tzv. pozdní normalismus. Dal by se definovat jako „přehnaná vázanost na tzv. ‚normálku‘ (slovo s nejasným obsahem užívané mládeží v osmdesátých letech); tendence dávat přednost ‚normálce‘ před jakýmkoliv obsahem“. Tolik k definici. Pro jazykovědce: ač by se mohlo zdát, že slovo „normálka“ se podobá ruskému výrazu „normaljno“, které v odpovědi na otázku „jak se máš“ může znamenat skvěle i na hovno, není to tak. „Normálka“ je nic a zároveň všechno, hlavně když to poslouží ke zmatení obsahu, obecné lidské zkušenosti a zdravého rozumu, které pozdní normalisté neuznávají.

Skvělou ukázkou „normálky“ je složitý spor o to, jestli má být Andrej Babiš ministrem, když nemá z důvodů vázacího aktu s StB lustrační osvědčení, ačkoliv by je jako ministr mít měl.

Tak například Jiří Pehe ve své geniální studii České lustrační pokrytectví připouští, že „Babiš byl v nejhorším případě informátorem pozdně normalizační ekonomické rozvědky“, ale zároveň říká, že „je směšné, když část politické třídy s klidem přijímá, že je údajný bývalý spolupracovník StB ‚jen‘ vlivným miliardářem a mediálním magnátem, ale protestuje, když má být ministrem.

Lustrace jsou podle Peheho „falešný nástroj morálního vyvinění, protože kolektivně potrestal jednu společenskou skupinu coby hlavního viníka z dob bývalého režimu“. Normálka? Normálka!

Jen bych si dovolil pár obecných poznámek. Když se náhle zhroutí nedemokratický režim, mají to donašeči nejtěžší bez ohledu na to, jestli donášeli rádi nebo pod tlakem. Lidé s nimi často zatočí rychleji a krutěji než s ministry, katy a profesionálními fízly. V naší civilizované zemi se to vyřešilo po listopadové revoluci tak, že donašeči, tedy spolupracovníci StB, byli nejen ochráněni, ale byla jim dána skvělá možnost využít svých konexí a za krytí některých politiků pohádkově zbohatnout. I skalní odpůrci bývalé moci se shodli, že zabránit estébákům v podnikání a získání ekonomických pozic prostě nelze. Tak se zrodil Babiš. Lustrační legislativa pak byla tím „revolučním“ minimem, které řeklo: berte si, co chcete, ale ministry etc. být nemůžete, to už by bylo moc. Babiš si ale myslí, že má na účast ve vládě právo. Robí to prece pre tůto republiku.

Naštěstí ale není Pehe v pozdně normalistním myšlení osamocen. Tak například právní teoretik a děkan PF UK Aleš Gerloch vydal (podle Bělobrádka) stanovisko, že „pokud nebude mít (Babiš) pod sebou ministerstvo a bude např. vicepremiérem, tak lustrační osvědčení není problém“. Nižší funkci nemůže, vyšší ano. Když se chce, všechno jde. Normálka!

Komunisté pak chtějí lustrace zrušit v rámci antidiskriminační legislativy. KDU-ČSL nechce, ale s Babišem do vlády chce. Nejlepší by bylo přijmout Lex Babiš s jedinou větou: „Ministři lustrační osvědčení potřebují, ale Andrej ne.“ Zabránilo by se tak dalším ministerským kandidaturám z řad agentů StB a voliči ANO by konečně viděli, že pravidla jsou jen pro někoho.

Stanislav Škoda

Babylon 4/XXII, 29. listopadu 2013