Dne 23. září 1938 spustila firma Westinghouse v New Yorku hluboko do země časovou schránku (kapsli, v originále time capsule), která se otevře až v roce 6939. Šlo o akci související se Světovou výstavou, jež se pak v New Yorku pod heslem „Úsvit nového dne“ konala od dubna 1939 do října 1940 (firma Westinghouse tam měla nad zapuštěnou kapslí pavilon). Cílem bylo podat zprávu o životě dvacátého století lidem za 5000 let – proto se otevření kapsle, 2,3 metrů dlouhého zašpičatělého kovového doutníku o průměru 22 centimetrů, naplánovalo až na rok 6939.

Schránka obsahuje řadu věcí, které by měly poskytnout věrný obraz civilizace první poloviny dvacátého století, včetně předmětů běžné spotřeby (například hračkovou panenku, jednodolarovou bankovku, holicí strojek Gillette, módní dámský klobouk či krabičku cigaret značky Camel). Ale též – poněkud elitářské – poselství Alberta Einsteina, kde geniální fyzik mj. píše: „Trpíme touhou mít všechno. Lidé žijící v různých městech se zabíjejí v nepravidelných časových intervalech, proto každý, kdo pomyslí na budoucnost, žije ve strachu a hrůze. Inteligence a charakter mas je nesrovnatelně nižší, než inteligence a charakter několika jedinců, kteří pro společnost vytvářejí hodnotné věci. Věřím tomu, že tento vzkaz budete číst s hrdostí a oprávněnou nadřazeností.“ O Einsteinovi se traduje, že byl z řady ohledů trochu podivín. Třeba nenosil ponožky. Jeho prohlášení by tudíž znělo méně nabubřele, kdyby alespoň dodal: „a bez fuseklí“.

Jeho kolega, americký fyzik Robert Andrews Millikan, jenž v roce 1923 obdržel Nobelovu cenu za fyziku, primárně za výzkum elementárního elektrického náboje a fotoelektrického jevu, svěřil kapsli následující úzkostné proroctví: „V tuto chvíli, 22. srpna 1938, jsou principy reprezentativní vlády založené na hlasování ve volbách, které představují vlády Francie a anglosaských a skandinávských zemí, ve smrtelném konfliktu s principy despotismu, jenž ještě před dvěma staletími ovládal osud člověka napříč skoro celou zaznamenanou historií. Pokud racionální, vědecké, progresivní principy v tomto boji zvítězí, pak se před lidstvem otevírá perspektiva mírového zlatého věku. Pokud ale budou nyní i v budoucnu triumfovat zpátečnické principy despotismu, příští historie lidstva pouze opět zopakuje smutný příběh války a útlaku.“

Celkový duch výstavy se však nesl na vlně optimismu, radostný „úsvit nového dne“ se měl opírat o technický pokrok, předváděný v pavilonech různých zemí i velkých korporací měrou vrchovatou. Výstavišti dominoval objekt „Trylon a Perisféra“: Trylon byl skoro 200 metrů vysoký jehlan, Perisféra mohutná koule o průměru skoro pětapadesáti metrů. Uvnitř ní mohli návštěvníci shlédnout dioráma Democracity, vizi ekologického města budoucnosti, v němž se moderní výstavba a infrastruktura mísily se zelení rozlehlých parků.

Nicméně na vrata dějin už začínala pomalu bušit světová válka. Československo mělo na výstavě pavilon, avšak pro druhou sezónu výstavy, pro rok 1940, zůstal, podobě jako polský, uzavřen. Polská expozice obsahovala i velkou jezdeckou sochu krále Vladislava II. Jagellonského, jenž drží nad hlavou dva zkřížené meče. Ocitla se pak v newyorském Central parku, kde setrvala dodnes. Ale proč ne, vítěz od Grunwaldu na koni přece není žádný Koněv.

Despotismus, jehož se tolik obával fyzik Millikan, však nešlo přehlédnout ani na newyorské světové výstavě, dokonce tam získal hlavní cenu, kterou konkrétně obdržel Alexej Duškin za stanici moskevského metra Majakovskaja, jejíž replika v rozměru jedna ku jedné se předváděla v sovětském pavilonu. Ve středním prostoru stanice je na stropě umístěno 25 mozaik ve stylu socialistického realismu, tematicky pojatých jako „24 hodin sovětského nebe“.

Kapsle od Westinghouse se otevře až za 4920 let. Dlouholetý spolupracovník redakce Babylonu Jogín Mokšanand alias ing. Jan Müller o sobě tvrdí, že bude žít 1000 let. Ani on se tedy jejího otevření nedočká. Ledaže, jak také občas říká, by byl úplně nesmrtelný. Ale ono vlastně není čeho litovat, poněvadž my víme, co v té kapsli je. Překvapení to má být pro lidi roku 6939.

Můžeme si proto stručně porovnat dnešek a svět roku 1939 či též dnešek a svět světové výstavy roku 1939. Jejím leitmotivem se stal technický pokrok a víra v jeho až spásonosnou roli, ve vítězství vědy a chladného rozumu. Stačilo se ale vyšplhat na špičku Trylonu a rozhlédnout se po reálném světě kolem sebe, aby se dala jasně spatřit bouře, která vystavené iluze snadno rozmetá.

Po pádu komunismu se rovněž mohlo (dlouho) zdát, že úsvit nového dne nabízí hezky zařízený park liberální demokracie a jako hodinky šlapající tržní ekonomiky, to, co Francis Fukuyama nazval koncem dějin. Žádný konec dějin ale evidentně nebude, liberální demokracie dostává docela na frak i v samotné Americe, jež si zvolila do čela obyčejného namachrovaného hulváta. O slovo se derou nové mocnosti a síly, které vyznávají jiné než západní žebříčky hodnot. Věda a technika již také neplní roli zástupného sekulárního náboženství, ostatně, je už dávno zřejmé, že každý vědeckotechnický líc má též svůj děsivý rub. Provoz technické civilizace přináší lidstvu přímo sebedestruktivní dopady na životní prostředí. Svět se tak opět ocitl na prahu roku 1939, přičemž rozhodně nelze říci, že by na to Češi byli mentálně, ba duchovně připraveni.

Původně vyšlo v tištěném vydání Babylonu, č. 3, roč. 28, 14. 10. 2019, s. 3.