Paní a pánové,

Martin Frind, jenž je protagonistou dnešní expozice, nazývá vystavované soubory různě: Zrcadlení, Místo doteku, Setmění, a V tichu, například. Tentokrát svou výstavu nazval Naléhavé nejistoty. To nezní, příliš optimisticky, pravda. Ale zato současně! Ostatně, ohlédneme-li se zpět v čase, autorova tvorba optimismem nikdy neoplývala, o čemž svědčí i některé vystavené artefakty staršího data, vždy však uměřené umělcovu rozpoložení v tom čase, jež bylo zase odrazem jeho mysli i momentálního dění doma a ve světě. To mě přivádí k citaci svérázného amerického umělce Keitha Haringa, jenž v druhé půlce 80. let vyslovil skoro věštecká slova: „Není zrovna jednoduché žít v téhle době a zemřít v ní je možná ještě složitější.“ A přitom paradoxně toto pronesl v době sovětské perestrojky a glasnosti, tedy v době hroucení se sovětského koloniálního impéria, v době, kdy se i u nás drolil onen komunistický nesnesitelně zatuchlý režim, v době, kdy ve východním Německu vzali občané ztečí berlínskou zeď, oddělující demokracii od totalitarismu. Svět, až na výjimky, zdál se dostávat do jakési utopické harmonie. Naivní, krátký sen, jak dnes víme. A měli jsme to vědět přinejmenším v době rozpadu Jugoslávie, že?

No a nyní, paní a pánové, vidíme,

co se nejen u nás po čtyřiatřicetiletém vykročení ke svobodě a demokracii odehrává už skoro dva roky za hrůzy přímo za našimi humny a o pár hodin letu východním směrem už přes měsíc. A to nemluvím o zatím naléhavých nejistotách ještě o kus dál tím samým (čínským) směrem. A i když připouštím, že pro některé naše spoluobčany promítají se naléhavé nejistoty spíš do osobního žití, a já je nebagatelizuji, tvrdím ale, že ty, na něž jsem v předchozí větě upozornil, připadají mně přeci jen z hlediska geopolitického nebezpečnější.

Paní a pánové,

promiňte mi ten na úvod spíše politologický než uměnovědný krátký exkurz, ale co naplat, samotný název výstavy mě k němu přivedl. Ostatně s Martinem Frindem spolupracujeme už pár let, a ti kteří ho znají nejen z výstavních projektů vědí, že se společensky až disentně v oblasti zájmu o svobodné žití angažoval už od studií na Akademii. A proto jsem se tentokrát rozmýšlel, zda opět upřednostním vhled do vizuality jeho tvorby a vše co s ní souvisí, nebo se spíše zaměřím na její obsah. Obsah, vyplývající z témat, jimiž se autor vlastně od počátku své tvorby zabývá: duchovností (nebojme se toho slova) a existenciálními až mezními situacemi doby a člověka v ní.

Zvolil jsem druhou možnost, jak je zřejmé z předchozích slov. Avšak pozor! Martin Frind netvoří tzv. angažované umění v ideologickém smyslu slova. On tvoří umění především přemýšlivé. Co je tedy v jeho realisticky nepolopatické tvorbě dominantní? Jeho námětová různorodost, a přitom kontinuální tvaroslovnost v technice i barvě, tvrdím. Frind viděné či cítěné nezobrazuje pouze v příběhovém celku (nesnáším výraz narativní), častěji skutečné či fiktivní události fragmentarizuje, čímž jim dodává stmelenější působivost. Nevyžívá se v rozbujelých malířských formách, ať už je nazýváme post či postpost cosi, nebo jiným kunsthistorickým zaklínadlem nýbrž v obsahové i prostorové uměřenosti. A navíc, vzhledem k tématům, je z některých obrazů zřejmá souvislost s danou příběhovou realitou, jindy je divák naopak vtažen do prostorového bezčasí. Ovšem ani onen háv neurčitelnosti neubírá jeho obrazům na síle, někdy přímo vzrušivosti.

A právě z těchto pláten, překližek či z papírů lze vyčíst, že se jejich dějovost mohla odehrát kdekoli a kdykoli. Tedy i v tomto případě pouze v naléhavých nejistotách. Výsledná kompozice obrazů nebo kreseb musí hlavně držet předem určený motiv, jinak by se jejich obsah rozmlžil a zbanálněl Ale pozor: Ve Frindově více či méně obsahové neutěšenosti a nekolorismu cítím občas i jiskřičku naděje. Jakési světélko na konci tunelu, jak se říká. A může to být náhlá projasněnost v hutně ztlumené barevnosti, ale i noční světelný šajn z reflektorů jedoucího auta či vlaku. U některých obrazů vnímám také ticho. A přemýšlím, z čeho ono ticho vzniklo. Může evokovat zklidnění v přemítání, může to však být i ticho, zlověstně předcházející hlučnému třesku ve smyslu přibližujícího se nebezpečí. A to vše ztvárněné v sugestivně zvládnuté malbě či kresbě. O Frindově tvorbě jsem se kdysi vyjádřil formou Chvála malířskému žánru. A mám-li jeho rozsáhlou cyklickou, někdy až hořkostí nasáklou tvorbu přeci jen mírně zideologizovat, nehledejme v ní, v podprahové formě, prosím, jakýsi nihilistický obraz současné západní společnosti (kritický mnohdy), ale spíše obavu z jejího zhroucení. Jsou to právě ony naléhavé nejistoty. Denně volám: Kéž bychom se mohli hroutit pouze pod tíhou dnešní všeobecně blbské korektnosti, než pod tíhou myšlenek na sebezničující nebo všelijakými imperiálními grázly, teroristickými či náboženskými fanatiky s různorodým zbarvením, rozmetanou budoucnost.

Paní a pánové,

vidíte, jakou interpretační pošmournost dokáže vyvolat samotný název výstavy. Vnímal jsem ji i dříve, v až tak vypjaté podobě ovšem nesdílel. A právě i v tomto vidím sílu výtvarného umění a jeho interpretace. A abych nekončil až tak pesimisticky, dovolím si ještě jednou ocitovat Keitha Haringa, kdysi výrazné postavy newyorské umělecké scény, tentokrát v povzbudivější tónině: „Malíř by dnes mohl být důležitější než kdykoli jindy v historii člověka, protože má kvality, které jsou pouze lidské. Lidskou představivost nemůžete naprogramovat počítačem. Naše představivost je naše největší naděje na přežití. Myslím, že je velmi důležité milovat život.“

A Martin Frind život miluje stejně jako malování. Už smělý průzkumník nevědomí Sigmund Freud, jemuž se nepřiznaně až nápadně podobá vystavený báječně vystižený portrét s názvem TY, tvrdil, že umění je jedním z nejvýznamnějších a nejcennějších kulturních projevů lidstva. A následně sex, samozřejmě. A nezávisle na všem, co bylo mnou dosud řečeno ještě dodám, že malířská tvorba Martina Frinda nedává na žádné naléhavé nejistoty odpovědi, nýbrž naopak klade otázky: Jaká bude po těch všech naléhavých nejistotách podoba světa? Jaká? Co myslíte?

Dovolte na závěr, prosím, špetku osobního zasnění: Přeji si, aby se svět vrátil k oné naivně vysněné harmonii objímajícího se světa bez válek, kdy staří budou věřit, že jsou stále mladí, jak zpívá Mick Jagger v jednom songu na nejnovějším albu Rolling Stones Hackney Diamonds. Ovšem Frind aby i nadále setrval v malířské poloze naléhavých nejistot, která jeho tvorbě sluší.

výstavu Jiří Tichý spolu s autorem Martinem Frindem věnovali Magorovi a knížeti Schwarzenbergovi