Donaldu Trumpovi bychom vlastně měli být vděční: tím, že podkopává transatlantické spojenectví, vyostřuje smysl pro historický význam, který v tomto spojenectví spočíval pro Západ a zejména pro Německo a pro středoevropské a východoevropské země, které se připojily k Evropské unii po r. 1989.

Západní Německo, a po sjednocení celá země, stejně jako zmíněné nové členské státy Evropské unie, získaly transatlantickým společenstvím přístup k západní moderně s jejími základními elementy – kapitalismem, kulturním liberalismem a novým, aktivním a sebevědomým občanstvem. K tomu nabyly s Německem všechny ostatní státy bezpečnostní záruky prostřednictvím NATO – a Německo zvlášť inkluzivní podíl na oficiálně odmítaných jaderných zbraních. Pokud se uvažuje o budoucnosti transatlantických vztahů, je to vše nyní v ohrožení. V současnosti se totiž situace v téměř ironizující formě obrací.

Stoupenci a představitelé atlantismu narážejí na paradox, vyplývající z toho, že útok na základy Amerikou založeného mezinárodního liberálního světového řádu pochází z Bílého domu, kde sedí nacionalista a přesvědčený nepřítel multilaterální politiky, který sympatizuje s autoritativními vůdci a podlamuje Evropské společenství tím, že podporuje Brexit.

To pro  EU a pro Německo představuje zvlášť významnou intelektuální strategickou výzvu: evropská integrace, multilateralismus, zasazování se o lidská práva a právní stát, na pravidlech založená globalizace – to vše musí do Evropy začleněné Německo, pod tlakem nouze, ale i bez ní, v budoucnu pohánět kupředu, možná i proti americké vládě.

Transatlantická krize ovšem nezačala Trumpovým zvolením, i když bod obratu představoval okamžik, kdy Trump v r. 2015 oznámil svou prezidentskou kandidaturu. Stoupenci atlantismu se mýlili již odhadem, že Trump se americkým prezidentem nemůže stát. Když se nemožné přece jen stalo možným, byla atlantická obec přesvědčená, že díky silám amerického systému „dospělí“ v Trumpově administrativě rychle vrátí věci do obvyklých kolejí. I to byl omyl. Ve skutečnosti tito domněle dospělí jsou muži, kteří zastávají názor, že klimatická změna je smyšlenka a že evoluční teorie je pouhé tvrzení.

Ve skutečnosti stoupencům atlantismu se všemi jejich pravidly a znalostmi zůstaly Spojené státy skryté – přirozené přání stálého ukotvení západního světa zamlžilo vidění základní krize.

Jeden ze zvláště „dospělých“ v Bílém domě, bezpečnostní poradce H. R. McMaster uveřejnil 31. 7. 2017 ve Wall Street Journal článek, který poslední transatlantické iluze dovedl ad absurdum. McMaster uvedl, že něco jako globální společenství neexistuje, nýbrž pouze národy, které cestou moci a vyjednávání sledují své zájmy. Od toho okamžiku je jasné, že Trump pouze ztělesňuje iracionální stránku vývoje, která i ve svých racionálnějších formách je v diametrálním rozporu se zájmy Německa i Evropy.

Teď už se vlastně opravdu neví, co je lepší: zda to, když Trump brání důsledně nacionalistické politice – prostě proto, že každá konzistentní politika odporuje jeho mentalitě – nebo když „dospělí“ ho odsouvají stranou a západní vůdčí velmoc cílevědomě proměňují v nejegoističtější národ na světě.

Ať tak nebo tak, Spojené státy už nemohou a nechtějí být stabilizátorem a ochráncem Evropy a dřívější garant svobody a demokracie se demokraticky vychýlila z rovnováhy – musíme se modlit, aby jí někdy opět dosáhl.

Do tohoto „někdy“ atlantické společenství nyní vkládá svou poslední naději a předpokládá, že se ve fenoménu Trump jedná o přechodnou odchylku. O tom toho mnoho nesvědčí, protože se vším začal už rozumný Barak Obama, který se stáhl z konfliktů v zemích, sousedících s Evropou. Ukrajinský konflikt s Ruskem nechal zprostředkovat Angelu Merkelovou, na Středním východě podnikal jen nejnutnější (a nechal tam proniknout Rusy) a v posledku chaotickou politikou na Středním východě spustil proud uprchlíků a nechal Evropskou unii, aby se s tím vyrovnávala sama.

I kdyby vnitropoliticky Spojené státy dostaly alespoň zčásti zdravý rozum, málo co to změní na těchto zahraničně politických ústupech, prostě proto, že americký hegemon je přetížen svou světově politickou rolí. Nikoliv teprve počínaje Trumpem ztrácí nejistá světová velmoc vůčihledně kontrolu nejen nad Středním východem, ale také ve východní Asii a v Latinské Americe.

Tak vypadávají oba pilíře německého – a především evropského – atlantismu. Spojené státy už přestávají být garantem demokracie, jsou stejně ohrožené jako každý jiný západní národ; a zadruhé Spojené státy pozbyly jakýkoli morální, vojenský a politický nárok na vedení.

Žel stoupenci atlantismu si tyto poznatky zastírají. Místo toho hledají únik v argumentační akrobatice. Tak jsou proti tomu, aby se Německo a Evropa velkým osvobodivým gestem odloučily od Spojených států. Přitom je tomu naopak: nikoliv Evropané začali s rozlučováním nebo se k němu rozhodli, ale učinily to Spojené státy. Otec se odstěhoval – dětství je pryč.

Německo ovšem není v žádném případě schopné převzít vedení Západu, čili je třeba nadále strategicky sázet na USA. Správné na tom je, že Německo může vést jen potud, pokud vedení je definováno jinak – jako partnerství a kooperace.

Stoupenci atlantismu se domnívají, že Německo, které v současnosti stabilizuje Evropskou unii, samo není natolik stabilní, jak vypadá. Tak tomu asi je, ale tato skepse by neměla zastírat, že v daném okamžiku jsou to Spojené státy, které ze všech západních národů jsou v nejhorší demokratické recesi a že z nich vychází znepokojující nestabilita, která zasahuje celý svět.

Základní poselství stoupenců atlantismu evropské a německé veřejnosti opakovaně sdělovalo: co se dnes děje v USA, to se v několika málo letech stane u vás – připravte se na to. K tomu se dnes dá často jen říct: doufejme, že ne – a připravit se na to všemi silami. Poselství znělo: v USA se sčítají všechna bláznovství – hromadění zbraní, rozdíl mezi bohatými a chudými, trest smrti, asociální zdravotní systém, elitářský školský systém, žravá dominance Wall Streetu, masový rasismus, plýtvání energií, náboženské sektářství – několik příkladů za všechny.

V této situaci by bylo nezodpovědné, kdyby Německo a Evropa doufaly v to, že euro-atlantismus lze obnovit. Má-li se atlantické společenství obnovit bez amerického nároku na vedení a se zásadně jiným chápáním západní zahraniční politiky, pak se to musí nazývat neo-atlantismus nebo post-americký Západ.

Jak by tedy měly vypadat základní rysy post-atlantické západní politiky?

Přehled zahraničních politických priorit by na počátku měl vypadat takto: podporovat Francii bez pedagogického impulzu; organizovat Brexit bez trestajících fantazií; omezovat škody způsobované Trumpem; rozhodně odporovat ruské agresi; držet Turecko v evropské hře; omezit přitažlivost Evropy pro rostoucí počet afrických obyvatel a zásadně připustit řízená přistěhovalectví; zavázat Čínu všude, kde je nepostradatelná (volný obchod, klimatická politika, severokorejská krize) a konfrontovat ji, kde jedná proti pravidlům (duševní vlastnictví, spory v Jihočínském moři, lidská práva).

Zvláště německá zahraniční politika bude muset zároveň provádět opatření, která jsou na první pohled rozporuplná. Na příklad: Německo musí daleko štědřeji vynakládat na Evropu (a v Evropě); jasně se zasazovat proti oslabování liberálního řádu u evropských sousedů – ne však jako demokratický nadučitel. Nabídnout Afričanům legální šance zakotvit v Evropě, zároveň lépe střežit hranice. Zaujmout rozhodný postoj proti autoritářské přestavbě v Ankaře a zároveň už nyní koncipovat aktivní tureckou politiku zbavenou iluzí o přístupu pro dobu po Recep Tayyip Erdoganovi. Zkrátka německá politika musí zřetelně zvýšit ambivalenci kompetencí.

Evropa jako celek má málo zkušeností se strategií zahraniční politiky, protože dosud se pohybovala v rámci, který vytvářeli jiní. Nyní s jistotou vzniká nová výzva, protože západní politika ztrácí rámec a protože Berlín už nemůže pozorovat, co dělají druzí. Protože dnes druzí pozorují, co dělá Berlín.

Zvýšit ambivalenci politiky, posílit strategické myšlení – ale ještě cosi třetího, možná nejvíc náročného. V jistém slova smyslu musí Západ, musí Evropa a právě také Německo nově objevit zahraniční politiku. Konec konců neoslabily jen Spojené státy, ale zbytek světa posílil.

Emanuel Macron při své návštěvě Německa na příkladu Středního východu jasně ukázal: „Vyznačovali jsme se tím, že jsme nebyli schopni myslit v tomto regionu jinak než v kategoriích neokonzervativismu.“ Evropa promeškala rozvíjení alternativních zahraničně-politických vzorů myšlení. Nyní tak může učinit, protože musí.

Ještě jedno: to vše platí, jestliže USA nezačnou válku s Iránem nebo proti Severní Koreji. Neboť v takovém případě přeroste transatlantické rozdělení do geopolitického konfliktu prvního řádu. Při prvním Trumpově výstřelu by byl Západ mrtvý.

Die Zeit 19. 10. 2017

Přeložil a upravil Václav Mezřický