Jeden z náčelníků, pod jehož velením dosáhly spojené indiánské kmeny v červnu 1876 drtivého vítězství nad americkou 7. kavalerií generála Custera u Little Bighornu, nesl jméno Pizi neboli Žluč. A byť si to významný a úctyhodný bojovník za svobodu nesporně nezaslouží, ba je to vůči němu vyloženě neslušné, indiánské jméno našeho „náčelníka“ Zemana by mohlo znít stejně. (I v originále čili pravděpodobně v lakotštině by znělo jako malebná aluze na jedno oblíbené téma pana prezidenta.)

Nemá moc smyslu pořád dokola rozebírat, že Miloš Zeman je žlučovité čuně, které by mělo sídlit nikoliv na Pražském hradě, nýbrž někde v podhradí v chlívku. Což snad alespoň každý druhý (nebo jenom každý třetí?) občan České republiky dávno ví. Jelikož se ale blíží druhá přímá volba prezidenta v českých dějinách, bylo by jistě nanejvýš vhodné poučit se z té první.

Samozřejmě, pokud by v roce 2013 zvítězil snad kdokoli jiný než Miloš Zeman, dalo by se s mnoha jeho (jejími) kroky a činy určitě polemizovat, leč skoro jistě by nenastala natolik děsivá degradace prezidentského úřadu jako takového. Avšak, na druhou stranu, přímá volba prostě zvyšuje pravděpodobnost, že se něco podobného stane, zvláště vzhledem k parametrům současné české společnosti a jejích tzv. politických elit.

Česká veřejnost si totiž zatím zdaleka neujasnila, jakou roli v politickém systému by měl prezident hrát. Jestli má být panem králem, ovšem středověkým, tím, který skutečně rozhoduje. Nebo symbolickou figurou, reprezentantem, kladečem věnců. Psané ústavě by odpovídala spíše druhá zmíněná varianta, avšak skoro všichni významní českoslovenští i čeští prezidenti, tedy i ti nepřímo volení, projevovali silné tendence výrazně zasahovat do politiky, nechtěli být současnou britskou královnou, ale Karlem IV. – T. G. Masaryk, Václav Havel i Václav Klaus. Špatně „domestikovaný“ prezident tvoří obecně jednu z hlavních bolestí ani ne tak psané ústavy, leč vůbec české politiky i české společnosti. Ale byť by se Václavu Havlovi i Václavu Klausovi dala vytknout občasná snaha o „příliš dlouhé prsty“, oba, na rozdíl od Zemana, dokázali zpravidla zachovávat důstojné dekorum i v situaci, kdy si chtěli prosadit nějakou vlastní politickou agendu.

Ti zástupci lidu, kteří ve Sněmovně a v Senátu onehdy zvedli ruku pro zavedení přímé volby, projevili šikovnost na úrovni Pata a Mata. Kromě samotného způsobu volby nezměnili nic, ani ústavní neodpovědnost prezidenta, za jehož akty vyžadují kontrasignaci, což je většina prezidentových aktů, nese politickou odpovědnost vláda. Vzniká tak zmatek, odpovědnost se rozostřuje. Přímou volbou prezidenta čeští zákonodárci zkrátka zavedli hybrid, jenž zatím evidentně nefunguje.

Přímá volba napomáhá procesu, kdy se z prezidenta stává nikoliv nadstranický arbitr, ale politický hráč, další tak trochu politická strana. Ostatně, nedávno, za vládní krize, fungovala koalice Zeman plus Babiš kontra Sobotka. Prezident se nechoval (ani se nesnažil navenek chovat) jako nadstranický rozhodce, ale jako „politická partaj“, poněvadž dával jasně najevo odpor k premiéru Sobotkovi i přízeň k ministru financí Babišovi.

A existuje též značný rozpor mezi současnou zahraničněpolitickou linií Hradu, jenž je nakloněn „východním kmenům“ neboli Rusku a Číně, a (stále ještě) prozápadní linií vlády. Dle psané ústavy by měla i v oblasti zahraničních vztahů dominovat vláda, nedisponuje však dostatečnými nástroji, jak prezidenta zkrotit, když si provozuje vlastní zahraniční politiku. Respektive postrádá sílu a odvahu ony nástroje (například neschválení zahraniční cesty) použít, i z toho důvodu, že prezident je prostě partaj sui generis.

Prezident Zeman často odkazuje na svůj mandát od voličů, přičemž šermuje počtem hlasů z druhého kola voleb, v němž ovšem soupeřili jen dva kandidáti. Srovnávat to s výsledky stran v parlamentních volbách není fér, neboť ve volbách do sněmovny kandiduje mnohem více subjektů. Přímá volba každopádně vnesla do politického systému napětí mezi relativně slabými pravomocemi prezidenta a silným mandátem plynoucím z přímého, nezprostředkovaného výběru, což prezidenta ještě více než v minulosti láká k ohýbání ba překračování ústavy.

Pokud ale ústavu hrubě neporuší či nedopustí-li se velezrady, což by mohlo vést k jeho sesazení, hradního pána vlastně limituje jediná věc: ohled na případné znovuzvolení. Ten ho však zároveň, jako v případě Miloše Zemana, může motivovat i k bezbřehému populismu. A prezident, jenž je zvolen na druhé funkční období, se pak víceméně nemusí ohlížet už vůbec na nic. V této perspektivě je postavení přímo voleného prezidenta asymetrické, chybí zde institut podobný vyslovování nedůvěry vládě.

I proto si Zemanovy dosavadní způsoby samy říkají o vkomponování nějaké formy politické odpovědnosti prezidenta do české ústavy – zvláště když se zákonodárci evidentně nemají a patrně se ani nebudou mít k odsouhlasení návratu k nepřímé volbě.

Miloše Zemana snad v nadcházejícím souboji porazí nějaké to „menší zlo“, třeba Jiří Drahoš. Ústavní kutilství jménem „přímá volba“ však bude i nadále tvořit tikající bombu, kterou může odpálit kdokoliv jiný, nejen Zeman.

Hradní partaj náčelníka Žluče je navíc propletenou zájmovou chobotnicí, jež Zemana využívá jako maskota. A ona chobotnice za Zemanem již patrně, vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, pošilhává i po nějaké náhradě. A jiné kruhy by na Hradě zase rády viděly svého koně. I proto výše uvedené námitky a návrhy, jakkoli aktuálně nerealizovatelné, mají svou váhu a nelze nad nimi mávnout rukou ve chvíli, kdy se bude zdát, že vyhraje někdo rozumný, či dokonce v jásotu nad tím, že někdo takový opravdu vyhrál.