Soustavná péče o hudebně dramatický odkaz Leoše Janáčka patří k dlouhodobým a dá se říci, že trvalým úkolům opery Národního divadla v Praze. Je tedy logické, že klíčovým bodem letošního dramaturgického plánu budou právě Výlety páně Broučkovy, jejichž hudebního nastudování se stalo rovněž jedním z klíčových bodů tvůrčí činnosti Jaroslava Kyzlinka, který v současné době zastává funkci hudebního ředitele opery Národního divadla v Praze.

Leoš Janáček patří dnes ke světovým hitům operního repertoáru a je tedy logické, že o jeho tvorbu musí pečovat soustavně i pražské Národní divadlo. Vy jste si lásku a úctu k Janáčkovu dílu, předpokládám, přinesl už z Brna, kde Vaše umělecké kroky začínaly a kde jste se v samém začátku své činnosti s tvorbou tohoto moravského génia jistě už setkal?

Zní to mírně jako klišé, odvolávat se na Janáčkovo město Brno, které je zároveň mým rodištěm. Ale určité spojení skutečně cítím – nejen díky rodu Štědroňů, kterého jsem po mamince součástí. Brno mě během let díky různým okolnostem ke tvorbě Leoše Janáčka opravdu připoutalo. Setkal jsem se nejprve s jeho sborovou tvorbou, poté studoval na Janáčkově akademii a začal působit v Janáčkově opeře – věřte, že nejen názvy institucí ovlivnily můj obdiv a úctu ke genialitě skladatele. Během svého působení ve funkci šéfa Janáčkovy opery v Brně jsme připravili tehdy průlomový první ročník festivalu Janáčkovo Brno, v rámci kterého jsem nastudoval novou produkci Její pastorkyně, mimochodem poprvé u nás bez Kovařovicových úprav. Od té doby jsem během let nastudoval v různých operních domech u nás i v zahraničí téměř celé Janáčkovo operní dílo, mnohokrát jsem dirigoval i další jeho skladby, vždy se k jeho tvorbě nadšeně vracím a rád objevuji nové detaily v jeho někdy nepořádném zápisu.

Praha ovšem Leoši Janáčkovi ve své době ublížila, Karel Kovařovic nepovažoval Janáčkovu Její pastorkyňu, nejpopulárnější operu moravského skladatele, za důstojnou Národního divadla a ač operu v Brně dvakrát viděl, odmítal dvanáct let její uvedení. Pak ovšem, zřejmě za přispění pěvkyně Calmy Veselé a nátlaku ředitele Gustava Schmoranze, dílo uvedl, ovšem s podmínkou vlastní dramaturgické a kompoziční úpravy. Janáček souhlasil, bylo to, tuším, o pauze Smetanovy Libuše a Pastorkyňa v Kovařovicově úpravě slavila úspěch, který otevřel tehdy již dvaašedesátiletému skladateli dveře dokořán do celého světa. Zpečetilo to uvedení Pastorkyně ve Vídni o dva roky později. Nic nepomohlo láteření smetanovců se Zdeňkem Nejedlým v čele, který vydal dokonce tiskem pamflet proti premiéře v Národním divadle pod Kovařovicovou taktovkou. V této souvislosti je tedy logické, že si další Janáčkovu operu Národní divadlo v Praze zajistilo pro sebe, a Výlety páně Broučkovy se tak staly jedinou z Janáčkových oper, která měla premiéru v Praze.

Výlety páně Broučkovy byla skutečně jediná skladatelova opera, která měla první premiéru v pražském Národním divadle, ba co víc – vznik druhého dílu byl přímo inspirován dramaturgem a pozdějším šéfem opery, dirigentem Otakarem Ostrčilem. Také z tohoto důvodu jsme bilogii do dramaturgického plánu této sezóny zařadili – spolu s novou inscenací Smetanovy Libuše odkazujeme a hlásíme se ke stému výročí založení Republiky československé v roce 1918. Oproti Libuši – jakési romantické oslavě českých dějin – jsou Janáčkovy Výlety páně Broučkovy zcela jinou reflexí české národní povahy a doby, ve které opera vznikla. Do surreálních výletů malého českého majitele činžovního domu v Praze je schováno spousta ironie a kritiky, kterou Leoš Janáček tepe do pražských poměrů doby.

Jaké postavení má tato opera v kontextu Janáčkova díla?

Výjimečné nejen tím, že je nejdelší skladatelovou operou – velmi zajímavý je také fakt, že mezi vznikem první a druhé části této bilogie, nebo chcete-li, dvou „výletů“, je bez mála deset let. Těžko říct, kolik času vlastně uplynulo v opeře mezi Broučkovým výletem na měsíc a do patnáctého století. Pravdou je, že Janáček psal první díl s přestávkami a problémy s libretisty skoro osm let, druhý díl napsal za osm měsíců – tolik mu záleželo na uvedení Výletů v pražském Národním divadle.

Měsíc i 15. století jsou kompozičně dosti uzavřené části, byť uvozované Broučkovými trampotami kolem hospody na Vikárce a prošpikované dialogy pražských umělců a hostinského Würfla. Cítíte samostatnost v hudebním pojetí anebo jde právě o žádoucí a zajímavý kontrast se spojením satiricky nahlížené postavy pana domácího Broučka?

Ano, podle mého názoru jsou to opravdu dvě rozdílné opery nejen prostředím – ale také kompoziční technikou, hudební řeč i instrumentace se celkem výrazně liší. Téměř celý měsíční obraz probíhá v surreálním valčíkovém rytmu, výlet k husitům je koncipován jinak – odkazy na chorál, sborové i bojové scény kontrastují s dlouhými konverzačními plochami mezi jednotlivými postavami. Během přípravy inscenace jsme si mnohokrát s kolegy uvědomili, jak jednotlivé satirické věty jsou aktuální i dnes – podle Broučka je lepší si dát každý den Na Vikárce svých devět piv a o nic se nestarat…

Neuvažoval jste někdy zahrát v první polovině večera Výlet pana Broučka na Měsíc v prvotní verzi? Když jsem viděl onehdy toto podání na brněnském janáčkovském festivalu, fascinovalo mě. A myslím si, že těch dvacet minut navíc už by takovou roli nehrálo. Vidět pana Broučka, jak ho přinášejí do bytu v truhle, je skutečná pointa prvního dílu.

To mluvíte o produkci, kterou jsme s britskou výtvarnicí a režisérkou Pamelou Howard připravili pro Brno v roce 2010 jako světovou premiéru Výletu pana Broučka do Měsíce – původní verze s epilogem, v tehdy nové edici Jiřího Zahrádky. Je to zcela relevantní tvar – jeden výlet z Vikárky na měsíc a návrat zpět. Pro aktuální novou produkci v ND Praha hrajeme celou bilogii – tzn., že původní závěr s epilogem ztrácí smysl – byl skladatelem zkrácen již pro první uvedení v roce 1920 a po přestávce se pan Brouček ocitá v XV. století.

Broučkův zpěvní part byl původně obdařen nečekanými výškami. Ty dělaly zřejmě potíže prvnímu představiteli pana Broučka a tak je Janáček na zkouškách po domluvě punktoval. Není to škoda? Neuvažoval jste o tom, tam tyto céčka a déčka zase vrátit?

Tak jako i v jiných operách kladl Janáček na zpěváky enormní požadavky, někteří členové souboru při prvním nastudování role vrátili nebo v dopisech tehdejšímu vedení ND popisovali, jak kvůli rolím v této opeře přicházejí o hlas. Vysoký počet tenorových postav, z nichž každá je extrémně náročná nejen co do počtu vysokých tónů, ale také rozsahem – pan Brouček, jak se říká, skoro nesleze z jeviště…

Věřím, že se nám podařilo získat pro aktuální nastudování takřka nejlepší dosažitelné obsazení nejen v tenorových rolích – mám radost, že téměř celý náš operní ansámbl si práci na broučkiádě užívá a doufám, že se podaří energie přenést i na publikum!