S islamismem se to má dnes podobně jako se to mělo v 19. a 20. století v Evropě s nacionalismem a socialismem – slouží k legitimizaci hnutí a politiky, které jsou v rozporu jak s obsahem těchto kolektivních zájmů či identit, tak i se zájmy skupin, které mají být s jejich pomocí osloveny.

Hitler využil sudetských Němců k rozbití a ovládnutí sousedního státu. Jakmile byly Sudety připojeny k rajchu, nacisté zrušili všechny za Československa se svobodně rozvíjející sudetoněmecké spolky a začlenili je do říšských nacistických organisací, samotní čeští Němci pak museli narukovat do armády a statisíce jich padlo na mrazivých ruských pláních. „Hájení zájmů“ sudetských Němců Hitlerem a spol. pomocí vypjatého německého nacionalismu bylo nakonec dovršeno poválečnou „odplatou“, znamenající konec existence německé menšiny v českých zemích, která po staletí spoluvytvářela jejich ráz. A nešlo jen o sudetské Němce, ale o Němce a Německo jako takové. Hitler hájil národní zájmy Němců tak důsledně, že za pár let leželo Německo v troskách. Pro Hitlera a Německo platí to samé, co řekl Lenin na adresu Ruska: Tady vůbec nejde o Rusko. Kašlu na Rusko. To je jen jedna fáze, kterou musíme projít na cestě ke světové revoluci. Ano, my všechno rozboříme a na troskách postavíme svůj chrám. – Když se pak světová revoluce nepovedla a německý národ se ukázal nehodný Hitlerových světovládných visí, chtěl führer nechat Německo srovnat se zemí.

Podobně instrumentálně jako nacisté využívali ke svým cílům Němce, i komunisté se čerta starali o práva dělníků: ti měli sloužit k jedinému – s jejich pomocí se chtěli chopit moci, zatímco sociálním demokratům, hájícím práva pracujících tříd, nadávali komunisté do fašistické reakce, která svým reformně sociálním programem smiřuje proletariát s danou situací a znemožňuje tak revoluci. Lenin to v roce 1920 na druhém sjezdu Kominterny, kde instruoval zástupce evropských levicových radikálů, jak postupovat proti parlamentním režimům, řekl cela otevřeně: Parlament se nesmí za žádných okolností stát dějištěm boje za reformy, za zlepšení životních podmínek dělnické třídy. Jedinou otázkou je, jak využít státních zařízení buržoasie k jejímu vlastnímu zničení.

V duchu tohoto apokalyptického pojetí politiky bylo dobro, které chtělo zlepšit stávající svět a bránilo tím revoluci a tedy dosažení komunistického ráje, tím největším zlem. Naopak zlo urychlující zánik světa bylo kladnou hodnotu, kterou bylo zapotřebí podpořit na všech stranách. V roce 1939 se komunisté spojili s nacisty a rozpoutali druhou světovou válku. Nacisté, kteří pomáhali roztáčet kola dějin, byli z hlediska komunistické dějinné eschatologie positivním činitelem, zatímco sociální demokracie se svým pacifismem a reformismem byla tím nejhorším zloduchem. Lenin, který velmi dobře znal myslitele francouzské revoluce, výše uvedené kdysi formuloval následovně: Všechno, co pomáhá revoluci, je morální, všechno co jí překáží, je nemorální a zločinecké. Strana není škola pro dámy. Darebák může být ten, koho potřebujeme právě proto, že je darebák.

Přesně to samé hlásají ideologové islámského terorismu, kteří jen evropskému extremismu zaměnili kabát nacionalismu za islamistický háv. Stejně instrumentálně jako si Hitler přivlastňoval Němce a komunisté proletariát, odvolávají se dnes islamisté na Alláha.

Jestli se tedy bojíme islámu jako něčeho cizího a neznámého, tak bychom se měli bát především sami sebe – v moderních dějinách se Evropa dvakrát ocitla na pokraji záhuby a vždy byla ohrožena vnitřními, „domácími“ silami, které ke své politické legitimizaci používaly účinný mix nacionalismu a socialismu.

Výše uvedené pochopitelně neznamená, že bychom neměli být před islámem ostražití, či proti teroristům nebojovat: naopak. Ještě více ostražití bychom ale měli být před těmi, kteří hlásají boj proti islámu jako jakousi nenávistnou, xenofobní ideologii, pod jejíž prapory chtějí nahnat teroristickými akcemi islamistů vystrašené Evropany (spektakulární teroristické činy jsou jistě mediálně „vděčné“ a za teroristy odvádějí práci média – bez nich by to ale byly jen ty spektakulární akce: za týden zahyne pod koly aut násobně více Evropanů, než co jich kdy zahynulo v dějinách terorismu).

To samé ovšem platí i o světě islámu, který je prvním cílem teroristů podobně, jako kdysi byla v očích komunistů i nacistů největším nepřítelem sociální demokracie: dokud si umírnění muslimové s veškerou vážností neuvědomí, že islamisté usilují o zničení tradiční islámské společnosti a dokud nezaplaví na protest proti teroru, který si rouhačsky bere do úst Alláha, ulice západoevropských stejně jako muslimských měst, bude islám jako náboženství i civilisace zpochybněn sám o sobě, podobně jako byl během nacismu zpochybněn německý národ.

Cíl teroristů je přitom zcela zřejmý – vyvolat strach a chaos a také či hlavně vyprovokovat nepřátelství a v posledku válku mezi Západem a světem islámu: islamisté a evropští nacionalisté a xenofobové, kteří zneužívají situace, kdy byly válkou na Blízkém východě vyhnány ze svých domovů statisíce lidí, si tak prokazují vzájemnou službu, podobně jako si ji kdysi prokazovali komunisté a nacisté, když brojili proti sobě a získávali tak na popularitě.

Cíl demokratických a umírněných sil by ale měl být právě zcela opačný: využít problém islamistického terorismu k prohloubení spolupráce Západu a Orientu v boji proti společnému nepříteli, než celý průšvih dosáhne nekontrolovatelného rozměru. Vytvoření přátelské a plodné, vzájemně se obohacující koexistence křesťanského Západu a islámského světa, jak tomu bylo v době vrcholného středověku, by byla největší prohra teroristů, stejně jako se prohrou komunistů, jejich proletářské karty, s kterou se snažili od počátku hrát, stal západoevropský sociální stát. Jsme odsouzeni ke kulturní, ekonomické, politické spolupráci a uprchlická krize, která celý problém nesmírně ztížila, je zároveň veliká šance. Jestli někdo vydává konfrontaci s islámem za hájení národních zájmů, tak je třeba mít na paměti, že je to podobné, jako když německé národní zájmy „hájil“ Hitler a spol. Nejde o válku civilisací, ale o válku banditů, kteří si civilisaci berou jako rukojmí.

Babylon 4/XXIV, 11. prosince 2015