Listuji sbírkou básní Jana Badalce (* 1960 – + 2016) Samolibé verše a mimoděk přede mnou v jeho básních – příbězích defilují zmizelá osmdesátá léta, jejich atmosféra, děje, postavy a postavičky a echo k dnešku. Poeta v sobě nezapřel inspiraci dílem Vladimíra Hraběte, s jehož postavou byl i spjat svým působením v malostranské scéně rozpustilých svazáků, Divadle Rubín v Praze. Všichni ti somráci, děvky, vekslácké podhoubí nomenklatury, mládežnické hordy v šmolkových košilích, úlisné estebácké držky,

Čechoslováci z Moravy se svým ožraleckým bečením a nenávistí ke všemu mimo ně (a vposled k sobě), rojení khaki uniforem příslušníků vébé, smog a mour v ulicích, prochcané průjezdy, lepivá špína železničních vagonů, hostilní a věčně ožralí geronti s pokolením svých nařvaných bolševizovaných vnuků a s trupami udavačských domovnic v žoldu tajné policie, švadrony divadelních otlemenců a jejich vypráskaných subret, kavárenská čeládka stále jednou nohou přes zábradlí „madisonského“ Nuseláku, tlupy šílenců řadících se již od kolébky do front stranické kariéry, pomýlení stalinisté s drzými čely Nového Poznání, socializovaní Židé s legitimacemi Strany, která si na nich tak ráda smlsla, disidenti s běsy štvanců v zracích. Jedním ze zplozenců této pekelné komedie byl i Jan Badalec, samorostlý poeta.

Pocházel z nomenklaturní rodiny předrevoluční doby. I jeho niveau a známosti pocházely z nomenklatur. Nové porevoluční nomenklatury jej nepřijaly, jenom ho využily k prostituci v PR agenturách (kam se ti všichni nadějní poetové z reklamek vypařili?). Když se dostal do nesnází, zabouchnuli za ním dveře.

Rád vzpomínám na několik těch měsíců, co jsme žili pod jednou střechou. Seznámili jsme se na mém poetickém vystoupení pro znalce ve Vikadle, kde byl Honza Badalec tou dobou zaměstnán jako vyvaleč a pijan. Spal v senkrovně a dojídal zbytky z kuchyně, což jsou pro existenci nejzáviděníhodnější podmínky k životu. On však nepokojně kafral a zas chtěl něco jiného. Co mi tedy zbývalo jiného, než si ho na nějakou dobu nakvartýrovat domů, abych měl z jeho situace nějaké povyražení, že na tom nejsem zas tak špatně a že se má lidem v nesnázích pomáhat. Tohle kdyby pochopili exekutoři, ti z dob evangelijních celníci našich dní, hned by se nám všem žilo lépe a radostněji!

Byly to blahé dni a noci občas též! Živila nás literatura – Honza měl stohy knih z kontejnerů na starý papír a zajišťoval přísun vína, případně jiných poživatin z odpadu, zatímco já chodil na ryby na Vltavu na pražské periferii do míst známých jenom znalcům. Občas kápla nějaká stovka za recenze knih normalizovaných literárních kolegů, takže jsme se mohli jít povyrazit do Vikadla, kde nám patroni Ota s Kamilou udělali cenu. Honza přes den vybíral kontejnery a hledal jídlo, vždycky navečer přinášel úlovky a potom jsme probírali vážná témata do pozdní noci. Jediný mráček na nebi jasném obavami a starostmi byl Honzův termín k nástupu trestu za neplacení alimentů, jemuž se úporně vyhýbal jako státnímu diktátu. Neměl na vybranou – společnost si jedince nevšímá, pouze instituce na něm vyžadují pohledávky a netečné okolí stále jedince opruzuje banálními požadavky k utišení vlastní nudy.

V Praze lze naleznout všechno, je mocným zdrojem inspirace. Láká umělce, pracanty i pochybné existence. Honza psal verše po vzoru své zesnulé sestry Zuzany v kruhu okolo Divadla Rubín a měl scestnou představu, že lze být umělcem a zároveň dosíci šťastné zaopatřené existence. V tom byl na omylu: ani jedna z bývalých manželek mu nepřišla na pohřeb, což vyvolává poetickou otázku: milovaly ho vůbec někdy? Anebo jenom inkasovaly city, jichž byl Honza vulkán?

Ani nemáte ponětí, jak mně tento fakt z hlediska poetické ekonomie zaujal. Na Honzově funuse byly jeho děti a kumpáni s ctitelkami, jak se v života shonu celá banda dala dohromady. Zároveň jsem si znova uvědomil – a též dávám dál – pozor na věc, komu projevíte a poskytnete své city, aby je vůbec dokázal(a) ocenit a reflektovat, netoliko inkasoval, ale dokázal participovat na společném díle!!!

Když se Honza vrátil z kriminálu, přestal žít už jenom pro sebe a rázně se zapojil do komunitního bezdomoveckého hnutí. Potkali jsme se několikrát a zjevně prosperoval duchem, i když tělo chřadnulo. Byl jsem ovšem pobaven naším posledním setkáním: vracel jsem se z dvanáctky (hlídal jsem na stavbě) a potkal Honzu Badalce, an šel ze mše od svatého Salvátora. Rozplýval se nad kázáním pátera Halíka, z kapsy zimáku vylovil krabičák růžáku, nabídnul mi vajglovku a když jsem se napil, pocítil jsem neklamně, jak mi Honzovy „ručičky“ zajely do kapes, zda tam nenajdou něco dobrého. Nedal jsem znát úžas nad jeho naivitou kapsářského hledání přilepšení v chudých kapsách básníkových a se zájmem naslouchal směsi nadšení a licoměrnosti v jeho tirádě cestou z chrámu. Zřejmě Honza přešel od kontejnerů k cizím kapsám – proto je nejlépe zůstávat s poesií. Bylo mi to i důkazem, že si člověk v duchu dokáže ospravedlnit úplně všechno. Nemohl jsem si tuhle vzpomínku odpustit, když se mi editor Richard Erml zmínil o zasahování Honzových dětí do podoby jeho práce a retušování Honzova posmrtného portrétu. Každý člověk je nekonečně složitý, tak proč ho zjednodušovat? Vše má své výše i níže.

Stylově patří básně Jana Badalce do mainstreamu lyrismu od 60. let pěvně zabydleného v česky psané poesii. Lyrický hrdina je totožný se „zlatomládežnickým“ autorem z nomenklaturní rodiny, svévolným a rozmarným až do posledních dní. Vlastně si neměl nač stěžovat – krom na ztrátu existenčního statutu – užil si své v divadle, jako tramvaják i jako PR manažer, prošel spektáklem kriminálu za neplacení alimentů a bezdomovectvím, a v posledku se zasloužil o zlepšení života lidí v nesnázích, kteří na tom byli hůř než on. A to je nejdůležitější – obětavé dobré skutky pro druhé korunují život.

I tím, jak vnímáme dílo přes autorovu smrt, myslím, že Honza Badalec žil dobře. Abychom ale, nedejbože, jenom hořekovali nad ztrátou člověka, po kterém se dnes třeba už nikomu nepozasteskne a vlastně nikomu nechybí, vzpomeňme též, jak dokázal Honza být ostinátní až nechutně vlezlý, jak rezonoval a bědoval, jak dokázal být lačný každé blbosti a jak pomlouval ženské, když nehýřily zrovna obdivem nad jeho vyšinutou existencí potrefeného bezdomoveckého poety a mluvky. Ale na tom vlastně nezáleží.

Zvláštní ale bylo, že si svých juvenilních básní necenil, ani své nepěstěné básnictví nerozvíjel dál. Když jsme se seznámili, po flákačském intermezu a pobytu ve vězení, již se zapojil do sociální práce pro druhé. V tomhle světle není úplně důležité, do jakého proudu jej stylově vřadit; snad patří do anarchického lyrismu šrámkovského, s vlivy Jiřího Ortena a Václava Hraběte, co já vím? Co se zdá být z vnějšku jako běžnější lyrická produkce pak získává význam a nový kontext – jeden muž činu převáží tisíc mužů slov.

Smrtí autora je dílo završeno. Není dobré, ani špatné, jeho prostřednictvím ohledáváme život a svět, a nahlédáme nové souvislosti existence.

Samolibé verše. Jan Badalec. Dědici a přátelé, 2017. 95 stran, 555 výtisků

Pět cikánů

Jan Badalec

Sama doma

Znáš něco krutějšího po rozchodu

než psát básně

s okem na klíčové dírce?

Tam

za brankou

vidím zahradu

Tichý dům co bez květů

je bledý jak na oprátce

A růže přikryté chvojím

Na tuhle báseň

mám jen soumrak

Pak zazvoním

jednou dlouze a jednou krátce

Chvála

Tvá lenost spálila kůži

Modrý odstín

se plíží do tepen blízko hradu

Kouř v okrajové čtvrti

má tvou vůni

a pět smyslů dlaň

Pět cikánů

s kterými ses vyspala

má ráda má chvála

Pět cikánů ve mně zabilo

mladého pána

Krvelačnost

Často si musím

loknout vody z akvária

aby mi v žilách

vůbec něco kolovalo

Maminka vždycky říkala:

„Jestli se nenaučíš skromnosti

budeš lidem na obtíž!“

Pak mi ty lidi ukázala

Všichni chodili pít

po nebezpečných stezkách

a z vrozené skromnosti

odhazovali sny a ideály

a doličné předměty do stoky

Maminka vždycky říkala:

„Ničím neplýtvej –

– nevíš co je válka!“

Pak mi to plýtvání ukázala

Nejsem tudíž z lidí

zasviněných vlastní krví