Zajímavé je, že i když by se mohlo zdát, že Evropská unie je na světě jen jedna, Evropských unií je minimálně tolik, kolik národů ji tvoří. Tato rozdílná vnímání je těžké vysvětlit v několika větách. Tak například v mojí rodné zemi, ve Francii, byla spojená Evropa zpočátku projektem, který měl zabránit válkám národních států. Šlo také o to vytvořit institucionální rámec spojenectví s Německem. Brzy však tento projekt nabral ve Francii podobu ideálu francouzské republiky: vytvořit úřednický systém, který přes technické záležitosti bude prosazovat universální hodnoty.

V Itálii, v Německu, ve Španělsku anebo v Portugalsku zase viděli v integraci a evropském spojenectví možnost zabránit návratu diktatur. Velká Británie na začátku spíš setrvávala v představě, že jakýkoliv silnější stát na kontinentě je nebezpečný. Z praktických důvodů bylo ovšem pro Brity lepší se integračních procesů zúčastnit.

Ve střední Evropě vnímal disent i velká část společnosti do konce osmdesátých let evropská společenství jako civilizační klub, ke kterému by měly patřit i země tohoto regionu.

1989

Rok 1989 přinutil k přepracování starých evropských konceptů anebo přesněji řečeno k jejich přizpůsobení nové situaci.

Německo mělo řešit zároveň vlastní rozšíření a otázky komplikovaných historických vztahů s Polskem a Československem. Ve Francii se opět objevil strach, že rozšířené Německo bude tak velké a silné, že stará dobrá poválečná rovnováha (západo)evropského spojenectví bude ohrožena. Velká Británie viděla v dalším rozšíření možnosti více rozdělovat evropské národy. Z toho vznikly také nové obavy Francouzů, že místo fungující administrativní struktury, která by zastřešovala universální hodnoty, vzniknou spory, chaos a v důsledku toho dojde ke ztrátě kontroly nad tím vším. Tím lze také vysvětlit, že v té samé době se začali silně ozývat skeptici a nacionalisté.

Maďarská socioložka Ildikó Szabó popisuje změny ve střední Evropě podobně: lidé ztratili orientaci, protože se zcela změnily ekonomické, politické i sociální vztahy a vazby. Středoevropané se tedy chytili toho jediného, co zůstalo: národní identity.

Ve vnitřní politice ČR zbyly pro mnoho lidí jen dva možné koncepty: ekonomický „konservativismus“ (jako například KSČM) a národní zájem (jako ODS, KSČM atd). Otázka národa a jeho obhajoba se začala objevovat téměř ve všech politických programech různých uskupení v celém středoevropském regionu, i když u jednotlivých hnutí a stran byla různě akceptovaná.

Jako prioritu národního zájmu vnímalo tehdy mnoho zemí střední Evropy spojenectví se Spojenými státy, které jim mělo zaručit bezpečnost před ruskou hrozbou. Svoji roli sehrál i strach z Německa a jeho těsného spojenectví s Francií, který naháněl státy tohoto regionu do náruče Velké Británie. Liberalismus, proamerikanismus, nevstřícnost k evropské integraci a obhajoba národního zájmu byla v Čechách stejně jako v Polsku jedním ideologickým balíčkem.

Nacionalistické postoje byly v té době tak důležité, že se některé strany byly schopné ohánět národním zájmem i v případě, kdy byl tento „národní zájem“ v naprosto zřetelném rozporu se zájmy voličů. Strany, které se například ucházely o přízeň polských zemědělců, musely zaujímat silně europesimistické postoje. Dnes je jasné, že polští farmáři díky evropským dotacím zbohatli tak jako nikdy v historii. Stejně tak strany, které se ucházely o hlasy konservativních katolíků, prohlašovaly, že Evropa je antináboženská volba, ačkoliv Vatikán zastával zcela opačný postoj.

Smlouva z Nice

Složité přepočítávání hlasů mezi „velkými“ a „malými“ zeměmi v EU, jak je zakotvila smlouva v Nice, bylo kompromisem vyjednaným při historickém rozšíření EU a mj. Polsku zajistilo posici mezi „velkými“ zeměmi. Byla to však skutečně výhra „malých“ či „menších“ nad většími?

Dojem, že snižovat disproporčně počet hlasů největších a nejbohatších zemí EU je ku prospěchu menších a chudších zemí, může být veskrze mylný. Je to bohužel přesně naopak. Čím výrazněji jsou velké země diskriminovány (vzhledem k počtu obyvatel), tím zřetelnější jsou jejich tendence oslabit Evropskou unii a posílit národní vlády. Konflikty v evropském parlamentu přestávají být sektorové (zemědělci, ekologové atd.) a progresivní politika jde stranou v zájmu národních zájmů, kdy se do řešení věcných problémů začnou míchat různá ideologická a nacionální schémata. Když se bruselské otázky změní v bilaterální konflikty mezi dvěma národy (Německo versus Česko, například), tak půjde o nerovný zápas a právě tehdy začne být ohrožován národní zájem menších zemí. Naproti tomu většinové rozhodování dává šanci evropeizovat více otázek, a tím pádem je ochránit od mocenských rozepří, které vždy nakonec „semelou“ ty menší.

Disproporce smlouvy z Nice a šok z rozšíření EU mohou jasně vysvětlit příčiny neúspěchu projektu evropské ústavy. Vede mě to k závěru, že když se v březnu, na berlínském summitu EU, podařilo Polsku (s českou podporou) na několik let odložit nový spravedlivější systém hlasování, nejednalo se o vítězství Polska nad Německem, ale šlo spíše o porážku obyvatel střední Evropy jejich vlastními nezodpovědnými politiky.

Ale až budoucnost ukáže, nakolik budou Středoevropané schopni být konstruktivní na celoevropské úrovni. A kdo ví, možná se časem podaří vytvořit jednotnou Evropskou unii…

Nicolas Maslowski

(Autor je politolog francousko-polského původu, působí v pražském Collegiu Minor a v ISP (Institut des Sciences Sociales du Politique) na universitě Paris X.; zabývá se středoevropskymi a evropskými otázkami, a problematikou občanské společnosti.)

Babylon 1/XVII