V pondělí večer jsem dodělal Babylon, což je práce pro vraha, odeslal data do tiskárny, ještě v noci jsem byl vyzvednout čerstvé výtisky a druhý den jsem vyrazil ke Skalákovi na mlejn trochu si odfrknout, zbavit se pitomin, co se člověku v hlavě hromadí, a uvolnit tak místo pro nové, a tak pořád dokola, odnikud nikam, na hovno, na nic, za což může Adam a Eva, že nežijeme v ráji, ale v blázinci. Na mlejně probíhal závěrečný den Magorova Vydří, během večera jsem se stihnul spráskat jako kůň, pozurážet – z legrace – kamarády (kamarádi jsou – na rozdíl od idiotů – od toho) a ve vší slušnosti usnout na stole.

Výstava

Ještě před zaslouženým odpočinkem jsem na doporučení Jirky Chmela navštívil výstavu Míly Doleželové v Městské galerii Hasičský dům na náměstí v Telči. Její jméno jsem sice už v minulosti někdy v nějaké souvislosti zaznamenal, její práce jsem ale viděl poprvé a musím říct, že mě na první pohled ohromily. Jako kdyby z telčského náměstí, z pětitisícového českého městečka na Vysočině se vším, co to obnáší, s jeho zaražeností ve středoevropském prostoru, vykolíkovaném Musilem, Kafkou, Haškem, se bez jakéhokoli varování rovnými nohama ocitl v zcela jiné dimensi, jiné kultuře – v kapli zemědělské university v Chapingo, jejíž stěny vymaloval Diego Rivera, nebo mezi Orozcovými freskami v nikách arkád Národní přípravné školy v Mexico City, kde jsem byl před lety. Taková míra čisté, nevykalkulované, prožité exprese se nevidí ve studených středoevropských vodách dvourozměrného, jednou provždy daného, osudového světa Ladových krajin rusalek a vodníků, kde se emoce, jak se sluší a patří, tetelí s dušičkami pod pokličkou v hrnečku a člověk by přísahal, že ta plátna má na svědomí nějaký latinskoamerický temperament. Jak se něco podobného v Česku přihodilo?

Morové znamení

Doleželová se skutečně, jak jsem se dočetl v katalogu z výstavy, který letos vydala brněnská Masarykova universita (z něj pochází všechny níže uvedené informace o životě MD), inspirovala při své práci mimo jiné mexickými muralisty. To byl ale jen podnět – rozhodující byl život sám, to, co Doleželová sama prožila, zažila, jak sama žila, vnímala.

Vyrůstala na periferii periferie, v nuzných poměrech na okraji společnosti v Prostějově, matka byla příležitostná švadlena, otec alkoholik, a Doleželová byla od mala konfrontována s chudobou a ponížením. „Byli jsme tím poznamenáni jako morem. Bylo nemožné uniknout ze stigmat chudoby. Špatně obutá nebo bosá neměla jsem jiné kamarády než Cikány,“ vzpomínala později Doleželová na své dětství a dospívání a na otázku, která osobnost české kultury na ni měla největší vliv, bez váhání odpověděla – Wolker: „Byl mí blízký životem, cítěním, svou filosofií. Malovala jsem tehdy wolkerovské motivy: úděl chudáků, výjevy z městské periferie, proletářské milence.“

Od sociálních motivů pak byl už jen krok k jejímu celoživotnímu tématu – k Romům, jakoby právě ze sociální bídy a mizérie, smíšené s rasovými předsudky většinové společnosti, s předurčením, z kterého se nelze vymanit, vycházelo souznění či blízkost maleb Doleželové s mexickými muralisty. Doleželové příklon k uraženým a poníženým proti bílé palácové společnosti, která relativně slušné sociální zajištění vyměnila za konformitu – nejen tu politickou, ale i či především tu kulturní a která si pak svou frustraci hojila, dodnes hojí, na těch nejzranitelnějších.

V roce 1966 řekla Doleželová ke své tvorbě francouzské novinářce Yvette Le Floch, která tehdy žila v Praze: „U kořene je zloba, nesmiřitelná nenávist za toto období mého zkorodovaného dětství, zůstává stupidita a šerednost ‚bílých‘ měšťáků z mého města oproti ‚bohémům‘ a žebrákům z předměstí, kteří byli mým útočištěm. Rozhodla jsem se ukázat jejich hloupost, hloupost těch, kteří ještě dnes ve světě procházejí jako nevidomí před krásou lidí barev.“

Romové

Lidé barev byli Romové a z původně sociální blízkosti se stala blízkost kulturní, duchovní, obecně lidská. Bezprostředním podnětem k celoživotnímu malování Romů se na konci studií Doležalové na Akademii výtvarných umění stal její pobyt v roce 1949 v rámci školní brigády v L´ubietové na Banskobystricku, kde žilo mnoho Romů, jejichž prostředí ji „strhovalo a přitahovalo“. V roce 1954 se Doleželová účastnila etnografické výpravy na východní Slovensko, která měla dokumentovat život v tamních romských osadách, což byl první počin toho druhu v Československu. A všude Doleželová kreslila Romy. Začala se učit romsky, jezdila do východoslovenských romských osad a na Sokolovké v pražském Karlíně, kde měla od roku 1955 v malé garsonce ateliér, se stala kmotrou řady dětí romských rodin z okolí.

Ani po vysoké škole se její sociální situace nijak nezlepšila. V roce 1956 se vdala za Jiřího Mareše, který byl rovněž výtvarník (jeho práce jsou součástí telčské výstavy), a počátkem 60. let se manželé rozhodli opustit Prahu. Žili v malém domku o dvou místnostech na Jihlavsku, kde nebyla elektřina, a pro vodu museli chodit do studánky. Oba umělci, absolventi AVU, žili tak, jak si to v dnešní zpovykané době sotva kdo umí představit – pokud to šlo, nakupovali na „sekyru“, a když za svá díla utržili nějaké peníze, zaplatili dluhy, nakoupili trochu jídla, cigarety, rum a hlavně papíry a barvy. Dlouhé měsíce žili o chlebu a o vodě, v létě se živili lesními plody a sběrem houb, trhali švestky a jablka v opuštěných sadech na Jihlavsku, pokoušeli se lovit ryby a v nouzi nejvyšší i krást slepice.

Musím malovat

Pro svou tvůrčí svobodu a autentičnost nemohly obrazy Doleželové jít pochopitelně pod fousy režimu a jeho socialistickému realismu, který byl všechno jiný, jen ne realismus – a na prvním místě právě ten dobový, „socialistický“. Když měla Doleželová v březnu 1960 ve foyer divadla na Vinohradech jednu ze svých prvních výstav s prostým názvem Cigáni, na které vystavila šestatřicet pláten převážně s romskou tematikou, vypracovali úředníci z aparátu ÚV KSČ posudek, ve kterém stojí:

„Její cikáni jsou lidé utýraní, tupí, zoufale beznadějní. Je nepochopitelné, že tato plátna vytvořil zcela mladý člověk, a to v současné době, kdy pro život československého cikána je charakteristická činorodá práce s ostatním lidem pro socialistickou budoucnost a tolik bohatství a radosti jako nikdy předtím…“ Komunismus byl mimo jiné, či především obludně pitomý kýč.

Šedesátá léta byla podle mne vrcholem tvorby Doleželové, což se na jejich konci zúročilo i řadou výstav v cizině (první z nich byla v roce 1967 v americké Miami). Díky prodeji obrazů do zahraničí, se finanční situace Doleželové a Mareše zlepšila natolik, že si mohli v roce 1972 koupit dům na náměstí v Telči. Když její muž v roce 1984 ve věku svých padesáti dva let zemřel, Doleželová se uzavřela před světem. Příteli tehdy napsala: „Maluju pořád a pořád, snad nejvíc, co můžu, protože vůbec nepiju, nikam nejdu, nikdo nejde sem… Musím malovat, jinak bych se zbláznila.“

Doleželová musela malovat po celý svůj život, aby tenhle svět přežila. Umřela v roce 1993.

Děti na smetišti

Už jen z toho, co zde bylo načrtnuto, je jasné, že její plátna s Romy nejsou nějakou uměleckou manýrou. Doleželová se s Romy ztotožnila, vstoupila do jejich života a oni na oplátku do jejího – pomohli jí najít cestu světa, smysl života, samu sebe.

Doleželové „cikánské obrazy“ z 50. let jsou také výborné (Cikánská rodina III, Phuri daj, 1959, Cikáni, před 1960…), ale jsou takové „očekáváné“ – temné, vskutku „cikánské“, jak by si to člověk představoval. Podle mne ale to nejlepší od Doleželové vzniklo v 60. letech, kdy téma uchopila s velkorysými tvary, barvami a barevnými plochami s neobyčejnou expresí a sugescí, která se nebojí věci předimenzovat. Doleželová zvýrazňuje člověka, jeho oči, ruce, ne tak jak je vidí, ale jak je cítí – jeho mysl. Nemrcasí se při zdi, nebojí se naplno vyjádřit to, co má ve svém nitru bez ohledu na nějaký úzus, bez servítků, co se v Česku jen tak nevidí. To jsou skvělá „romská plátna – figury“ Milenci z roku 1962, Děti na smetišti (1961), Požár (1964), Sedící manželé (cca 1965), Nad mrtvým (1962), Pláč na děckem (Nad mrtvým novorozenětem), 1962, Zpívání matce (1966), Děti ve městě (1962) – v katalogu. Na výstavě pak geniální Prohlédnutí smrti (1966), Rodiče nad spícími dětmi (60. léta), nebo „krajinky“ Na cestě (1960-63) a Pohřeb (rok jsem ztratil).

Její malby ze 70. let, které narušují expresi starších pláten promalováváním exteriérů stejně jako niterních věcí, jejich přílišným doříkáváním (okecáváním), jsou sice také dobré, ale blíží se spíš knižním ilustracím, kterým se Doležalové rovněž věnovala. Z nadčasových maleb zbyla literatura – profánní příběhy, které ztratily na síle. Viz např. obraz Trpící Madona z roku 1975 nebo Otec Pio (1973-5), který je sice sympatický, a to je asi tak všechno, což není vůbec tím, že se usmívá, zatímco jiní pláčou. (Naproti přes náměstí jsem v krámku s uměním objevil dvě úžasné malby Doleželové bezpochyby z 60. let – cikánskou rodinu, které vévodí pantáta ve žlutých kalhotách a bílé košili s pěti dětmi za zády hledící někam k pramenům Gangy v Himalájích, a v bílých šatech na zádech ležící robustní Cikánku, za svitu oranžového měsíčního srpku přemítající o tom, proč se to tak blbě přihodilo. Kdybych měl peníze, tak bych obě malby koupil a daroval je telčské galerii, dokud ty skvosty nezmizí v nějaké soukromé sbírce.)

Ježíš a Jidáš

Romové jsou pro Doleželovou médium, přes které se autorka dobírá k člověku, k člověčenství, a také či tudíž ke křesťanství – ne k tomu vítěznému, monumentálnímu, které posvěcuje status quo, moc a bohatství, ale k tomu poníženému k poníženým, spolutrpícímu, sounáležejícímu. Na plátnu Kristus s matkou (Pláč na světem) z roku 1970 pláčí syn a matka boží tady a teď, v tuto chvíli nad Ukrajinou, podobně jako na jednom z nejlepších obrazů Doleželové Adam a Eva (Vyhnání z ráje) z roku 1965 se zračí – v postoji, ve výrazu tváře, v očích prvních lidí – celá anabáze lidstva na téhle planetě.

Aby evangelní poselství sounáležitosti s potřebnými umocnila, Doleželové prarodiče lidstva jsou Romové, kolem stolu při Poslední večeře Páně sedí vesměs Romové, Matka boží je Romka, stejně jako je Rom Ježíš z Nazareta. Doleželové Rom – Člověk – Kristus je boží trojúhelník, ve kterém jeden vychází z druhého, třetí z prvního, první vysvětluje druhého. Když Doleželová maluje Roma, je to člověk, který má rysy Ježíše.

Křesťanská láska u Doleželové není sentiment, který dnes je a zítra musí zase jinam, během hodiny se vyčerpá a nakonec si vystačí sám, je dojatý sám sebou. Na obraze Ježíš a Jidáš (Odpuštění) z roku 1964 má Kristus – soudce nad dějinami levici položenou na Jidášově hlavě, zatímco pravici má zdviženou, jako když vynáší rozsudek, ve strnulé Kristově tváři se nepohne jediný sval, v očích má místo zorniček kříže, jako kdyby to byl sám Velký inkvizitor, zatímco Jidáš byl Ježíš Kristus, který se zjevil na zemi, vzal na sebe veškerou bídu člověka, aby lidské spravedlnosti strhnul její masku. Jenže to je jen pýcha intelektu, ve skutečnosti otázka takto vůbec nestojí. Kristus Jidáše nesoudí, ale přijímá ho takového, jaký je, kříže v jeho očích nejsou šibenice, ale znak milosrdenství, jeho nehybná tvář není slepá, ale vidoucí. Jidáš, z jehož dlaně padá volně na zem třicet stříbrných, to na rozdíl od Dostojevského pochopil, i když sám pro sebe usoudil, že pro něj už je pozdě. A jak jsme na tom my? Skrz Jidáše prohlédnuté lidství je apoteóza člověka. Doleželové obraz Ježíš s Jidášem patří podle mne k těm mistrovským dílům, které tuhle civilisaci, náš svět, vymezují.

x x x

Když jsem se ráno na mlejně probudil, byl jsem čistý jako slovo boží – po inkvizitorech a podobných ptákovinách nebylo ani vidu ani slechu, v hlavě jsem měl úplně vybíleno a v kešeni ze včerejších pěti litrů ani korunu. Paráda. Jen mi vrtalo hlavou, jestli jsem je propil, poztrácel, nebo co. Pak jsem si ale vzpomněl, že jsem večer od Choseho Mariny do boudy U Budyho koupil Jimiho Hendrixe, tedy obraz, za tři tácy, takže to tak přibližně sedělo, protože jsem prý ten večer koupil od Skaláka i železnou vanu, nevím sice proč, asi jsem si v ní chtěl ustlat. Ta byla ovšem za jedno pivo. Když se ale k tomu připočte i obraz od Sysla, který jsem sice nekoupil, ale chtěl jej koupit, protože se mi líbí, že Sysel už několik let žije v nepojízdném autobuse, tak to summa summarum, i bez Sysla, plus minus, více méně krásně vyšlo. Výlet z Prahy za kulturou na Vysočinu se po všech stránkách povedl. S Jimi Hendrixem jsme tak mohli vyrazit on the road.

P.S. Hendrix už visí U Budyho.