Politologové jásají. Polsko po dvaceti dvou letech splnilo jednu z podmínek stabilizovaného demokratického systému: vládnoucí strana Občanská platforma premiéra Donalda Tuska dokázala obhájit vítězství v nových volbách a bude pokračovat u kormidla.

Jásají také zahraniční média, pro která je výsledek voleb vítězstvím „předvídatelného a pro-evropského“ Polska nad temnými silami ztělesňovanými stranou Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského.

Poláci asi příliš nejásají, hlavně kvůli tomu, že tyto volby celkově nevzbudily moc velké emoce. Tusk před časem prohlásil, že je „nemá s kým prohrát“, a skutečně se nešlo během ospalé předvolební kampaně zbavit dojmu, že PiS na vítězství příliš netlačí. Názor řady komentátorů potvrdil sám Kaczyński, který se v povolebním projevu otevřeně přihlásil k „maďarskému modelu“ Viktora Orbána: vyčkat na dramatický ekonomický a společenský otřes, který vzhledem ke stále se zhoršujícímu stavu státní kasy není nepravděpodobný, a pak zvítězit natolik výrazně, aby to Kaczyńskému umožnilo vládnout samostatně.

Pro vnějšího pozorovatele, který polskou realitu posledních let nesledoval, volby mohly působit poměrně paradoxním dojmem. Většina médií se soustředila především na pranýřování opozice a Plaforma se opakovaně snažila působit dojmem, jako by poslední čtyři roky vládl někdo jiný. Kampaň nevyprodukovala snad jediné výraznější heslo, možná kromě ústředního hesla liberálů „Polsko ve výstavbě“, kterým se Občanská platforma zároveň chlubila svými úspěchy, omlouvala za současné potíže a žádala o další čas na dokončení práce – pro každého, kdo se v nedávné době pokusil cestovat Polskem jinak než letecky, muselo toto heslo získat tragikomickou příchuť…

Neméně dvousečná se ukázala sázka Platformy na polské předsednictví v Radě EU – po lisabonské smlouvě v podstatě spíše logistický než politický úkol. Bublina předsednictví, nafouknutá do nepředstavitelných rozměrů (chyběla už pouze iniciativa, aby se letošek stal „rokem nula“ nového počítání polských dějin), měla vyvolat dojem, že Donald Tusk má nyní ve svých rukou osud celého světa. Ve stejném duchu se neslo opakované ujišťování, že „pouze Platforma dokáže pro Polsko získat 300 miliard eur z evropských fondů“ v novém rozpočtu EU.

Kampaň se zdramatizovala pouze ke konci, kdy průzkumy nečekaně začaly ukazovat, že PiS liberály rychle dohání. Na vlně paniky Platforma – strana společenské inkluze a otevřenosti – vyprodukovala spot, v němž je zachyceno řadění fotbalových fanoušků a emotivní výstupy starších paní z vypjaté doby po smolenské katastrofě (tedy údajných skalních voličů PiS), ukončené hrůzyplnou konstatací: „Oni půjdou k volbám. Co Ty?“. Byly také vytažené – nepříliš šťastné – Kaczyńského formulace na téma Angely Merkelové, které pomohly k vytvoření dojmu, že by na druhý den po vítězství PiS Polsko vyhlásilo Německu válku…

Ve volbách 9. října obě hlavní strany v podstatě zopakovaly své zisky z klání v roce 2007. Jediným opravdovým poraženým tak je postkomunistický Svaz demokratické levice, jehož na levé straně spektra předběhl nový tvor Hnutí Palikota – nevyzpytatelné seskupení absolventa filosofie, úspěšného podnikatele v branži lihovarnictví, největšího „politického klauna“ předchozího volebního období (ještě v době, kdy byl poslancem PO), jenž se nyní prohlásil mesiášem, který Polsko osvobodí od tyranie náboženství.

Zdá se, že vítězné volby prohloubí proměnu PO (kdysi, i když si to už nikdo nepamatuje, strany „konzervativně-liberálního“ profilu) v dokonalý „stroj moci“. Uskupení Donalda Tuska bude i nadále ztrácet zbytky ideové ukotvenosti a „požírat“ nové a nové politiky ze všech části politického spektra. Ne náhodou publicisté stále častěji Platformu přirovnávají k mexické Institucionálně-revoluční straně, která na dlouhá desetiletí hegemonizovala politickou scénu a v podstatě srostla neoddělitelně se státem. Pro většinu je tato varianta přijatelnější než návrat Kaczyńského. Nicméně o tom, jaká může být odvrácená tvář této hegemonie, vypovídá například první povolební rozhovor místopředsedy sněmovny, v němž popřál šéfredaktorovi deníku Rzeczpospolita, který je posledním seriózním médiem kritickým vůči Platformě, „brzký vyhazov“ a nové uplatnění v „porno-byznysu“.

Nejbližší měsíce ukážou, jak to s hegemonií jedné strany doopravdy bude. Druhá vlna krize, rostoucí státní dluh a další znepokojivé jevy mohou znamenat, že „politika setrvačnosti“ praktikovaná po čtyři roky nebude už stačit. Navíc je tady jedno memento: v roce 2001 měli postkomunisté za sebou drtivá vítězství v prezidentských a parlamentních volbách, ale už o dva roky později bylo jejich impérium v troskách. Zvládne Tusk prolomit i poslední „železné pravidlo“ polské politiky, tedy, že se strany na vrcholu moci dokážou úspěšně zničit samy?

Petr Macháček

Babylon 5/XX, 17. října 2011