Rád bych reagoval na článek Petra Macha Souboj demokracie s demokracií o demokracii pod Pyrenejemi, publikovaný v Revue Babylon dne 3. 10. 2017. Babylonský Petr Mach, aby nedošlo opět k časté mýlce, není, milí čtenáři, ten Petr Mach ze Svobodných, ale dobrý člověk, kterého mám rád, i když je to starý frankista.

Petr Mach tedy na úvod citovaného článku konstatuje, že katalánská Generalitat vyhlásila na prvního října tohoto roku referendum o samostatnosti, které bylo v rozporu se španělskou Ústavou, tedy nelegální, a že vůbec to hlasování od začátku bylo krajně nedůvěryhodné a manipulované. S tím nelze než souhlasit. Také je pravda, že současné vedení Katalánska v čele s Carlesem Puigdemontem, Oriolem Junquerasem a Adou Colau jsou zdatní manipulátoři, antisystémoví levicoví a nacionalističtí aktivisté, kteří nerespektují pravidla parlamentní demokracie, a že využijí jakékoliv příležitosti ke svým cílům, jako třeba v případě protiteroristických manifestací po brutálních útocích islamistů v Barceloně v srpnu tohoto roku.

Ve druhém odstavci, kde Petr Mach vyjmenovává technické a administrativní nedostatky referenda, které za normálních okolností nejsou nepodstatné, je pár nepřesností. Tak například volební urny měli katalanisté připraveny původně regulérní. Španělská policie jim je ale ještě před hlasováním zabavila, a tak na poslední chvíli koupila Generalitat nové od jakési čínské firmy, která je nabízela na internetu za 4 a 7 eur za kus, podle velikosti. Nebyly průhledné, jak píše Mach, ale bílé. Hlavně to ale nejspíš nebyly volební urny, na co by taky Číňanům byly, vypadaly spíš jako odpadkové koše na papír.

Katalanisté z Generalitat původně chtěli, aby se hlasovalo podle volebních okrsků s voličskými seznamy, ale protože španělská policie a Guardia civil obsadily hned ráno dost surově některé volební místnosti, Generalitat prohlásila, že lidé mohou hlasovat, kde se jim to zrovna podaří. Protože jako jednu z prvních místností oblehli v okrsku, kde měl volit šéf vlády Carles Puigdemont, musel tento přesedat z auta do auta, aby ho policisté nechytili, a mohl hlasovat jinde.

Samozřejmě mohlo tak dojít k tomu, že někdo hlasoval víckrát. Dva novináři z konzervativního madridského serveru OK  Diario jeli zlomyslně do Barcelony, šli hlasovat, ačkoliv nebyli z Katalánska, a prošlo jim to, o čemž pak s chutí referovali. Vysoký představitel španělských Lidovců Fernando Martínez–Maílla řekl na tiskové konferenci za přítomnosti premiéra Mariana Rajoye, že „někteří hlasovali dokonce čtrnáctkrát“, což je ještě závažnější porušení pravidel referenda, než jaké uvádí Petr Mach. Tentýž Martínez–Maílla řekl na tiskovce, že nevěří, že bylo v Barceloně v neděli zraněno španělskou policií devět set lidí, a že těm, co byli zranění, přeje brzké uzdravení, „ale jen těm, co byli zraněni doopravdy“.

Kdo se díval v osudnou neděli a další dny na španělskou televizi jako já, musí konstatovat, že policie a Guardia civil řezala do lidí opravdu hlava nehlava. Nejvýmluvnějším momentem bylo, když v neděli odpoledne vystoupila v Madridu na tiskovce vicepremiérka Soraya Sánchezová de Santamaría a řekla, že policie šla jen po volebních urnách a zařízeních a ne po lidech, a španělská televize La Sexta vysílala paralelně ve druhé půlce obrazovky záběry, jak na několika různých místech policisté buší do lidí jak do žita, házejí nějakou holku ze schodů, střílejí do davu z blízkosti gumovými projektily etc.  A rozhodně bych nepodezíral kanál La Sexta, že straní katalanistům.

V posledním odstavci Petr Mach připomíná, že podobné hlasování o nezávislosti se konalo již v roce 2014. I tenkrát ho španělský Ústavní soud předem označil za protiústavní. Referenda se zúčastnilo necelých 40% oprávněných katalánských voličů, z nichž hlasovalo pro samostatnost, jak píše zcela správně Petr Mach, přibližně osmdesát procent. Tento výsledek ovšem lze číst i tak, v čemž se s Petrem Machem shodujeme, že šedesáti procentům obyvatel Katalánska je samostatnost ukradená, nebo jsou proti a proto nejdou hlasovat v nelegálním referendu. Letos v říjnu by to dopadlo podobně, což ostatně říká i Mach.

V listopadu roku 2014 byl premiérem také Mariano Rajoy, nic ale proti hlasování nepodnikl, a nic se nestalo. Proč tedy hlasování neignoroval jako v roce 2014 a nezasáhl silou až v okamžiku, kdy by Puigdemont a spol podnikli opravdové kroky k vyhlášení samostatnosti? Na to by měl dost času, protože takové odtržení není hned, a pravděpodobně by k němu ani nedošlo.

Proč tentokrát sáhl ministerský předseda k brutální síle, lze jen spekulovat. Možná chtěl věc rozseknout, což se mu ale nepodařilo. Po opravdu brutálním zásahu v Katalánsku ovšem Rajoy ukázal, že má opravdu pevné nervy. Stál za svým a zahájil diplomatickou i politickou ofenzívu. V zahraničí měl úspěch, Macron například prohlásil, že bezezbytku stojí za „ústavní jednotou Španělska“ a francouzské ministerstvo že prý „věří ve schopnost španělské demokracie vést klidný dialog v rámci ústavních pravidel“. Ostatní evropští politici se vyjádřili podobně.

Na domácí scéně, tedy ve Španělsku s výjimkou Katalánska, je také klid. V Katalánsku dochází dál k brutálním potyčkám mezi obyvateli a španělskou policií s výsledkem dalších stovek raněných. V Madridu visí z oken španělské vlajky, čímž zřejmě projevují lidé podporu své vlasti v ohrožení. Na madridské třídě Pintor Rosales, celkem nóbl a drahé ulici s výhledem na Casa de Campo, jsem viděl dokonce i bývalou frankistickou vlajku s černou orlicí.

Rajoye občas někdo z méně relevantních španělských politiků nebo novinářů vyzve k demisi, a kritizuje ho demokratická (PSOE) i antisystémová (Podemos) parlamentní opozice, ale ta by ho kritizovala stejně, i kdyby třeba jen rozhodnul, že za Madridem se budou pěstovat ředkvičky. V Katalánsku Rajoye nazývá Puigdemont před novináři Marianem Erdoganem, v narážce na tureckého autokrata. Jedna země a tak rozdílná.

Na závěr trochu osobní poznámka: V Barceloně mám hodně přátel a známých a mám je rád. Někteří z nich jsou katalanisté a hlasovali, alespoň co vím ze sociálních sítí, pro samostatnost. Přel jsem se s nimi o tom nesčetněkrát, argumentovali různě: právem na sebeurčení, tím, že Katalánsko dotuje zbytek země a politici z Madridu se k nim chovají arogantně, tím, že jsou jiní, utiskovaní atd. Padl i názor jedné Katalánky, která pak skutečně šla hlasovat pro odtržení, že všichni politici v zemi pod Pyrenejemi jsou korupčníci a blbci, a že jen oni, Katalánci, mají jedny blbce na radnici, další na Generalitat a třetí navíc ještě v Madridu, a že o jedny blbce (ty španělské) méně, bude jen dobře. Znám i ty, co křičí „Mi president Puigdemont, mi alcaldesa Colau“, ale těch znám málo a nepřátelím se s nimi. Jeden z nich mi akorát nedávno, poté co jsem publikoval jeden text na stránkách Revue Babylon, nazlobeně napsal: „Není na světě nic směšnějšího, než český monarchista.“

Doufám, že Guardia civil nikoho z mých známých nezmlátila, což se mohlo stát poměrně snadno. Mlácení lidí kvůli názorům a hlasování, byť nelegálnímu, považuju za hnus, což je trochu kýčovitý výrok, ale s tím nic nenadělám. Představuju si, že podobně ale mnohem silněji to nyní vidí statisíce Katalánců i etnických ne-Katalánců z Katalánska, kteří by jinak secesionismus a už vůbec ne Puigdemonta nepodporovali. Tyhle lidi nyní premiér Rajoy definitivně ztratil. Jestli se něco nezmění, ve španělskou demokracii už věřit nebudou.