Od vnější reality ke světu představ, od rovnokřídlého hmyzu k člověku, od reflexní činnosti k představě vede cesta snad dlouhá, ale nepřerušená. Všude tkají táž vlákna tytéž vzory. Nic není autonomní, izolované, náhodné, bez příčiny a cíle: i mýtus sám se rovná činu.

Napsal francouzský filozof Roger Caillos (1913-1978) ve své eseji o kudlance nábožné, ve které poukazoval na spojitosti mezi lidskou fabulací, mýty a legendami a chováním hmyzu.

Hmyz a jeho podoby prezentují na své výstavě v Muzeu Českého krasu v Berouně s názvem Dantom Bohema grafik a malíř Tomáš Šmejkal a fotograf Daniel Kreissl. Z dnešního hlediska bychom mohli označit výstavu za poněkud staromilskou. Žádné konceptuální umění, videoart či další „moderní“ výrazové prostředky na ní nenajdeme. Přesto je zajímavá hned z několika hledisek. Z hlediska výtvarných technik, formy, ale i životních osudů jednotlivých aktérů.

Tomáš Šmejkal je totiž synem Jiřího Šmejkala, který po válce studoval společně s naším předním grafikem šedesátých let Vladimírem Boudníkem Státní grafickou školu v Praze. Boudník sebe a Šmejkala označil za dva protiklady ve třídě. To jim však nezabránilo v tom, aby spolu v roce 1957 uspořádali první neoficiální výstavu v Praze. Boudník píše:

„Dalším činem je soukromá výstava v libeňském atelieru, kterou jsme instalovali s Jirkou Šmejkalem. V nedávných mrazivých dnech jsme k tomuto účelu zřizovali jednu místnost. Při bílení a mytí špíny mně popraskaly ruce, takže je teď mažu vším možným, abych je dostal do trochu normálního stavu. Ze středy na čtvrtek jsme nešli vůbec spát a ve čtvrtek večer jsme zahájili. V místnosti asi 6 a ½ x 3 a ¾ metrů máme celkem 40 zarámovaných věcí a jednu sošku. Já mám 14 prací, Jirka se soškou 27. Výstava ukazuje náš vývoj od roku 1950.

Boudník Šmejkala seznámil s Bohumilem Hrabalem, kterého potkal v roce 1950 při společné jízdě do kladenských oceláren, kde oba nějaký čas pracovali. A tak se Jiří Šmejkal stává předobrazem postavy Jirky Burgána v knize Pábitelé a pana Valeriána v povídce Zrada zrcadel, která popisuje výrobu sochy luckého bojovníka pro tehdy známou prorežimní výtvarnou Jiráskovu soutěž. Kromě těchto povídek o něm ale Hrabal píše například v novele Vita Nuova, kde ústy své ženy hovoří o Šmejkalově pražském ateliéru.

Od svého otce pak Tomáš podědil zájem o přírodu, žije dosud v souladu s jejím koloběhem a kreslí to, co právě roste, létá nebo se pohybuje kolem něj. Na jaře první jarničky, v létě začíná sezóna motýlů a na podzim zase hub. V zimě pak nastává doba, kdy své úlovky třídí, zkoumá svým zrakem, komponuje, překresluje, maluje pomocí akvarelu, některé se pak dostávají i do jeho grafických listů v podobě suché jehly nebo leptu. Jednoho hmyzího zástupce tak můžeme vidět vyvedeného hned v několika technikách, například jeho strašilky. Umění a hmyzu věnuje Šmejkal to nejcennější, co má. Svůj čas, um a svůj zrak…

V jeho domě na kraji Berouna jako by se zastavil čas. Je pořád stejným domem, který kdysi navštívil i Hrabal. Zůstal bez modernizací a úprav. V Tomášově legendárním domě se totiž drží duch kreativity, říká Kreissl. Tomáš pokračuje ve tvorbě svého otce technikami, které mu předal, a jakoby sám byl jednou postavou z Hrabalových pábitelských textů.

Šmejkal je zasažen tím, co kolem sebe vidí. Svůj svět zachycuje přesně střiženou linií a umem někoho, kdo zná výtvarné prostředky a techniky a umí s nimi bravurně zacházet. Kreissl se naopak ve svých fotografiích odpoutává od popisnosti, je experimentátorem, kterého baví hra se světlem, expozicí, netradičními fotografickými technikami. Pomocí parciálního nasvícení rozehrává s hmyzí populací hru barev, světel a tvarů nám méně známých, a s precizností fotoaparátu sobě vlastní zaznamenává atmosféru tohoto pozoruhodného světa. Zachycuje všechno to pomíjivé, čímž se vykazuje hmyzí, ale i lidský život, a fixuje tuto podivuhodnou krásu pro věčnost. „Co mě na těch motýlech baví? Nemůžu prostě odpovědět jinak, než to, že jsou krásný! Vím, že je to příroda a že je to čistě praktický, ale proč jsou tak krásný? To mě prostě fascinuje.“ Otec, berounský malíř, ho uvedl do světa surrealistické poetiky, paradoxů a podivuhodných setkání, kterými se inspiruje.

Kreisslovi jako fotografovi se podařilo nezabřednout do pouhé ilustrační roviny a zároveň se vyhnout povrchní líbivosti či dekorativismu. Nejde o laciné fotografie „motýlků“. Jeho práce působí svým barevným podáním malířsky a zároveň se v nich otevírá dualismus krásy, která udivuje, a smrti, která děsí. Kreisslova fotografická malba se mísí se Šmejkalovou exaktní sdílnou linií. Grafik je tedy spoután a nadšen realitou, fotograf se od ní naopak vzdaluje.

Výstavní prostory ještě doplňují Šmejkalovy „úlovky“, předobrazy jeho grafických listů, skuteční zástupci hmyzu presentováni v entomologických krabicích. Sám je dokonce pěstuje nebo chytá na lep vlastní výroby a preparuje. Umění a skutečnost se tak navzájem prolínají a stírají mezi sebou hranice. Myšlenky francouzského filosofa Cailloise jako by byly prezentovány v praxi.

Staromilská výstava asi ano, ale chtěně, mile a s jasným cílem. Na vernisáži, která proběhla ve čtvrtek 17. ledna, nechal Šmejkal zaznít hlas Enrica Carusa z desky, na které se ještě točí pes, z gramofonu, který vylepšil kdysi jeho tatínek součástkami z vysavače a potěšil vyprávěním o právě se líhnoucích motýlech smrtihlavech, které po pár hodinách zabíjí, aby se jim nepoškodila křídla…

Výstava potrvá do 15. dubna 2019. V Muzeu Českého krasu v Berouně lze koupit i některé ze Šmejkalových grafických listů.

Dne 4. února 2019 v 17 hodin bude otevřena další výstava Tomáše Šmejkala a Daniela Kreissla v Akademickém klubu 1. LF UK, Karlovo náměstí 40, Praha 2, která potrvá do 28. února 2019. Vernisáž proběhne za přítomnosti umělců.

Připojuju i několik ukázek z Hrabalových textů:

Pábitelé:

Pan Burgán ukazoval srpem na obrazy a hovořil:

„Tak prosím, náš chlapec, když maloval tenhle Západ slunce na jihočeském rybníčku, tak si obul o jedno číslo menší botky, když maloval tenhle Motiv z Karlštejna, tak si skrz kramflek zarazil do patky půlcentimetrový hřebíček… Tady, když náš chlapec pracoval na Bukovém lese u Litomyšle, tak zase celej den nešel na malou stranu… a tady prosím, když náš hoch tvořil Pasoucí se koně u Přibyslavi, tak stál po pás ve smradlavé bařině… Když maloval Na vrcholku hory, tak se zase před tvořením tři dny postil…“

Zrada zrcadel

Pan Valerián nabíral zednickou lžící z kalfasu bílou tekutinu a naléval ji do otvoru v hlavě luckého bojovníka. Tetička sáhla starostlivě Valeriánovi do vlasů a polekala se:

„Vidíte? Vypadávají mu vlásky, ale jak!“

„Tetka, pro milosrdenství, neser,“ zakřičel umělec, „furt se jede! Do toho!“

Ale lucký bojovník se rozpraskl v rozkroku a bílý kosárek mléčné sádry pleskal na cementovou podlahu.

„Tetka,“ zařval pan Valerián, „honem strč pazoury bojovníkovi mezi nohy!“

„Já jsem chodila do kostela,“ řekla.

„Kušuj! Poslední prachy jsi mi dala na sádru. Honem, nebo nám ten bojovník vyteče!“

A tetička si utřela ruce o sukni a potom zastrčila prsty a zacpala jimi díru v bojovníkově rozkroku.

A pan Míťánek se díval do zrcadla a žasl. Vše bylo v tomhle sklepě ještě jednou.

„Honem, bojovníkovi praskly záda!“ zakřičel pan Valerián a dál se shýbal a nabíral zednickou lžící tekutou sádru.

Pan Míťánek přiložil dlaně na formu bojovníkových zad, cítil, jak svýma rukama zahojil praskliny.

„Pro pořádnýho soudruha není lehký bejt dneska na světě,“ řekl zedník a posadil se na lešení vedle kalfasu, houpal botama těsně vedle stařenčiny hlavy, ale ona se modlila dál. Zedník zastavil botu nad její hlavou a tkanička se lehce dotkla modré rádiovky, ale stařenka byla dál spojena zavíracím špendlíkem s hierarchií nebes.

Ta zrcadla ve sklepním ateliéru byla od cementové podlahy až ke stropu a panu Míťánkovi došlo, proč domovnice podávala zmatené hlášky, že ve sklepě jsou pořád dva, ale nikdy ty dva neviděla vycházet ze sklepa, vždycky odcházel jen jeden. A v koutě viděl pan Míťánek stát nikoliv mechanický mandl na mandlování prádla, ale obrovskou satinýrku, válce dlouhé skoro dva metry, všecko v dubových kládách a trámech.

Vuta nuova:

Vladimír měl jistě Jirku rád protože spolu chodili do školy grafiky a potom Vladimír když někdy udělal větší formát těch svých měděných nebo duralových matric měl možnost si to vylisovat do grafických listů na prese Jirky… A Jirka ten čas pracoval pro časopis Příroda a Vesmír a byl nadšený a sám mi jednou předvedl jak dělá ty grafické listy motýlů a já jsem nevycházela z udivení jak Jirka tak maličkou destičku z mědi zasunul do gigantického presu a jak ten pres řinčel a vydával takový rámus když přetáčel tu destičku na druhou stranu takový randál jedině vydávaly ty mašiny u nás na Hrázi když gigantické stroje výzkumného ústavu zvolna trhaly hřídele a zkoumaly jejich tažnost… […]ale Jirka věděl svoje věděl že budoucnost bude jeho že budou jednou tou jedničkou až dodělá ten Sen o mém otci na kterém budou jeho spícího tatínka obklopovat všichni motýli a motýlci světa…[…] a teš stiskl knoflík a randál ustal a Jirka z ohromného oválu zvednul destičku ne větší než krabička od sirek a odlepil plyšový čtvereček a pinzetou odlepil od matrice maličký grafický list a položil jej přede mne a opravdu ten grafický list nebyl větší než poštovní známka a byl na něm krásný motýlek… To je co? řekl Jirka a můj muž řekl… Jirko já nechci předbíhat ale ty jseš budoucí národní umělec…