Sobectví elit, tváří v tvář globálnímu oteplení, nezná mezí, tvrdí Bruno Latour a vybízí k tomu přehodit výhybku. Cílem je znovu promyslet, co vlastně znamená „Země“.  A lépe se o ni podělit.   

Je to už dvacet let, co se antropolog, sociolog a filosof vědy Bruno Latour pokouší porozumět kolektivní lidské slepotě tváří v tvář klimatickým změnám. Šel na to různými cestami: politickou filosofií v knize Politika přírody (2004), teologickou úvahou v Gáia tváří v tvář (2015),  divadlem ve hře Gaia Global Cirkus nebo výstavou Globale: reset modernity! (V ZKM Karlsruhe). Ve své poslední, právě vydané knize Kde se usadit? Jak se orientovat v politice? (Où atterrir? Comment s’orienter en politique) filosof radikálně změnil svůj výrazový rejstřík. Pamflet psaný formou obžaloby je brutální a často vtipný.  Jeho autor tvrdí, že nelze ani v nejmenším pochopit politický vývoj posledních padesáti let, pokud do jeho středu neumístíme klimatickou otázku. Má také za to, že „vládnoucí třídy” dokonale pochopily hrozbu ekologické katastrofy, ale rozhodly se ji ututlat a nechat jí ostatní na pospas.

Ve své poslední knize píšete, že „elity“ namísto toho, aby se pokusily zachránit naši planetu jako „společný majetek“, opustily naopak úplně myšlenku „společného světa“. Není to příliš silné tvrzení?

To je fikce, hypotéza. Sáhl jsem po ní pro její politický a mobilizující efekt a navíc proto, že mi umožňuje propojit společenskou a ekologickou otázku, jež jsou často dosud vnímány odděleně. A vzhledem k politice Donalda Trumpa není ani tak nepravděpodobná. Mám za to, že od chvíle, kdy se Spojené státy rozhodly ustoupit od Pařížské úmluvy, společný svět neexistuje. Nebo lépe řečeno neexistuje už onen ideál, který sdílela část světa, kterou nazýváme Západem. Mohlo by to připomínat teorii spiknutí, ale ve skutečnosti jde o geopolitické rozhodnutí oznámené za bílého dne. Co nám říká Donald Trump? Že Spojené státy nepobývají na stejné Zemi jako my. Oni ekologickou krizi nemají, my ano. Stoupání teploty u nich znamená něco jiného než u nás… Tohle poselství je třeba vzít vážně a poděkovat Donaldu Trumpovi a jeho fanouškům za to, že vyjasnili situaci. Alespoň víme, na čem jsme.

Jak to?       

Systematické popírání klimatických změn vlastně tvoří jedinou koherentní linku americké politiky. Donald Trump veřejně hlásá, že klima je věcí politiky. A otázka klimatických změn a jejich popírání je  hybnou silou všech současných geopolitických manévrů. I prezident Macron, který byl k této problematice vždy spíše lhostejný, cítí povinnost se jí chopit a vypustit do světa  MakeourPlanetGreatAgain!

Píšu také o tom, že Donaldu Trumpovi se podařilo přitáhnout pozornost k tomu, k čemu se ji armády ekologů, tisíce vědců, stovky průmyslníků a dokonce i papež František ve své encyklice Laudato si, pokoušeli přitáhnout už několik desetiletí.

Ode dneška se společnost dělí na ty, kdo popírají existenci problému a táhnou svět do záhuby, a na ty, kdo se rozhodli stát se realisty, protože problém, o kterém mluvíme, je velmi reálný. Otázka zní: budeme schopni vytvořit společný svět pro osm miliard lidí a pokračovat přitom ve vývoji tak, jak probíhal dosud?

Podtitul vaší knihy zní Jak se orientovat v politice. Chcete naznačit, že jsme ztratili směr?

Ano. Naše politické kompasy jsou úplně rozhašené. Společný obzor modernizace a globalizace, ke které všechny země alespoň na oko směřovaly, se rozpadl na kusy. Zjišťujeme, že onen Svět s velkým S, svět, o kterém snila globalizace, byl jenom přelud. K jeho realizaci bychom potřebovali hned několik planet. Pět, abychom mohli všichni žít jako Američané, tři jako Francouzi. A my máme jenom jednu! A ta nám – jak všichni s menším či větším zmatkem cítíme – mizí pod nohama. Ohroženo je úplně všechno: naše zvyky, náš způsob života, naše lásky, náklonosti…. Věci ještě komplikuje to, že změny jsou zároveň viditelné i skryté, a že dosud neexistuje kolektivní představa o tom, co nazývám „Nový klimatický režim“. Nikdo nám také nikdy oficiálně neoznámil, že plán na všeobecnou modernizaci, ekonomický růst a přístup k pohodlnému životu pro všechny, se zhroutil.  A přece, jak napsala antropoložka Anna Tsing: „Je nutné naučit se žít v ruinách kapitalismu.“

Jak na to?

Přístup k Novému klimatickému režimu je dnes tím, co rozděluje společnost i jednotlivce mnohem radikálněji než jakékoli pravicové či levicové smýšlení.  Bude třeba od základu proměnit politickou mytologii. Nemůžeme opakovat stále stejné historky, malovat  tytéž fantaskní obrazy globalizace a dál tvrdit, že je třeba si vybrat mezi ekonomickým vývojem a ekologií. Musíme definovat nové způsoby  obývání Země, nové formy sounáležitosti s územím, jež bude skutečně obyvatelné a o které se budeme – na rozdíl od „světa“ globalizace, který je jenom pro některé – dělit. Musíme si položit základní otázky: Jak tato nová Země mění naše názory, naše city, to co nás pobuřuje? S kým bychom ji chtěli obývat a kdo jsou naši nepřátelé? Já osobně jsem v popíračích klimatických změn potkal své skutečné politické nepřátele.

Viníky označujete hned v úvodu knihy. Jsou jimi podle  vás extrémní boháči,  kteří pobývají „mimo“ tuto zemi, „elity“, které schválně zatemňují stav věcí.

No ano. A to tvrdí prosím někdo, kdo sám sebe popisuje jako provinčního buržou, baby-boomera, akademika, kterému globalizace přinesla jenom výhody. To jsem já. Je to dost šílené a riskantní. Přesto si dovoluji označit viníky. Víme nakonec přesně, která společnost produkuje kolik CO2. A v politickém textu jde především o tón. Krom toho jsem chtěl nadefinovat, kdo je čí spojenec.

Běžně se tvrdí, že lidé, kteří kladou odpor globálnímu pokroku, nepochopili, k čemu je Svět s velkým S dobrý. Že jsou to zpátečníci a reakcionáři, které je možné jedním šmahem odepsat. Já si naopak myslím, že právě tyto lidi je třeba oslovit, a že by to mělo být dokonce prioritou. Vůbec nejsou hloupí. Dobře pochopili, že byli zrazeni elitami, které někdy v osmdesátých a devadesátých letech upustili od myšlenky skutečné modernizace pro všechny. Právě tehdy začala  politika brutálních deregulací, které vyústily v sociální nerovnost dneška. Reakce jedné skupiny vyvolala reakci druhé… A zatímco boháči se skryli do svého pozlaceného exilu, ti, kdo dnes splácejí účty globalizace, se upnuli k hranicím, uvnitř kterých zoufale hledají pevnější a bezpečnější půdu. Není na tom nic nenormálního. Kdo by si nepřál trochu bezpečí?

Ale návrat k místu, k půdě, to je také nárůst extrémní pravice v Německu, to je Katalánsko, Brexit…

Je to hnutí, které je zároveň nebezpečné i užitečné, jako to bývá vždy. Odmítnout modernizaci může znamenat chtít se vrátit do svého domečku, do Velké Británie zúžené Brexitem nebo do Polska Kaczyńského. Ale může to rovněž znamenat odolat nátlaku, odmítnout vyměnit svoji vlastní provincii za jinou – ať je to Wall Street nebo Brusel, která je ještě těsnější a navíc mnohem vzdálenější a lhostejnější k potřebám místních lidí. Je třeba mít právo na to říci, že je spravedlivé a nenahraditelné chtít si zachovat pouto náležitosti k zemi, k místu, ke komunitě, ke způsobu života. Právě to obhajují vzbouřenci z Notre-Dame-des-Landes *, když tvrdí, že územní otázky jsou otázkami politickými a naopak. Ostatně, všimla jste si toho množství umělců, kteří se dnes zajímají o půdu, hlínu, o náležení někam, o  vlastnictví? To všechno je návrat k půdě. Znovuzrození komunit, znovu přivlastnění venkova.

Nebojíte se, že budete obviněn z populismu?   

Mým hlavním cílem je vytvořit „pouto sympatie“ – jak se kdysi říkalo – mezi těmi uvnitř, kdo lpí na pevných hranicích a těmi venku, kdo museli opustit svou vlastní zničenou a spálenou zemi a vydat se do exilu. Pokud se toto nepodaří, míříme přímou cestou k situacím, jaké nastaly v Rakousku nebo v Německu, ke střetu mezi těmi, kdo brání svoje území a těmi, kdo se do něj tak říkajíc „vetřeli“. A je třeba si uvědomovat, že vinou klimatických změn tento problém v budoucnu ještě strašlivým způsobem naroste. Čekají nás ohromné  davy klimatických uprchlíků. Nemůžeme si prostě dovolit odmávnout nálady proti přistěhovalcům jako reakcionářství nebo populismus. Je třeba naslouchat tomu, co lidé říkají, jak se cítí opuštěni svými vládci a žádají po nich ochranu. Patřit ke kusu půdy je úctyhodné. Ti lidé mají pravdu, když se drží svého území, i když nestojí za nic. Právě to přibližuje ty uvnitř k těm venku. Ti první ztrácejí svoji zemi, aniž by se pohnuli z místa, ti druzí ji ztrácejí za pohybu.

Ta dramata se ale dost liší..

Samozřejmě. Porovnávat migranty, kteří přicházejí zvenku a migranty „uvnitř“, kteří jsou doma, a přece ztrácejí půdu pod nohama, je dosti ošemetné.  Na druhou stranu, pokud řekneme, že se všichni nacházíme na cestě k novým územím, které je třeba objevit a znovu obydlet, dodáme tím naléhavost otázce ztráty  půdy jako takové. Znamená to uvést všechno do pohybu kolem jediné otázky, která je nám všem společná: Pokud přijdeme o  tuto zemi, kde se usadíme? Znamená to pochopit, že Zemi, kterou se domníváme tak dobře znát, musíme začít obývat jiným způsobem než dosud.  Znamená to ptát se sám sebe: „Jak to, že v tomto domě, který jsem považoval za svůj, na této půdě, kde žiji, už nemám ani léto, ani hmyz, ani ptáky, ani vodu, kterou jsem tu kdysi měl? Co to znamená?“

První krize, kterou jsem kdysi zažil, byla jaderná. A myslím, že byla v něčem velmi podobná té dnešní.   Byla obrovská a naprosto virtuální. Jako by se nic nedělo, ale virtuálně jsme se všichni mohli povraždit a zmizet z povrchu Země. Dnes se nacházíme v podobné situaci. Jakápak krize, chtělo by se říci? Vždyť jsme nikdy nebyli bohatší. Máme šarmantního prezidenta, který čte Ricoeura. V podstatě tedy žádná krize není. Právě proto trvám na svém argumentu vnitřní migrace. Zdá se mi, že je to jediný prostředek k tomu, aby si lidé uvědomili: „Ach ano, je nádherné počasí, svítí slunce, ale my přece žijeme v jiné realitě, na jiné Zemi.“

Jak byste tuto „novou“ Zemi popsal?

Je to Země, jak ji popisují ekologové. Obývaná nesčetnými živými organismy, které nám, lidem, často komplikují život. V poslední době stojí za povšimnutí řada bestselerů, které pojednávají o těch neznámých a nám přece tak blízkých bytostech. O bakteriální flóře je kniha Nenápadný půvab střev od Giulie Endersové, o stromech Tajný život stromů od Petera Wohllebena anebo o mikrobech Nikdy sami od Marca-André Selosse. Ještě před několika lety by autoři těchto knih mohli být nařčeni z pokusu o omezení naší svrchovanosti. Zatímco dnes říkáme: „Jak je úžasné být obklopen všemi těmi mikroby a stromy, které komunikují!“ Tohle je něco úplně nového.

Naše Země je také rozvířena množstvím protikladů, protože je společným domovem lidí, kteří mají naprosto opačné zájmy. Ať jsou to geneticky upravovaná semena, voda, pesticidy nebo vlci.

Její další vlastností, která mne jako filosofa vědy vášnivě zajímá, je to, jak je maličká. Vše, co se nás týká, přebývá v jediné tenké blance, v povlaku, v kůži, kterou vědci pokřtili na „kritickou zónu“, a která se rozprostírá mezi půdou a nižší vrstvou atmosféry. V ní se koncentruje veškerý pozemský život, tak neuvěřitelně bohatý. Jsou tu plyny, skály, voda, živé bytosti a to všechno je neustále ve vzájemné komunikaci, o které toho zatím moc nevíme, a kterou neumíme uměle napodobit. Zkrátka, tato nová Země nemá nic společného s kartografií à la Magellan.

Tato nová Země, o níž mluvíte, snad nakonec není důvodem k zoufalství?

Víte, nestává se tak často, aby realita vybuchovala novými definicemi. Těm všem, kdo považují  ekologii za krok zpět, nebo za pouhé kroužení ve smyčce katastrofy, říkám: podívejte se na tempo současných objevů! Vždyť prožíváme dobu epochálních objevů jako v 16. století. Domnívám se, že čtenáři knih o stromech nebo o střevech musejí mít podobný pocit jako naši předkové, když objevili Ameriku. To je dobrá příležitost změnit od základu politiku a dohodnout se o světě, ve kterém bychom chtěli žít. Chcete  svět bez ledovců, bez včel, svět, v němž masy vody pohltí Benátky, New York, Bombay, nebo Rio? Pokud ano, proč? Čeho se držíte? S kým se chcete dělit o svůj životní prostor? Každý by tu měl argumentovat sám za sebe, upřesnit na jaké půdě se chce usadit, co je připraven hájit. Mnoho lidí v „občanské společnosti“ na tom už pracuje. Problém je v tom, že tito lidé nemají svého zástupce mezi politickými stranami, ani ve vládách.

Vy o sobě tvrdíte, že byste se chtěl „usadit“ v Evropě, proč?

Je přece jen zřejmé, že jsme Evropané, ne? Tedy pokud definujeme naše území jako to, co nám umožňuje přežít; na úrovni jednotlivých národních států se toho moc nenabízí. Tedy Evropa. Dost malá na to, aby se nepovažovala za celý svět, ale zase dost velká, aby se nezavřela v jediném koutě.

V Evropě se zrodila globalizace. Zde poprvé vznikla představa společného světa a to nám dává jistou zodpovědnost. Evropa prostě musí myslet vysoko, už kvůli zločinům, které spáchala. Tím nejzávažnějším byla snaha o obsazení cizích zemí a kultur, kdy bylo nutno buď eliminovat místní obyvatelstvo, nebo mu vnutit náš způsob života. Evropa je rovněž historicky zodpovědná za čtvrtinu současného globálního oteplení.

Na druhou stranu v jistou chvíli dokázala opustit své imperiální sny a překročit omezení národních států.  Prověřuje také nejrůznější formy závislosti na ekosystémech, ať už v Norsku, v Andalusii nebo oblasti Apulie, jejichž rozmanitost je vskutku neslýchaná. A to nemluvím o jazycích, bitvách, náboženstvích… Evropa si samu sebe dosud představuje jako pevnost, i když ve skutečnosti je spíše útulkem či útočištěm. A je to právě její nejednotná identita, její vnitřní protiklady, které jsou pro ni zdrojem síly, protože ji nutí, aby své slabé stránky měnila v přednosti.

Tedy ano. Ze všech zmíněných důvodů a z mnoha dalších, bych začal tím, že se usadím v Evropě.

*Kauza vesnice Notre-Dame-des-Landes v posledních pěti letech hýbala Francií. Jedná se o komunitu, která  se zmobilizovala proti záměru investorů a politiků postavit v obci letiště, a která svůj zápas – alespoň jak to v současnosti vypadá – vyhrála.

Bruno Latour, filosof, sociolog a antropolog, se narodil roku 1947 v Beaune. Uvedl se ve známost především svou prací v oblasti filosofie vědy a technologie. Vyučoval mimo jiné na Sciences Po v Paříži a na Londýnské School of Economics. Mezi jeho nejznámější tituly patří: Věda v akci (La Science en action, 1987), Nikdy jsme nebyli moderní (Nous n’avons jamais été modernes, 1991), Politika přírody: jak uvést vědu do demokracie (Politiques de la nature. Comment faire entrer les sciences en démocratie,2004),  Gáia – tváří v tvář: Osm přednášek na téma Nového klimatického režimu (Face à Gaia: Huit conférences sur le nouveau régime climatique, 2015). Nejnovější kniha je Kde se usadit? Jak se zorientovat v politice? (Où atterir?: Comment s’orienter en politique, 2017)

Se svolením týdeníku Télérama z francouzštiny přeložila Magdaléna Platzová