Obrovskou pozornost a bouři nevole v nedávné době vzbudil rozhovor několika členů české vlády, jehož záznam díky technické chybě prosákl na veřejnost. Pozoruhodný není ani tak obsah ani forma této rozmluvy, ale reakce české veřejnosti a médií.

Objektivním pohledem je to jeden z velice mála svobodných projevů současné české vlády, a tím pádem by měl vzbudit jisté sympathie.

O co se jedná. Předseda vlády Rusnok si stěžuje, že z časových důvodů nestíhá účast na pohřbu Nelsona Mandely, následují repliky ministra obrany a financí na toto téma. Rusnok přitom kupodivu nepoužívá žádné rasistické narážky, jak by průměrný Čech učinil a jak bychom od tvora Rusnokovy sorty a charakteru očekávali. Zbylí dva účastníci zase projevují ve svých názorech aspoň špetku humoru a zdravého rozumu, což u členů současné loutkové vlády mile překvapí. Takové vlastnosti, pokud aspoň vím, nikdy a nikde jinde ve svých funkcích neprokázali. Ministr financí se dokonce blýskne jistou intelektuální bystrostí a schopností střízlivě zhodnotit situaci, břitce odhaduje pravděpodobný dopad případné účasti svého chlebodárce na pietním aktu: „To je úplná blbost, ještě tam bude nějakej průser, člověče.“

Proč tedy ten rozruch? Proč takové absurdity jako Rusnokova omluva za jeden z mála činů ve funkci předsedy vlády, za který se nemusí stydět? Proč takové negativní reakce kvůli takové prkotině, zatímco skandální způsob vzniku této vlády nechává všechny chladným? Hlavním důvodem je bezpochyby to, že jinak celkem neškodný dialog byl veden v hovorové řeči, protože účastníci se mylně domnívali, že jejich komunikace není zaznamenávána.

Konvenční rozum, naduté středoškolské (vysokoškolské) vzdělání a dobrá známka z mravů, prostě atributy průměrného šprta jsou v naší zemi – a obávám se, že i jinde ve světě – považovány za projevy dobré výchovy, vzdělání, nejvyšší moudrosti, a intelektuální mohutnosti. Jsou to nutné předpoklady pro úspěšného politika či managera naší doby. Pokud se ovšem nechá veřejně přistihnout, jak proti těmto hodnotám hřeší, v očích veřejnosti ztrácí mandát. Tuto thesi mimoděk ilustruje lidová reakce na popisovanou událost, hypotetický rozhovor Masaryka s Čapkem v duchu Babičky Vulgaris, který běhá po internetu. Komického účinu je dosaženo tím, že oba klasici mluví hovorovou češtinou a užívají vulgarismy á la Rusnok. To je ale pro dnešního šosáka úplně nepředstavitelná věc, to gypsoví velikáni přece nikdy nedělají, tací vždy hovořili, hovoří a hovořit budou jak kniha – viz Hovory s TGM.

Rozruch je možná o to větší, že účastníky aféry vnímáme jako Zemanem dosazené figury a tím pádem je automaticky s ním spojujeme. Přitom Miloš Zeman sám očekávání publika, co se moudrosti a vzdělání týče, vždy skvěle naplňoval a navíc – a to se musí uznat – je opravdu umně koření svým přirozeným buranstvím, vždy však v mezích obecného vkusu. Pravda, tato vlastnost v poslední době více a více dominuje. Tato schopnost bezpochyby podstatnou měrou přispěla k jeho politickým úspěchům i k jeho pověsti Geniálního Stratéga. Jeho komunikace s veřejností se vždy nese v duchu a slovníku více či méně zdařilé slavnostní řeči ředitele gymnasia. Jako většina současníků, i on lenivě a bázlivě lpí na materiální realitě, na svět se dívá zásadně žabí perspektivou maturitní kompozice.

Kape z něj samolibá moralita, hrdá na svou dobu a její atributy: Zemanův zářivý intelekt, antiklerikalismus, důchodový systém, tatíčkovství, Temelín a Benešovy dekrety. Z této pozice vynáší ex cathedra rozsudky nad minulostí, přítomností i budoucností, za přísného nezájmu o nějakou vyšší – co vyšší – vůbec nějakou morálku či jiné duchovní hodnoty. Při naprosté absenci smyslu pro humor se mu čas od času daří – stejně jako té kožené úče, co jsme ji měli na občanskou výchovu – vyvolat smích třídy. Pravda, když Zeman vtipkuje, míváme pocit čehosi nepatřičného – asi jako když hyena dává pac, abych parafrázoval Egona Friedella.

Lapidárnost jeho „humoru“ vyvěrá pouze ze síly sprostoty a jeho jasnost z chudoby nuancí. Lid je ovšem i za takové výkony vděčný a rád za ně odpustí vše, záludnosti, nekompetentnost i zmrzačenou duši. Zato netaktnost, když třeba panstvo mluví stejně jako kočí nebo zvrací na korunovační klenoty, tu neodpustí nikdy.

Jan Hájek

Babylon 5/XXII, 16. prosince 2013