Spojení výročí vzniku Národního muzea a výročí narození Otce národa Františka Palackého má svoji nespornou logiku. Slavnost konaná večer 14. června v panteonu Národního muzea a živě přenášená ČT byla vskutku důstojná, včetně účasti i proslovů po dlouhé době opravdového prezidenta, premiéra a ministra kultury. Účastnila se jí i celá řada dalších představitelů veřejného života tak, jak si to NM i František Palacký zaslouží.

Nebývalá akce měla však několik skrytých nepěkných paradoxů, které se týkaly hlavního pořadatele celého setkání. Zasvěcený člověk nemohl nevidět snahu generálního ředitele NM dr. Michala Lukeše o tradiční sebeprezentaci za každou cenu. Tentokrát to zvládl důstojně, ovšem s jedním ale – nedalo se tomu věřit. Vzpomeňme na květen 2015, kdy teatrálně pochodoval s celým procesím po schodišti Muzea s Palackého mozkem a podle úsměvu na tváři se asi i dobře bavil. Celý akt převozu Palackého mozku, naprosto nedůstojný a nepřijatelný svým bulvárním provedením s přizvanými novináři a kamerami dovršil ještě vypsáním nesmyslné ankety pro širokou veřejnost ve stylu „kam s ním“.

To vše se konalo naprosto bez informování potomků F. Palackého, natož konzultace s nimi. Tento vrchol nevkusu i absence jakékoli soudnosti lze stále nalézt např. na servru iDnes.cz i jinde. Byla důvodem všeho pocta Palackému, nebo nevkusná sebeprezentace a zneužití ostatků Palackého k vlastnímu zviditelnění?

Vzhledem k předchozím postojům dr. Lukeše je docela překvapující, jak zaníceně při zahájení slavnosti prezentoval generální ředitel zásadní význam Františka Palackého, jednak pro celý národ a také pro samotné Národní muzeum. Jeho postoje totiž byly dosud k Palackému vždy zcela lhostejné. Proto z jeho proslovu čiší čiré pokrytectví.

Za celých 20 let, co vedl NM, nebyl schopen nebo spíš ochoten řádně zpřístupnit návštěvníkům skvostný a unikátní Památník Františka Palackého a Františka Ladislava Riegera. Je to zcela jednoznačně naprosté ignorování toho nejzákladnějšího poslání Národního muzea seznamovat veřejnost s poklady naší historie, nemluvě o zásadních zásluhách Palackého právě o jeho rozvoj. Uspořádání této důstojné a žádoucí akce v panteonu NM nemůže vymazat, natož napravit, předchozí nepřijatelné postoje, ale i chování generálního ředitele Michala Lukeše. Památník – původní byt obou osobností v domě, který restituovali jejich potomci, se nalézá v Palackého ulici v Praze 1 a je veřejnosti díky své ještě nedávné nepřístupnosti prakticky neznámý. Přes všechny letité snahy (okradené) rodiny potomků i odborného personálu muzea o jeho řádné zpřístupnění se památník nedařilo otevřít dlouhé dekády. Lze tedy Lukešovým nedávným obdivným slovům o Palackém věřit? Po dvaceti letech naprostého přezírání?

K dovršení všeho ještě Michal Lukeš na této důstojné slavnosti ocenil svého předchůdce doc. Milana Stloukala, který celou ostudnou kauzu začal tím, že rodinu potomků o dříve soukromý Památník, založený v roce 1931, připravil, když se proti navrácení památníku rodině postavil, restituce zmařil a následně nedodržel ani svůj písemný závazek Památník řádně otevřít a provozovat. Nemůže už být větší paradox než to, že i přes tyto nepochopitelné skutky byl nyní oceněn, a právě medailí Palackého! Kdyby to nebylo smutné, dalo by se to nazvat fraškou.

Tato všechna nepěkná skrytá fakta ale naštěstí nenarušila důstojný průběh celého slavnostního a zároveň historicky výjimečného shromáždění. Ještě nikdy se nesešla celá naše vrcholná reprezentace k poctě tak trochu přehlíženého Otce národa a důležité instituce, o kterou se tak zásadně zasloužil. Kéž by se tento projev úcty k této naší opomíjené části historie stal samozřejmý. Také je pozitivní, že nedávno nastoupivší nová ředitelka Historického muzea dr. Strnadová, po předchozím tlaku rodiny a svým jiným přístupem konečně změnila letitý ostudný stav nepřístupnosti Památníku alespoň na tři návštěvní dny v týdnu. Takže v tomto je snad naděje na lepší časy, ale s jednou výhradou: k výše uvedeným žalostným faktům už nelze dále mlčet.

Skvostný stav opravené historické budovy ani krásné sbírky a nové expozice nemohou vyvážit letité hříchy vedení. Ani několik dalších vydařených úspěchů NM nemůže zastřít nejen výše uvedené skutečnosti, ale ani množství provozních chyb, organizačních nedostatků a odborných pochybení za celá leta provozu, o kterých se ví, ale nesmí se o nich mluvit. Diskutovat v NM se nevyplácí. Celá řada neprávem vyhozených odborníků a mnoho těch, kteří nesnesli zacházení svého despotického šéfa a raději sami odešli, o něčem svědčí. Svědků je mnoho. Generální ředitel věhlasné instituce ale nemá žádnou imunitu, ač si to možná myslí a často se podle toho chová. Jeho velký talent v oboru PR s tím úzce souvisí. Sebeprezentaci opravdu umí, to je jeho nejvyšší priorita. Je to žalostné svědectví o tom, co se děje uvnitř, nebo spíš za oponou této navenek důstojné a úspěšné instituce.

Nyní zcela adresně: Pane generální řediteli Národního muzea, odejděte! Rekord v držení funkce už máte a udělal jste toho za těch 20 let už opravdu dost. Toho dobrého, ale i toho špatného. Chyby dělá každý, ale nesmí jich být moc. Váš kolega – generální ředitel ČT Petr Dvořák byl ve funkci 12 let a už se to mnohým jevilo jaksi nezdravé. Myslím, že dvacet let NM s Vámi už opravdu stačilo. Vaše rezignace na funkci gen. ředitele Národního muzea je pro poctivou a lepší budoucnost této po výtce národní instituce jediným řešením.

O tom, za jakých okolností jste započal svoji strmou karieru zatím pomlčím. Případné pokračování příště…

Zámek Maleč, 27. června 2023