S Ivo Chocholáčem se setkáváme v jedné vesničce nedaleko Nové Paky. Vede nás k místu, kde budeme rýžovat granáty. Zdejší podkrkonošskou přírodu moc dobře zná. Je autorem knihy Vezměte mne s sebou, Cesty, která je jeho zamyšlením nad obrazem krajiny. Sedmnáct let byl vedoucím Klenotnice v Nové Pace. Dnes působí především jako pedagog.

Dlouhou dobu jsi pracoval v novopacké Klenotnici. Co tě do Nové Paky přivedlo?

Měl jsem tam dědečka, ke kterému jsem jezdil. Byl to starej kamenář a od mých pěti, šesti let mě vodil na drahý kameny a ukazoval mně jejich zajímavý kresby, například achátů. Každá je svým způsobem originálem, ale je v nich i něco podobného. Říkal: „Tohle jsou jedny poklady, který tady ta krajina skrývá, ale jsou tady i jiný,“ a vyprávěl mi o medijní kresbě. Dědeček mě ve své podstatě zasvětil do příběhu téhle krajiny. Ukázal mi ji jako takový mnohovrstevnatý dílo. Povídal: „Když půjdeš od Jičína, tak to všechno pochopíš.“

Tam dole totiž krajina odpočívá v takové lehké dynamičnosti, občas je narušená třetihorními skulpturami. To jsou Zebín, Trosky, Veliš. Když jí člověk putuje, vidí žlutohnědou půdu, a najednou přejde za jistou hranici, a jakoby mu ta půda hořela pod nohama. To je červenice. Obraz krajiny se přechodem přes určitou hranici úplně promění. Vždycky říkám, že připomíná vlny rozbouřenýho moře a ještě k tomu dočervena zbarveného. Zaznamenal to také Karel Hynek Mácha při Pouti krkonošské. Když koukal z Kumburku, vzdal hold této krajině. Myslím si, že něco podobného zaznamenávají všichni, kteří jsou trošku citliví. Tato krajina se pro ně stává krajinou návratů. Buď tady byli a z krajiny brali, vedli s ní vnitřní dialog, a když s ní ten vnitřní dialog navázali, tak se jim otevřely příběhy. Anebo sem zavítali a už se sem pak vraceli. Karel Sezemský (pozn.: čelní představitel československých spiritistů) říkal, že umělci jsou obdařeni prvním stupněm mediumity, protože už inspiraci bral jako mediumitu. Vždyť mediumita je vlastně citlivost – právě pro ten vnitřní rozhovor. Druhej stupeň rozeznával u kreslících médií. Jako například, když s tebou mluvím a takhle mi samostatně kreslí ruka. A třetí stupeň je, když jsi v transu a kreslíš. Ale to jsem odbočil. V této krajině pak lidi trousili obrazy, grafiku, básně, ale i ty medijní kresby. Je to o krajině, o obrazu, ze kterého pak vznikají příběhy, paměť krajiny.

Ve kterém roce jsi do Paky přišel?

Natrvalo jsem sem přišel v osmdesátým osmým roce.

Začal jsi hned pracovat v Klenotnici?

Začal jsem nejprve učit. Půl roku jsem učil na učňáku, a potom jsem se šel zeptat, jestli nemají místo průvodce v Klenotnici. Bylo to v tom zlomovým roce 1989, těsně byl listopad, a shodou náhod mi bylo řečeno, že potřebují vedoucího Klenotnice. Pán, kterej tenkrát odcházel jinam, mě představil řediteli Podkrkonošského muzea v Nové Pace Mílovi Bařinovi a společně jsme vytvořili novou Klenotnici a expozici spiritismu.

Když jsi do Klenotnice přišel, co jsi tam našel a jak se od té doby muzeum změnilo?

Klenotnice byla původně na náměstí v objektu bývalé Komerční banky. Pan Salzmann, její ředitel, chtěl pro pobočku budovu nazpátek, a toho jsme s Mílou Bařinou a se starostou Petrem Kuříkem využili. Rozjeli jsme se do Prahy s návrhem, že uvolníme budovu výměnou za příspěvek na novou Klenotnici, a on v tý době příspěvek dal. V Klenotnici byly tehdy na jednom podlaží vystaveny sbírky achátů a zkamenělých dřev. Řekli jsme si, že novou Klenotnici rozšíříme o expozici spiritismu. Prostě, že to bude o „Kresbě“. Míla mně totiž ukázal kresby Jana Tóna, kreslícího média ze Staré Paky, konduktéra. Řekl jsem mu, že už jsem takové kresby viděl a vím o jednom velkým souboru u mého kamaráda z dětství. Moje druhé setkání s medijní kresbou totiž proběhlo paradoxně v Liberci. Jednou jsem byl u kamaráda a on mi říká: „Mám tady po babičce takový velký dřevěný desky.“ Otevřeli jsme je a byly plný medijních kreseb ze třicátých let: Hugo Hassman, F. Rofelin, Jan Smetana. Byly tam i knížky v černým přebalu. Já na ně koukám a vidím – edice Spirit Nová Paka, a říkám si: „Ty jo, vždyť to jsou ty věci, jak mi děda povídal!“ To byla paráda.

Zavolal jsem kamarádovi, a on nám kresby prodal. Byl to obrovskej soubor. A potom se to už začalo otevírat samo, jak to u takových příběhů bývá. Chodili lidi a přišel jednou taky jeden a povídá: „Já vám něco přinesu, mám doma celý soubor kreseb.“ A já říkám, „dobře, tak se stavte,“ netušil jsem, o co půjde. Přinesl celý soubor Kováře, dalšího podkrkonošského média, Tónova kamaráda z té doby. „Co za to chcete?“ ptám se. „S tím se neobchoduje. Já jsem sice nezaměstnanej, ale já vám to sem věnuju.“ Takže takhle to šlo. Byly to takový prapodivný příběhy. V těch devadesátejch letech byla spousta knížek, jako ty z edice Spirit, po antikvariátech. Hodně jsme jich nakoupili. Dneska už jsou ceny daleko vyšší.

Potom nás s Mílou napadlo, že expozice v Klenotnici bude právě o tý „Kresbě“. Tak jsme to vždycky chtěli. Dole jsou tajemné oblasti přírody a nahoře nepoznané oblasti lidského ducha. Spojuje je právě ta kresba. Dole jsou zkameněliny a vývoj matky Země, potom se jde nahoru do prvního patra, a tam jsou achátový mandle a naši sběratelé, kteří tam věnovali něco ze svých sbírek. Dál se stoupá až nahoru k medijním kresbám. Struktura všech kreseb je podobná, jako kdyby měly analogickou geometrii, jako by stejné síly utkaly jejich sítě. Jejich krása tkví v jejich jedinečnosti. Když se člověk dívá, tak se mu doopravdy medijní kresba s tou achátovou a s kresbou v těch zkamenělých dřevech prolíná.

Podle tebe je to jedna síla, která je propojuje?

Já to řeknu trošku jinak. Dole, v těch kamenech, ten obraz nějak vytvořily živelný síly. Je tam uchovanej díky spolupůsobení živlů. Nahoře, u medijních kreseb, tam v podstatě taky nejsou autoři. Jsou to prostředníci a prostřednice. Říkali: „Skrze moji ruku to kreslí. Já jsem jenom ten prostředník.“ V tom jako by to bylo stejné.

Proč byl spiritismus rozšířený právě zde?

Když se někdo nějakým fenoménem zabývá, ať se podívá na obraz krajiny. Myslím si, že tady je to jasné. Dole na Jičínsku ten obraz vytvořilo křídové moře a skrze ně se prorvaly solitéry třetihorních skulptur, které jako by pekelné ohnivé jazyky hnaly blíže k nebi. A vytvořily tak posvátná místa, axis mundi této živé architektury. Toho si byl vědom Albrecht z Valdštejna a František Josef Schlick, ale to je už příběh barokní komponované krajiny. U nás na Novopacku, jak už jsem o tom mluvil, ta krajina připomíná vlny rozbouřeného moře. Živly zde hnětly tento obraz jako hrnčíř své dílo a doopravdy se jim to povedlo. Žádné křídové moře ten obraz nezahladilo. A proto vystupuje v té překrásné původní syrovosti. Bylo hlouběji do kapsy, byla zde chudá neúrodná políčka. Ne jako dole v kraji. Ale zase tady Země nadělila poklady zcela jiného druhu – ty kresby a ty achátové mandle. Zde nemohla být plynulá zástavba. A proto ty samoty. A když člověk žije na samotě a když je citlivý, –  a citlivý jsme každý, akorát jak se to u toho kterého člověka rozvine – , tak může navázat vnitřní dialog s krajinou, s přírodou. Sezemský moc dobře věděl, že obraz krajiny a život na samotě ke kontemplaci přímo vyzývají. I on sám koupil nedaleko od Nové Paky velkou mýtinu mezi lesy a postavil si dům. Chtěl tu vybudovat komunu po vzoru ruských Duchaborců dle Lva Nikolajeviče Tolstého. Jak to tak bývá, z plánu sešlo, ale zůstalo místo, kde se mu dobře psalo a pracovalo.

A potom je zde druhá věc. To je paměť krajiny, na kterou se novodobí spiritisté napojili. To jsou ti Blouznivci našich hor od Antala Staška. Mikulášenci, novokřtěnci, adamité, jak uvádí Josef Váchal v knize Církev a blouznivci. To jsou lidé, kteří utíkali před rekatolizací, kteří chtěli, aby je ty hory skryly. Byly to zbytky nejradikálnější husitské chudiny. Nechtěli své děti posílat do škol, nechtěli, aby byly křtěny. Na tyto duchovní proudy, na tuhle paměť krajiny, na tento příběh blouzniveckejch rodů novodobý spiritismus navázal zcela určitě.

Začala tady vznikat centra. Jedno z center se utvořilo v Horním Starém Městě u Trutnova kolem továrníka Ignáce Etricha. Další v okolí Vysokého nad Jizerou kolem Antonína Vodseďálka, Tonda Starů mu říkali nebo Tonda Drázský. A potom přichází Sezemský, který jde přes Vídeň, Veselí nad Lužnicí, Prahu, Hrabačov u Jilemnice, až do Nové Paky. A tady v edici Spirit Nová Paka vydává knížky, které nejsou jenom o spiritismu, ale i o sugesci, telepatii, kabale, léčení magnetickými silami. Píše je takovou jednoduchou formou, aby to pochopili místní lidé. Po Podkrkonoší se to šířilo jako duchovní lavina. Spiritistické hnutí má zde nádech až takového lidového náboženství. Dalším centrem byla Ostrava, kde měli Spiritistickou revue Kuchař a Rösner, kteří samozřejmě se Sezemským spolupracovali. Ale tady v Podkrkonoší se z toho vytvořil opravdu fenomén. Domnívám se, že vychází z obrazu krajiny.

Po sedmnácti letech si Klenotnici opustil. Nechybí ti tato práce?

Mě ten můj osobní příběh obrovsky posunul. Všechno v životě mě nějak posunulo. Věděl jsem o spiritismu, protože mi o něm děda vyprávěl, ale když jsem pak nastoupil do muzea, tak jsem si tam četl o jeho historii a říkám si, že to je strašně málo. Už předtím, v 80. letech, se mi dostaly do rukou samizdaty D. Ž. Bora, Zadrobílka. Teď jsem si uvědomil, že když chci pochopit fenomén spiritismu, tak musím pochopit celý duchovní kvas té doby. A tak jsem došel k hermetismu, alchymii, astrologii. Proto jsem ty samizdaty vyhledával, a když po devadesátém roce Zadrobílek založil Trigon, tak jsem od něj ty věci bral, a tím pádem mě to dostalo dál k těm, jak se říká, pavědám. Ale já tomu tak neříkám, protože alchymie mě dostala k Jungovi a k dalším věcem. Začala mě zajímat symbolika vůbec a obrazy, co jsou okolo nás. Nejen ty vytvořené lidskou rukou, ale i skrytá geometrie přírody. A obrazy jako součást umění, než ztratilo svou původní magickou funkci. Mnohovrstevnatost symbolu, kterej ke mně nějak mluví. Pak jsem se dostal k Neubauerovi a tak jsem se dostával dál.

A dále mé setkání s Mílou Bařinou, který se zabýval Máchou a dělal zde zajímavé výstavy v Sucharďáku. S ním se mi podařilo v rámci festivalu Muzika Paka uskutečnit výstavy Oldy Hamery, Honzy Švankmajera, ale taky Milana Knížata, Franty Skály, Vladimíra Kokolii a dalších. Člověk s nima dal řeč na téma těch podivnejch kreseb a zas mu to něco dalo. Mnozí lidé, kteří na Muzice Paka vystupovali, se chtěli s těmito kresbami seznámit. Posouvalo mě to a pak jsem šel zase dál. Jinak.

Kam jdeš? Co plánuješ? Co budeš dělat?

Učím na soukromém gymnasiu v Hořicích, a vedle toho na základní škole v Čisté u Horek, kde jsem teď dělal dva roky ředitele. Před tím byla škola skoro před zavřením, bylo v ní devět dětí, teď máme padesát sedm. Dva dny v týdnu tam budu učit. A potom mám takové své projekty, jsou to takový sny, který si chci splnit. O těch nebudu mluvit, ale budu na nich dělat.

(K tématu viz taky rozhovor s I. Chocholáčem ve filmu Jana Řeháka  Za kořeny spiritismu na YouTube.)