Nejsem zrovna nadšenec pro monumentální realismus, obzvláště pro jezdecké sochy, které mnohdy – v opaku k záměru autora a objednavatelů díla – působí směšně, v lepším případě architektonicky dotvářejí nějaký městský či jiný kout. Myslbekův svatý Václav je ale opravdu výjimečná socha, která opanovala prostor Václavského náměstí, a spolu s ním i Prahu a celé české druhdy království. Myslbek svatováclavským pomníkem geniálně vystihl, o co jde, či o co má jít – jeho bronzový jezdec je vzpřímený, pevný, a přitom mírný, ale ne jako nějaká selanka, ale jako síla, o kterou se opírá střízlivá vláda, založená na vzdělanosti a pochopení vlastního omezení, milosrdná, ale ne sentimentální, panující, ne na jedno volební období, jednu generaci, ale ustavičně, po věky… Svatováclavská tradice je princip, který byl v 10. století vložen do základů českého státu jako národní ideál.

Dokladem síly Myslbekova díla je, že o pomník tohoto středověkého světce a zemského patrona se od jeho počátku bojuje – ať už to bylo v říjnu 1918 a 1939, v srpnu 1968, 1969 a 1988 nebo během Palachova týdne roku 1989. A stejně tak si po desetiletí dávají lidé u Koně dostaveníčka. A právě tato civilnost, která drží to své, ale zároveň není proti nikomu a ničemu, je na svatováclavské tradici to nejlepší.

S kultem sv. Václava vstoupily Čechy na mezinárodní scénu raně středověké Evropy jako svéprávný subjekt, jehož souvztažnost byla horizontální (co přicházelo k nám z venku, vyzařovalo od nás, obohacené místní tradicí, zase ven – kult sv. Václava se rozvíjel ve Slezsku, v Bavorsku stejně jako v Rakousích), i vertikální – s přijetím křesťanství vstoupily české země do evropských dějin, které se táhnou do starého Říma a přes Řecko až ke starověkým orientálním kulturám (Kosmas ve své kronice zaznamenal původ Čechů při stavbě Babylonské věže – odtud, čtenáři, Revue Babylon!).

Tato raně středověká ideologická výbavička kmene Čechů a jejich knížat, kterou ve 14. století petrifikoval „Otec vlasti“ Karel IV., její přirozená universálnost, byla důvodem, že se k ní v době náboženských válek 15. století hlásila strana podjednou i podobojí a v době pobělohorské se sv. Václava proti vídeňské centralisaci a unifikaci na základě německého jazyka dovolávali jak čeští barokní vlastenci, tak pobělohorští protestanští exulanti.

I když během národního obrození si navenek i uvnitř slabá česká společnost dodávala sil adorací protřelého středověkého válečníka Jana Žižky z Trocnova a svatováclavskou tradici zastínil kult církevního reformátora Jana Husa, který měl výraznější nacionálně-politický či ideologický osten, méně exponovaná, ale o to trvalejší tradice sv. Václava žila dál. Po první světové válce nechala mladá československá republika razit svatováclavské dukáty, které měly svým vnějším rázem „navazovati na způsob a podobu českých dukátů z dob samostatnosti“ a připomenout národu „starodávné znaky jeho zvláštní osobitosti mezi národy“ a být tak „důkazem nejen staletého trvání, ale i vítězné nepodlehlosti české státní myšlenky,“ praví se v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona o ražbě svatováclavských dukátů. V roce 1925 bylo 28. září uzákoněno jako státní svátek a vrcholu za první republiky svatováclavská tradice dosáhla v roce 1929, kdy Československo slavilo svatováclavské milénium a slavnostnímu průvodu se svatováclavskými ostatky přihlíželo v ulicích Prahy neuvěřitelných 750 tisíc lidí, které se do hlavního města sjeli z celé republiky i z ciziny – nejen Češi, ale i čeští Němci, Slováci, Poláci, Rakušané… Kult svatého Václava přežil i pokus o jeho zneužití během druhé světové války a zůstal státním svátkem i za třetí republiky až do únorového převratu, kdy byly staré české tradice rozorány, respektive nahrazeny Nejedlého etc. fantasmagoriemi o husitech jako prvních komunistech (první, koho by Žižka jako toho nejvíce zvrhlého sektáře upálil, by byl soudruh prof. Nejedlý a kol.). Diskuse, která se pak strhla kolem znovuzavedení svátku v roce 2000, ovšem ukázala, jak se duch vyšinutých bolševických magořin obtiskl do duše nemalé části českého národa – a na prvním místě tehdejšího premiéra Miloše Zemana, který se snaží verbálním radikalismem kompenzovat svou (duševní) slabost.

Neagresivní, de facto občanský kult českého zemského patrona sv. Václava, který – díky své nadčasovosti – nevyvolává žádné národovecké hysterie, můžeme považovat za jakousi ideální tuzemskou představu o správě věcí veřejných: ačkoli stojí oběma nohama na zemi, není alibistická ani konjunkturální, její realismus nevychází z vědomí vlastní slabosti, jak tomu mnohdy bývá. Je postavena na etice, která je neodvislá od nějaké momentální moci, protože je ukotvena v transcendentnu. To měl na mysli i T. G. M., když v Čapkových Hovorech vytyčil za národní program humanitu, která byla podle něj programem už sv. Václava.

Svatováclavská tradice je nehmotný český poklad, který patří ke zdejší národní identitě, aniž by to ovšem měl někdo potřebu nějak zvlášť zdůrazňovat, zcela přirozeně. To je sympatický.

Tabook, 28. září 2018