Za ta dlouhá léta, co znám a pozoruji tu zblízka tu zdálky Michala Singera, jsem byl mnohokrát udiven jeho schopností začínat znovu. V mnoha ohledech. V tvorbě i v životě… Jedním silným jeho obdobím byla éra takzvaných „tenkých nátěrů“ někdy z poloviny 90. let s precizně ohraničenými jednobarevnými plochami, pak bylo období, kdy naopak na plátno vrstvil neuvěřitelnou kvantitu barvy, která dávala dvojrozměrnému výtvarnému dílu takřka až třetí rozměr, měl období, kdy vyřezával tvary z barevných papírů a z nich pak skládal obrazy, období tečkovaných obrazů…

Když mě Michal vybídl, abych zde dnes něco řekl, zkoušel jsem něco napsat spíše o něm než o jeho tvorbě a vyšlo mi z toho několik začátků proslovů, kterým chyběl konec. Přišlo mi to vlastně symptomatické, a tak tady teď přečtu těch několik začátků bez konce a na závěr pak dvě básně ze série šesti, inspirovaných Michalovými obrazy, v nichž výtvarně zpracoval filmové mrtvolky z porno filmů. Filmařské slovo „mrtvolka“ se k těm mým básním docela hodí, neboť vrcholně stylizovaná živočišnost oněch Michalových obrazů mě tenkrát paradoxně hodila do modu meditace nad konečnými etapami života.

Začátek 1

Vážené dámy, vážení pánové!

Tenké nátěry, tlusté nátěry, tečky, vyřezávky… a zase znovu od začátku:

tenké nátěry s tlustými, vyřezávané tečky a tečkované vyřezávky, ostrým nožem, do plátna, zabít minulost a vykrojit z ní budoucnost…

Začátek 2

Vážené dámy, vážení pánové!

Michalovou hrací plochou je našepsované plátno napnuté na obdélníkový rám. Na ni vybíhá už drahně let den co den v kopačkách a se štětcem v ruce utkávat se s tzv. realitou, která se rozkládá za hranicemi tohoto obdélníku. Svádět boj s nejrůznějšími draky, o nichž ani sv. Jiří neměl ještě ponětí. S bytostmi přicházejícími na tuto planetu se zlými i dobrými úmysly z dalekých vesmírů, například ženy…

Začátek 3

né dámy, vážení pánové!

Vyjádřím to lapidárně. Unyoshi Kenobe je optimista. Když mu teče do bot, skáče a raduje se, až mu voda z bot stříká, že není sucho. Unyoshi Kenobe má rád suši, ale nemá rád sucho. Avšak dostaví-li se, na jeho tváři se rozhostí široký úsměv a Kenobe zamne suchými dlaněmi a začne mu z nich opadávat kůže, která třením vzplane, a on se dá do tance. Štětec namočí do svého třetího oka, v němž ještě zůstalo trochu životadárné vlhkosti – a Kenobe stvoří leviathana, přivolá déšť a vysokou vlnu, která spláchne plamen a lidstvu zbude již jen jeho ČISTÝ OPTIMISMUS a na rtech Beckettův song:

„Nevadí! Zkus to zas. Zas to zkaz. Zkaz to líp.“

Začátek 4

Vážené dámy, vážení pánové!

Soustředění, samota

Cvičení soustředění samota

Jazz jazz cesta   noc jako dortík

Nezdolný optimismus   box boj

Bolest Bondy borůvky

samota soustředění hory

vodka abstinence zeď

dveře řeka zeď

noční chodec   samota cesta

Začátek 5

Vážené dámy, vážení pánové!

Nostalgická pocta aktu v bobřím kožichu v ráji na horách. Mezi pátečníky se přimíchala žena se sekerou a bez cavyků si to vyřídila s tím idiotem, co sedl za volant a celé to překlopil. Démon touhy zdolal samuraje nezdolného a homunkulus se v pajzlu čtvrté cenové na Smícháči seznámil s Lucií.

Začátek 6

Vážené dámy, vážení pánové!

Jak někdy něžně

Jak něžně někdy

dokáže Prozřetelnost

prstem naznačit

že bys měl přestat nebo začít

že bys měl vědět a zamyslet se

anebo jít

rovnou za nosem

kde cítíš vonět osud

 

Začátek očima novorozence

prohlížet si svět

nasávat z bradavky Stvořitele

stojícího ustavičně za tvými zády

Začátek 7

Vážené dámy, vážení pánové!

Co je vnější, musí odejít. Dům, kabát, svetr, i ta nejbližší košile a tílko pod ní – to všechno musí pryč – stojí tu nahý člověk

A zase změna –

košile, svetr, kožená bunda, klobouk – veškerá nahota musí být zakryta barvami a štětci a zabalena do pláten s akty

Začátek 8

A začneme teď už doopravdy: Vážené dámy, vážení pánové, prosím vás odložte si, tak jako i já odkládám, pak zas beru, beru na sebe to všechno, co vy odkládáte, je toho strašně moc, strašně! Je to totiž jen jedna věc, ale těžká. Tak úžasně těžká, že se až vznáší, proto si prosím odložte boty v předsíni, kabát vyhoďte z okna a na ten fešácký klobouček, na ten si sedněte támhle do kouta, co je ten Kenobeho oltář.

Začátek 9

Vážené dámy, vážení pánové,

rád bych nyní navázal na svého předřečníka a přečtu vám čtyři pornografické texty inspirované kdysi dávno v Mlýnici na Kampě obřími zlatými penisy v ústech tence natřených purpurovou rtěnkou nedaleko vyřezaných tyrkysových teček na bradavkách z filmových mrtvolek, z video mrtvolek plných života kdysi dávno před mnoha a mnoha miliony let:

Lapidarium, 26. 5. 2022

Šest básní k obrazům Michala Singera

Proč by měl mořský proud vznikat a zanikat?

Ohromné masy vod v pohybu

Účel jenž nepřísluší znát

Hniloba říznutá člověčím výtvorem

Polévka míchaná vesmírem

Rodiště neznámých

Pěna starých časů

Povinnost volá

Máš na tom všem podíl

jsi-li člověk

V žilách proudí infekční materiál

Trubice je základní stavební prvek

Vzplanutí je nutností

má-li shořet les

Plán Všemohoucího s tímto kvasícím bahnem

je oheň a voda v každé molekule

I slepé patrony neomylně zasahují zřítelnici terče

Mateřské mléko také obsahuje nitroglycerin

Přeskupování světadílů

se neobejde

bez nebeských zástupů mrtvol

Neumenšuj svůj význam

Jsi člověk ne nějaký prvok

Dle mínění jedněch máš duši

Co to je?

Neříkej si

žes jen galerie roztodivných atomů

depozitář bakterií

které za tebe sní tvůj ukrutný život

a něco velkého tě zašlápne jako ryběnku

Proto se snaž nějak si to vyložit

 

Moc o tom nepřemýšlej

Voda teče

Vítr vane

Myšlenky přicházejí a odcházejí

Jsi vítěz nad nimi

Tvé bytí je jeden tichý argument proti slovům

Je vlhké

páchne mořem

a vyžaduje pokračování

Obelstíš ho a ukradneš mu návnadu

Vyhneš se háčku

Past sklapne o zlomek vteřiny pozdě

Jsi vítěz

Nejdéle zůstanou kameny

z lidí kosti

Kam se poděje horečka

vlasy

a to neviditelné?

Co nejde nahmatat není?

(Smích)

Složitá trubičková stavebnice trpí nejrůznějšími bludy

které se rozsvěcují

a zhasínají

To bliká pravda –

bludička v bažinách

Našel na lesní pěšině zlatou minci

Vzal ji a vší silou hodil za hlavu

Kde mince dopadla

vyrostl v tom okamžení palác

Ve dveřích trčel klíč a nad ním stál nápis

Jsem tvůj

On se však neohlédl a pokračoval v cestě k vesnici

kde ho dobří lidé uložili na noc do garáže

a přinesli mu skromnou večeři