Ač národ pohanů, neznabohů a nevěrců, přesto lidu pracovitého a mírumilovného obývající ve střední Evropě kotlinu okolo fotbalového dolíčku, národ bez vyznání, navzdory biblickému záznamu, který nebere vážně, je stíhán morovými ranami.

Jedna z prvních ran byl zásah vedený americkými imperialisty do mladičkého socialistického zemědělství malým broučkem zvaným mandelinka bramborová. Určitě ho shodili nad Československem z letadel s úmyslem poškodit čerstvě vzniklé, slibně rozvíjející se kolektivní hospodářství. Protože tam, jako dnes i zde, je reklama všudypřítomná, vybavili broučka křidýlky s pruhy připomínajícími americkou vlajku, aby národ věděl, odkud dodané zboží pochází a kde jej může v případě potřeby doobjednat. Školou povinné děti na předepsaných dobrovolných brigádách musely soutěžit, které z nich jich nasbírá nejvíce. A tak se kolektivní zemědělství podlému nájezdu agresorů úspěšně ubránilo.

Nechci rozebírat nákazu středověkého moru, anebo epidemii mylně nazvanou „španělská chřipka“. Ten výčet současných a před krátkou dobou minulých „trablů“ je nad jakoukoliv fantazii dlouhý, více než přesvědčivý a ve své účinnosti často nadále virulentní. Chci se zabývat jen nákazami moderny a postmoderny nedávné minulosti a současnosti, ale nejen jimi.

Z ústně předávané historie vím, že můj otec se pustil do lítého boje, zatím ne jako veterinář proti infekci, protože tento jev se ještě jmenoval jinak než epidemie anebo pandemie, ale jako jednoroční dobrovolník, poručík c. a k. armády v první světové válce proti Dohodě. Válku přežil bez zranění a španělskou chřipku také. Do druhé světové války, po té první – prohrané, už jen ozbrojil a záhy rychle odzbrojil, čímž ukončil svá vojenská tažení. Poté byl plně involvován do veterinární praxe, a od té doby mé první vzpomínky na rozsáhlé infekce domácích zvířat a jiné morové rány stíhající český národ.

Začalo to agresivní a velmi nakažlivou červenkou vepřů. Pamatuji, že vakcína byla vytvořena záhy a obranou se stalo očkování. Protože chovy byly početné, otec jako solitérní představitel  této „one man show“ práci nestíhal, požádal o výpomoc svého kolegu, s kterým udržoval přátelské vztahy již od študií na vysoké škole. Samozřejmě za odplatu. Jenže ten časem avansoval na brigádního generála, a protože se právě neúčastnil dění na nějakém bojišti, za co by dostal k platu diety nebo dokonce odměny, přijal nabídku mého otce proočkovat stáda prasat jako melouch a vylepšit si tím rodinný rozpočet. Kontrast celého dění spočíval v tom, že jej přivezl šofér na tatře osmičce ministerstva obrany. Vystoupil z ní v generálské uniformě, vyleštěných holínkách, a takto oděn s přehozeným bílým pláštěm vstoupil mezi rozdováděná prasata, aby je opatřil ochrannou látkou. Když pak přišel na večeři, působil velmi opotřebovaně a byl mírně cítit prasečím chlívem. Za pomoci i jeho zásahu byla tak červenka vepřů v našem okresu přemožena. Bylo to před rokem 1948.

Když přišel na řadu slepičí mor, situace byla podstatně jednodušší. Prostě se ten chov bez varování a za plačků majitelů vymlátil a odvezl do kafilérie.

Mezi tím jsem sám při svých pozorováních v terénu onemocněl zápalem mozkových blan, kteréžto následky mnou překonané diagnózy jste už po přečtení prvních řádků mého textu, nemohli přehlédnout.

Kulhavka – slintavka byla dalším neštěstím seslaným znepřáteleným bohem. Krávy začaly nejdříve slintat a potom kulhat, mohlo ale tomu být i naopak. Na pořadí ani tolik nezáleží, důležitá byla opatření. Přístup do chlévů, pokud ještě nebyly zasaženy, byl umožněn jen přes vaničky naplněnými dezinfekčním prostředkem a dokonce vjezdy do zemědělských dvorů byly zabezpečeny podobným zařízením. Nechám vás hádat, jak boj se slintavkou – kulhavkou, anebo kulhavkou – slintavkou skončil. Samozřejmě odborně, hlavně pak radikálně.

Červenka, slepičí mor, kulhavka – slintavka byla zažehnána a na obzoru se rýsoval další problém. Nákaza šílených krav. A zde svědomití čeští zemědělci budující socialistické hospodářství sledovali klíčovou dírkou v železné oponě, co že jim to imperialisté chtějí poslat. Neposlali nic, svědomití hospodáři přesto zůstali vyděšení a ostražití, avšak angličtí farmáři, kde nákaza vznikla, si museli klást otázku, co že jim to jejich kapitalismus nadělil. Opět měly kafilérie na několik měsíců mnoho práce, a tím věc vyšuměla. Steaky přestaly být na dlouhou dobu oblíbeným gurmánským zážitkem.

V další MR (morové ráně) stejná nemoc dostala jiný název. Jednalo se opět o slepičí mor, alespoň se to tak chovalo, název byl ptačí chřipka. Bylo to přeci jen něco jiného. Při jarním příletu vlašťovek bylo nápadné, že téměř všem kapalo ze zobáku. Majitelé chovů opeřenců je překotně zaháněli do kurníků a hal, ale nebylo to nic platné. Všiml jsem si, že to na zahradě dostali i kosi, a pak to šlo vše ráz na ráz – ptačí chřipka vypukla v plné síle. Ať se jednalo o chovy, nebo o jednotlivce, všichni skončili jako obvykle v zkušeností ověřené kafilérii. Zatím stále jen epidemie, nikoliv pandemie.

V očekávání další morové rány nastalo léto. A protože příroda je rafinovaná a nevyzpytatelná, přišel úder z nepředpokládané strany. Sinice. Koupat se lidé mohli snad už jen ve vlastní vaně, která byla z pohledu hygieniků méně nebezpečná než všechny možné příležitosti v přírodních vodních nádržích. Ze šlamastyky pomohli Rakušané, kteří sice doma nemuseli podobný problém řešit, ale přesto se jím zabývali. Přijeli s člunkem a něco tajemného vypouštěli na hladinu se slovy: Máte to tak zasviněné, že to musíte opakovat častěji. Zda k tomu došlo, nemám informaci. Dlouho bylo sucho, čímž v nízké hladině vody houstly sinice a kůrovec zase na suchu.

Tentokrát udeřila morová rána v podobě škůdce – brouka, který ničí národní monokultury jehličnatých lesů. Není to náhoda, smrk a jedle je rychle rostoucí dřevina s velkou potřebou vody. Té je v poslední době nedostatek. Samozřejmě pro kůrovce ve vzniklé situaci ideální prostředí vhodné na útok. Zde se ovšem kafilérie jako sofistikované řešení nastalého problému nenabízí. Bylo zábavné pozorovat reakce kompetentních pánů ouřadů na vzniklou situaci. Každý měl nějaký ucelený, avšak v bratru nepotřebný názor a řešení nikde. A tak si brouček dále pochutnává na zdrojích rozpočtových příjmů a ouřadové si zacpávají uši, aby neslyšeli, jak brouček při tom chrumkání lukrativní dřeviny navíc ještě mlaská.

Pro zpestření programu morových ran se na scéně objevil nosič nebezpečné pandemie, která se zatím nachází ve stadiu epidemie. Divoké prase bradavičnaté, anebo bradavičné?, nosič a úspěšný distributor prasečího moru. V pravěku byl tento tvor používán na přeorání zemědělské půdy, od čehož bylo záhy upuštěno, protože divoké prase je sice vychcané, ale zároveň neskonale blbé. Oralo si, kdy se mu zachtělo. Stalo se mu to neblahým návykem skoro jako droga a proto oře dodnes a hlavně tam, kde to není potřeba. Na hledání lanýžů nepoužitelné, protože úlovek sežralo vždy samo a nikdy nebylo ochotno se se závodčím podělit. Prasata jsou jako všechna divoká zvěř přemnožená, a proto byl povolen odstřel. Na to, aby zmizel vyvolavatel prasečího moru, musela by zmizet divoká prasata, která svou existencí nakazí prasata domácí. Čímž jsme opět u osvědčené kafilérie.

Myší a hlavně krys bylo v korunních zemích vždy dostatek, avšak přemnožení hraboše polního je opravdovou hrozbou. Nebezpečí, že se v dohledné době národ bude muset dělit o potravu ještě i s ním, jej naplňuje oprávněným pocitem strachu. Obrazně řečeno: sedět u jednoho talíře s tisíci, miliony hrabošů polních je pro něj neradostnou vidinou budoucnosti.

A zpět do vody. V nedalekém rybníku jsem nedávno viděl svíjet se bolestí kapry. Odborníci tvrdí, že je to herpes. Podle symptomů se zřejmě jednalo o pásový opar, takže jsem se chování kaprů přestal divit. Vím jen z doslechu, že je to velmi bolestivé.

Toto vše až doposud se více méně týkalo národního koloritu, zatím jen na téma pouhé epidemie. Nyní ale jde do tuhého, říkají tomu covid 19 na celém světě, a že prý to není epidemie, ale pandemie. Našel jsem v slovníku cizích slov rozdíl mezi těmito dvěma pojmy a čtu: epidemie je hromadný výskyt infekčního onemocnění prostorově omezeného, pandemie je to samé, jen bez prostorového omezení. No řekněte, jak by mohla kvalitní infekce, jako je coronavirus, a která se týká celého světa, Čechy obejít, když ty na sebe přitáhly i pásový opar kaprů, o kterém jinde nemají tušení?

Babylon č. 4.XXIX