Tradiční představa, že Čechům, kteří v nic nevěří, stačí tlačenka a pivo ke spokojenosti, že jsou velcí pohodáři, které nic na světě nerozhází, není nic jiného než hřejivé sebekonejšení: Prodaná nevěsta (Jenom ten jest vpravdě šťasten, kdo života užívá) je ve skutečnosti umělohmotná fikce, stejně jako je výsměch realitě tradované klišé, že Švejk, který si s ničím neláme hlavu (natož aby si ji lámal se svojí existencí), je kvintesencí češství.

Washingtonská nevládní organizace The Pew Research Center uveřejnila výsledky dlouhodobého sociologického průzkumu ohledně národní, kulturní a náboženské identity obyvatel zemí střední a východní Evropy, které byly součástí ateistického komunistického impéria, tedy něco v tom smyslu, do jaké míry zůstala železná opona mentální výbavou bývalých Východoevropanů (viz).

Výzkum potvrdil trend, že po pádu komunismu se v bývalých komunistických zemích znovu potvrzuje náboženství jako důležitá součást individuální i národní identity, což zajisté není překvapivé, stejně jako fakt, že existuje jedna výjimka, a tou je Česká republika: česká společnost má sice podle některých ukazatelů výrazně západní sekulární charakter, kterému ale v jiných ohledech neodpovídá „emocionální“ naladění jejích obyvatel: výsledky průzkumu ohledně vztahu Čechů „ke světu“ jako kdyby vycházely ze společnosti traumatizované válkou, sociálním a kulturním rozvratem, jehož průvodním jevem je strach ze všeho cizího, tedy a priori nepřátelského, jak tomu bývá u týraného psa, který vrčí, jen se k němu někdo přiblíží.

Česko jako samostatná kategorie

Projekt dělí zkoumané země do čtyř kategorií podle kulturně-náboženských kritérií: země s orthodoxní většinou (Moldávie, Řecko, Arménie, Gruzie, Srbsko, Rumunsko, Ukrajina, Bulharsko, Bělorusko, Rusko), země s katolickou většinou (Polsko, Chorvatsko, Litva a Maďarsko) a země smíšené, kde nemá žádná konfese dominující postavení (Estonsko, Bosna a Lotyšsko). Čtvrtou kategorii pak tvoří sama Česká republika jako země, kde většinu tvoří lidé bez náboženské příslušnosti, přičemž tato hodnota je naprosto extrémní – 72% lidí (v pořadí „druhém“ Estonsku je to 45%, ve třetím Maďarsku a Lotyšsku ale už jen 21%, ve čtvrtém Rusku, kde měl bolševismus nejdelší trvání, pak 15%, ale třeba v Bělorusku 3%, a v Moldávii a Arménii 2%).

S „nevírou“, respektive nepříslušností k žádné církvi, bezpochyby souvisí svobodomyslný přístup Čechů k homosexualitě, což je ovšem de facto jediná ze zkoumaných oblastí, kde jsou Češi výrazně liberální. Na otázku, zda považují homosexuální chování za morální zlo, odpovědělo v „orthodoxních“ zemích kladně 84% dotázaných (nejvíc v Arménii 98%, v Rusku 85%, v Bulharsku 58%, nejmíň pak v Řecku 51%), zatímco v „katolických“ a „smíšených“ zemích to bylo 59% (v Litvě 72%, v Maďarsku 53%, v Chorvatsku 49%, Polsku 48%). Česko se svými 21% souhlasících z výše uvedeného opravdu „ční“.

Ohledně souhlasu s prohlášením: „Žena musí vždy poslouchat muže,“ které bývá připisováno „tradiční“ společnosti, ale už tomu tak není. V orthodoxních zemích na ni odpovědělo kladně 42% a v katolických 25% (namátkou v Arménii, kde s tím souhlasilo nejvíc dotazovaných, to bylo 82%, na Ukrajině 41%, v Rusku 36% a v Polsku 26%). Česká republika se svými 21% souhlasících je na tom hůř než Chorvatsko (20% souhlasu) a Estonsko (18%).

Český „liberální světonázor“ se ale rázem změní s otázkami týkajícími se etnické či kulturní příslušnosti. Na otázku, zda souhlasí s prohlášením: „Naši lidé nejsou dokonalí, ale naše kultura je nadřazená jiným,“ podle průzkumu kladně reagovalo 89% Řeků, 69% Rusů, nebo 66% Rumunů. Čechů s inkriminovaným výrokem souhlasilo 55% dotázaných stejně jako Poláků, což je ovšem skoro o 10% lidí více než v  Maďarsku (46%), jehož společnost je v tuzemském diskursu tradičně vykreslována jako inklinující k fašismu, stejně jako společnost v Chorvatsku, kde s tím souhlasilo o 11% lidí míň (44%), nebo na Ukrajině (41%), neřkuli v Estonsku, kde s tímto názorem vyslovilo souhlas pouhých 23% dotázaných.

Na samý chvost ohledně xenofobie se pak česká společnost propadla s odpovědí na otázku, zda je lepší, když se společnost skládá z lidí stejné národnosti, víry a kultury, na kterou odpovědělo kladně 24% obyvatel Bosny, 30% Srbů, 30% Chorvatů, 35% Ukrajinců, nebo 56% Maďarů. Nejorthodoxnější byli v tomto ohledu Češi s 67% kladných odpovědí spolu s Armény, kterých etnicky a kulturně homogenní společnost preferuje 70%.

Z osmnácti středo a východoevropských zemí, z nichž velká část zažila v minulém století hrůzy mnohem rozsáhlejší a trvalejší, než česká společnost, se ve strachu „ze světa“ dělíme o poslední místo s třímilionovou Arménií, která prošla genocidou, dodnes je de facto ve válečném stavu se sousedním Ázerbájdžánem a vždy byla jen zrnkem písku v soukolí regionálních mocností. Negativně porovnat se přitom můžeme s národy bývalé Jugoslávie, které tamní (post)komunistické elity vehnaly v roce 1991 do bratrovražedné války, aby se udržely u moci, a přesto – nebo možná právě proto – „Jugoslávci“ evidentně visí etnické čistoty jako prostředku ke spáse netrpí.

Když se pak výzkumníci ptali na to, zda je demokracie vhodnější než jiné formy vlády, souhlasila s tím jen necelá polovina dotázaných Čechů (49%) – oproti 77% Řeků, 64% Litevců i 53% Arménů (hůře na tom byli Ukrajinci – 36%, Rusové – 31% nebo obyvatelé Moldávie – 26%), přičemž 27% Čechů mělo za to, že by za některých okolností byla vhodnější nedemokratická vláda, což si myslí i 41% Rusů, ale jen 15% Řeků a stejně tak Litevců.

Sto bodů

Co si s výše uvedenými čísly počít? První, co je třeba odmítnout, je názor, že snad údajný český ateismus (ateismus je postoj, což ovšem v tomto případě není) chrání Čechy před fanatismem, iracionálním jednáním, netolerancí … – že jsme snad něco „lepšího“, než národy ve východní Evropě. Nevíra může osvobozovat, stejně jako zotročovat. Česká „nevíra“ se jeví spíše jako z poddanství zděděný postoj: hlavně nenést za nic odpovědnost, konfrontovat se s vyšším nárokem, který člověka/společnost zavazuje – brání mu/jí jednoduše proklouznout dějinami.

Proto má podle mne současný prezident, který na veřejnosti ostentativně porušuje ty nejzákladnější normy slušného chování, takovou podporu ve veřejnosti, protože neklade na lidi sebemenší nárok. Čím víc se chová jako prase, tím víc ho část společnosti podporuje, protože z ní snímá i to poslední „břemeno“ morálního řádu, chování, fungování ve společnosti. Žít, chovat se, myslet … jako čuně ovšem nepřináší osvobození, ale nejhorší druh otroctví, protože to je otroctví dobrovolné. Jeho průvodním projevem je strach z existence.

Bojíme se dnes opět všeho – počasí, nemocí, globalizace, imigrantů, islámu, stejně jako křesťanství či židovství, budoucnosti, sebe, těch druhých úplně stejně, jak o tom kdysi zpívali Plastici, když se vysmívali těm, kteří vzývali bohy, aniž by jim či si věřili:

bojej se straníků / bojej se nestraníků / bojej se smluv který podepsali / bojej se svých podpisů / bojej se šachistů / bojej se tenistů / bojej se svatýho Václava / bojej se Mistra Jana Husi / bojej se všech svatých / bojej se Ježíška / bojej se dnešního večera / bojej se zítřejšího rána / bojej se dnes a denně / bojej se budoucnosti / bojej se minulosti / bojej se toho co řekli / bojej se toho co napsali … Tak proč se bojíme my jich!

Hysterické reakce na imigraci z válkou postižených zemí, které se převalila Českem odleva doprava, od popelářů po akademiky, je svou hloubkou iracionálnosti něco, co bere dech (v Čechách je cca 12 imigrantů). Máme se „extrémně“ dobře a přitom máme extrémní strach podobně jako člověk, který – čím je bohatší – tím víc se o svůj majetek bojí.

Strach je největší sociální, a tím i politické zlo a ti, kdo záměrně v lidech strach vyvolávají a pěstují, aby pak jeho popichováním vyzískali politické body, jsou čistokrevní zločinci.

Proti strachu stojí víra – když ne v Boha, tak třeba v „obyčejnou“ lidskou slušnost. Masarykovo „nebát se a nekrást“, to znamená nenechat se zotročit, je dnes stejně aktuální, jako bylo před sto lety.