Emeritní španělský král Juan Carlos I. opustil před pár dny možná natrvalo Španělsko. Neutíká před justicí ani neemigruje, jak někteří tvrdí, ale odjíždí dobrovolně ze své země, aby svému synovi Felipemu VI. ulehčil situaci poté, kdy se na veřejnost dostaly informace o jeho dvanáct let starých ne úplně průhledných finančních transakcích. Útoky na Juana Carlose I. a na monarchii jako takovou z tábora krajní levice, která je ovšem součástí koaliční vlády, a z nacionalistických uskupení nebyly velkým překvapením. Možná jen zaskočili otrlého jedince až neuvěřitelnou hloupostí.

V hrubých rysech šlo o to, že švýcarský prokurátor Yves Bartossa odhalil nedávno víceméně náhodou existenci dvou nadací a účtů, jejichž beneficientem měl být Juan Carlos a po jeho smrti Felipe VI. Současný král Felipe VI. již na začátku července, ihned poté, co se o účtech dozvěděl, zbavil emeritního krále, svého otce, apanáže 200.000 Eur ročně, což je zhruba plat vyššího španělského korporátního manažera, a také se Felipe VI. vzdal za sebe a svoji rodinu veškerých benefitů, které by mohly z těchto fondů či účtů pocházet. Následně pak v tichosti vyjednal odchod svého otce ze Španělska. Kde se Juan Carlos I. nachází, není dosud (k 7. 8. 2020) známo.

Aféra především ukazuje na hlasité kritiky z řad mladých vysoce postavených politických fracků, absolventů humanitních oborů na španělských veřejných universitách, mladé krve španělské politiky, kteří žijí a přemýšlejí vytrženi z jakéhokoliv historického, kulturního a myšlenkového kontextu. Horší ale je, že monarchie se stává příliš složitým myšlenkovým konstruktem pro celou mladou generaci Španělů.

Osmatřicetiletý Gabriel Rufián, bezchybný prototyp politického fracka, a mluvčí Katalánské republikánské levice ve Španělském kongresu, zcela mimo jakýkoliv historický kontext pronesl, že Bourboni takhle utíkali vždycky, a navrhl, aby policie králi zabavila pas. Dodal, že dobrá zpráva pro Španělsko je, že je tu o jednoho zloděje méně, špatná, že nepůjde sedět, ale že skončí na nějaké haciendě na pláži v Dominikánské republice.

Místopředseda vlády za koaliční španělské Unidas Podemos, dvaačtyřicetiletý Pablo Iglesias, opět zvedl kartu referenda o zrušení monarchie a následně prohlásil, že jeho strana „má právo vědět, kde je král“. Útoky katalánských independentistů na krále a monarchii jako ústavní zřízení nepřekvapí, u místopředsedy španělské vlády Iglesiase, je to už trochu jiné kafe.

Místopředseda katalánské autonomní vlády, osmatřicetiletý Pere Aragonés, prohlásil se zcela vážnou tváří v televizi, že „monarchie je zkorumpovaná už ze své definice, a nedemokratická taktéž“. Pak napsal s odkazem na katalanistické politiky, kteří po neúspěšném vyhlášení samostatnosti v říjnu 2017 utekli do zahraničí, že „někteří museli utéct, protože jsou demokraté, jiní prchají, protože jsou korupčníci. (Král) Felipe VI. je ode dneška ještě více komplicem temného odkazu svého otce.“

Odkaz Juana Carlose I. ale zcela bezkonkurenčně spočívá v tom, že vyvedl Španělsko z éry frankismu a pomohl zavedení pluralitní demokracie, přičemž žádný ze západoevropských monarchů, jeho současníků, neměl v době poválečné tak tvrdý osud jako měl právě on.

V roce 1948, když bylo Juanu Carlosovi deset let, vyjednal Francisco Franco s pretendentem španělského trůnu Juanem Bourbonským, žijícím s rodinou v italském exilu, že pošle svého syna do Španělska. Bylo to součástí složitého manévru, kdy Franco chtěl obnovit monarchii, ale nechtěl, aby se španělským králem stal legitimní dědic koruny Juan Bourbonský. Navrhl tehdy, že by se králem mohl stát Juan Carlos, Juanův nejstarší syn. Rodina ho ale měla poslat na výchovu do Španělska s tím, že mladičký Juan Carlos bude za ní pravidelně jezdit. Z desetiletého prince se stalo ovšem Frankovo rukojmí, a od své rodiny byl prakticky odříznut. V Madridu žil Juan Carlos v izolaci, opovrhován jak skalními frankisty, tak nefrankistickou vrstvou společnosti. Když dospěl, vodil ho Franko na oficiální akty, kde ho nechal potupně postávat a čekat jako tichý stín.

Mnoho Španělů si tehdy myslelo, že je budoucí král slabomyslný, v lepším případě nízké inteligence. „Musel jsem dvacet let hrát idiota, což je dost náročné,“ svěřil se Juan Carlos I. o mnoho let později Santiagovi Carrillovi, někdejšímu předsedovi Komunistické strany Španělska, který se nakonec stal z politického odpůrce královým přítelem.

Že je nový král nízké inteligence a snadno manipulovatelný si mysleli pochopitelně i vysoce postavení frankisté. Juan Carlos I. ale po Frankově smrti vstoupil do politického zápasu velmi rozhodně. Nejmenoval premiérem kandidáta frankistů Manuela Fragu, ale Adolfa Suáreze, který také sice zahájil politickou kariéru ve frankistických strukturách, byl ale odhodlán přivést Španělsko k demokracii. Králova hvězdná hodina pak přišla, když část armády v únoru roku 1981 zahájila vojenský převrat namířený právě proti Suárezovi a jeho reformám (o tom viz skvělá kniha Javiera Cercase Anatomie jednoho okamžiku, česky nakl. Prostor). Juan Carlos I. tehdy, ne úplně bez osobního rizika -̶̶  Kongres byl obsazen vzbouřenými civilními gardisty a v ulicích Valencie byly tanky -̶̶ , puči svým rázným jednáním zabránil, nebo přinejmenším měl obrovský podíl na tom, že puč ztroskotal.

V následujících letech odvedl velký kus práce při modernizaci a demokratizaci Španělska. Někdejší předseda Španělské socialistické dělnické strany (PSOE) Alfredo Pérez Rubalcaba o emeritním králi v roce 2019 prohlásil: „Juan Carlos I. je velmi bezprostřední člověk, v jeho společnosti se cítíte dobře. To je v případě krále důležité. Za druhé, je chytrý a leccos vydrží. A že toho špatného prožil dost. Vzpomeňme jen na to, jak přijel jako dítě do Španělska. (…) A za třetí, má odvahu.“ Juan Carlos I. vždycky politickou scénu spojoval, měl přátelské vztahy možná víc se socialistickými premiéry a vysokými politiky (Felipem Gonzálezem a Alfredem Pérezem Rubalcabou) než s pravicovými lidovci (José Maríou Aznarem a Marianem Rajoyem). Proto se také vládní PSOE vyjadřuje k otázce odkazu Juna Carlose I. ve velmi pozitivním duchu a naprosto odmítá debatu o změně uspořádání. Ve své době se Juan Carlos I. těšil i jistému respektu mezi starší generací katalánských nacionalistických politiků.

Pověst krále, který společnosti tolik pomohl na cestě k demokracii, dostala první ránu až v roce 2012, když v době vrcholící ekonomické krize jel Juan Carlos I. lovit do Botswany slony, nadto se svojí do té doby veřejně neznámou milou Corinnou Larssen. Téměř pětasedmdesátiletý král se za to ovšem lidu veřejně omluvil. V roce 2014 abdikoval ze zdravotních důvodů a předal královskou korunu svému synovi Felipemu VI.

Současný králův finanční skandál vyvolala především podezřelá transakce, kdy v roce 2008 byla na účet jedné z nadací převedena ze Saúdské Arábie obrovská částka 100 milionů dolarů, které později sám král převedl na další účet, tentokrát své milé Corinny Larssen. Média a někteří politici spekulují, že tyto peníze mohou nějak souviset s výstavbou vysokorychlostní železnice AVE (španělská obdoba francouzské TGV) do Mekky, resp. že to byly peníze za královy blíže nespecifikované služby. To vše jsou ale zatím jen dohady, bez logického základu. Proč by Saúdové platili králi za to, že si objednají u španělského konsorcia výstavbu železnice?

Nový král Felipe VI. vsadil na naprosto korektní politický styl, snaží být naprosto příkladným a bezchybným, což se mu i daří. Je to takový Mirek Dušín mezi monarchy. Přerušil kontakt s vlastní sestrou Infantkou Cristinou, když byl její manžel Iñaki Urdangarin obviněn a posléze odsouzen za vytunelování nadací na Baleárských ostrovech. Celé je to známé jako kauza Nóos. Felipe VI. se až úzkostlivě drží ústavního rámce, který mu svěřuje především reprezentativní funkci, vždy dbá na to, aby jeho vyjádření i akty byly zcela v souladu s politikou vlády, jejíž rozhodnutí ctí, ať jsou u moci lidovci či socialisté. Zatím neměl žádný skandál a sledovat ve španělské televizi speciální zpravodajství věnované králi je na rozdíl od klasických zpráv z politiky vlastně trochu nuda, a tak to má přesně být. Řečeno s Davidem Bartoněm: Vím, že je to laciné, ale Felipe VI. je dokonalou antitezí Zemana, Klause a možná i těch, co přijdou po nich.

Útoky na monarchii i Juana Carlose I. brzy pominou. Je ale těžké odhadnout, kam se s novou generací posune debata o politickém uspořádání.